Homo oeconomicus

V 70.letech 19. století tři ekonomové nezávisle na sobě objevili teorii subjektivní hodnoty, která se stala základem moderní ekonomie. Dva autoři zvolili kardinální přístup, podle kterého existuje veličina "užitek", kterou každý člověk maximalizuje. Třetí autor popsal totéž jinak. Byl to Carl Menger, zakladatel rakouské ekonomické školy. Jak lidé tohoto ekonomického směru popisují chování člověka?

Člověk má nějaké cíle a těch se snaží se zdroji, které má k dispozici, co nejlépe dosáhnout. Tyto cíle se samozřejmě v průběhu života mění, stejně jako způsoby, kterými se každý z nás snaží těchto cílů dosáhnout. Negace tohoto tvrzení by byla, že člověk není tvor cílevědomý - nemá žádné cíle, případně, že se nesnaží své cíle splnit co nejlépe. Přiznám se, že představa ekologicky smýšlejícího člověka, který si při výběru ze dvou stejně drahých aut lišících se podle jemu dostupných informací pouze ve vlivu na životní prostředí záměrně vybere to škodlivější, mi připadá poněkud absurdní.

Pojem "maximalizace užitku" mylně vyvolává dojem jakési veličiny "užitek", kterou se člověk "slepě" snaží maximalizovat. Smysl je však úplně jiný, ve výše uvedené větě je to vystiženo slovy "co nejlépe". Každý člověk má mnoho cílů - zajistit svůj život, svoji rodinu, dobré mezilidské vztahy, volný čas, altruismus, zábava atd. Všechny tyto cíle najednou ale s jemu dostupnými prostředky dosáhnout nemůže. Chce-li dosáhnout jednoho cíle, musí se jiného cíle vzdát - chce-li velký a drahý dům, musí se vzdát volného času. Chce-li být matka s dítětem 20 hodin denně doma, nemůže být zároveň 10 hodin denně v práci - den má jen 24 hodin, musí přijmout nějaký kompromis. Carl Menger rozhodování, kterých cílů se vzdát a které dosáhnout, nazval "ekonomizace".

Pojem "homo oeconomicus" byl v minulých letech poněkud degradován na člověka, který se snaží co nejvíce vydělat. Někteří lidé pak tvrdí, že altruismus, mít děti, podporovat veřejné statky není ekonomické chování. Ekonomické chování je tedy takové, kdy člověk akumuluje peníze a utrácí jen proto, aby ještě více vydělal. Takový pohled je samozřejmě naprosto absurdní. Peníze jsou jedním ze způsobů, jak dosáhnout některých cílů - a těch cílů se dosáhne tak, že se jimi zaplatí. Jaký je v principu rozdíl mezi utrácením peněz na dovolenou, děti nebo třeba pomoc chudým v africe? Z pohledu utrácejícího žádný - dělá to, protože mu to přináší lepší pocit, než kdyby peníze utratil za něco jiného. Pojem "homo oeconomicus" spíš popisuje hladového člověka s několik korunami v kapse, který je utratí za jídlo. Mohl by je utratit za něco úplně jiného, ale jídlo je pro něj důležitější.

Pohled ekonomů například na komunismus a různé sociální politiky není dán odmítáním člověka ve společnosti, ale tím, že v prostředí "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" nelze žádných cílů dosáhnout. Díky neexistenci majetkových práv nebo vysokému zdanění je jakýkoliv pokus o dosažení svých cílů předem odsouzen k neúspěchu. Definujeme-li úspěch společnosti jako "míru dosažení cílů svých obyvatel", pak z předpokladu, že člověk jedná cílevědomě, vyplývá, že lidé v komunismu nebudou dělat téměř nic, protože by tím stejně ničeho nedosáhli. Vláda je přesto bude nabádat, že správný občan je takový, který slouží všem ostatním a sám nic nechce. Že se v takové společnosti velmi rychle objeví lidé, kteří těm ostatním vysvětlí, kdo je to "společnost" a jaké jsou její "cíle", asi není potřeba rozebírat.

Ve Venezuele vláda Hugo Chavéze aktivně zvyšuje množství peněz v oběhu. Výrobci, kteří chtějí co nejlépe dosáhnout svých cílů (což začíná být velmi blízké heslu "přežít") zvyšují ceny. Vláda stanovuje cenové stropy. Výrobci zjišťují, že pokud budou vyrábět, budou na tom hůř, než když vyrábět nebudou. Přestanou vyrábět. Vláda obviňuje lidi ze sobectví a chamtivosti, jednoduše nedělají to, co si vláda přeje. Lidé většinou nedělají to, co si přejí jiní - dělají to, co chtějí oni. Kolik politiků ještě budeme potřebovat, abychom na to přišli?

Mnohým ekonomům je určitě možné vytknout přílišnou upjatost na 100% racionalitu rozhodování, ale to je v podstatě zanedbatelná výtka v porovnáním s levicovou politkou, která naprosto ignoruje, že by lidé vůbec mohli mít nějaké cíle a snažit se jich dosáhnout, že by se mohli řídit vlastní hlavou. Není to tak dávno, co bylo důležité plnit cíle krále, vůdce, strany. Dnes se pro změnu dozvídáme, že je důležité plnit "cíle společnosti" a ekonomům je vytýkán individualismus - jednotlivec je nejdůležitější. Mnozí lidé používající vzletná slova "společnost" a "veřejný zájem" ale na něco zapomněli. Na člověka a jeho přání.