Occupy Occupy

Pln dojmů po své návštěvě stanového městečka hnutí Occupy usedám k počítači a rád bych se o ně podělil. Spousta energie, ale žádná řešení, tak by se dala shrnout debata na pražském Klárově.

Každodenní sněm začíná v 18:00, na tomto vystoupil PhDr. Milan Valach a v "rousseauovské inspiraci" žádal zrušení soukromého vlastnictví. Budoucnost vidí ve družstvech..

Úvodem bych rád uvedl, že svůj blog stavím na rozhovorech se zhruba desítkou účastníků a na základě množství letáků a materiálů, které jsem posbíral během dvou návštěv v jejich „ležení“. Půjde tedy o můj subjektivní náhled, který jistě nepostihne všechny názorové proudy hnutí. Ale to asi ani nejde, protože jedním z jeho charakteristických rysů je ideová a programová mělkost a bezbřehost.

Když jsem se zastavil u stánku s letáky a dal se s místními do řeči, jako první mě zaujala rozdílnost účastníků. Přímo románové archetypy - hloubavý Psycholog, angažovaná Studentka, sympatický Vágus, rozzlobený Revolucionář, ti všichni na jednom místě, připraveni debatovat o společenských problémech či přímo budovat Utopii.

S některými – například se Studentkou – byl rozhovor k věci a zjistil jsem, že ji v podstatě trápí to, co každého běžného občana. Pocit, že vláda je lidem vzdálená, málo vysvětluje a chce po lidech peníze, přestože se krade. Psycholog se přidal s tím, že mu vadí množství peněz, které mizí v neprůhledných veřejných zakázkách. Připomněl jsem novelu zákona, která platí již téměř dva měsíce a mimo jiné ruší losovačky, řízení jenom s jedním účastníkem a snižuje limity, což je evidentně překvapilo a zdálo se i potěšilo.

Rozhovor s Revolucionářem už tak jednoduchý nebyl. Nad letákem o exekucích jsem se pokoušel promluvit o změnách, které tuto oblast čekají a které budeme projednávat na ústavně právním výboru příští týden, ale Revolucionář chce exekuce zrušit, a to všechny typy a bez náhrady. Zcela. Když jsem namítnul, že dluhy se přeci jenom musí platit, odbyl mě s tím, že jsem v žoldu bankéřů. Hovor pak bleskově převedl na oblast státních podniků a obvinil mě, že je jako poslanec tuneluji, a to následovně: místo aby se dividendy ze státních podniků používaly na najímání pracovníků (neupřesnil jakých..), rozkrademe si je my „všichni politici“. Dividendy by podle něj měly být použity na to, aby podnik nabral další lidi a snížil nezaměstnanost. Snažil jsem se vysvětlit, že peníze, tekoucí třeba z ČEZu, plynou do státního rozpočtu, ze kterého jsou vypláceni i státní zaměstnanci. A že souhlasím s tím, že je třeba odblokovat prostředky např. z Lesů ČR, na čemž se pracuje. Ale Revolucionář se evidentně dostal do ráže a už neposlouchal. „Proč stát dává peníze soukromým firmám, třeba za dálnice? To mají stavět státní firmy!“ představoval mi svou originální vizi centrálně plánované ekonomiky a své teze prokládal urážkami.

Zbytek účastníků však byl vstřícný a probrali jsme mnoho témat, od státního dluhu až po to, aby se po trafikách prodávaly jednodenní rybářské lístky. Ze všech těch debat jsem měl pocit velkého rozhořčení, které však vede často k extrémním a nesmyslným návrhům.

Zazněly i výzvy k jakési anarchistické Utopii, kde budou společnosti dominovat samosprávné komuny obyvatel, a kde zanikne stát tak, jak ho známe. Tedy návrat do jakési prvotně pospolné společnosti, kdy bychom se ovšem museli vzdát plodů vysokých stupňů společenské organizace jako policie, zdravotnictví (k dispozici by byl pouze místní mastičkář) nebo energetiky. Za sebe říkám, že do toho nejdu..

Z týden starého prohlášení Occupy Praha se například dočteme, že podporují „trestní oznámení na prezidenta republiky Václava Klause a všechny členy vlád od roku 1990 do současnosti, za vlastizradu a rozkradení státního majetku“ – tedy nebezpečný princip kolektivní viny ve své nejčistší podobě. Dále „dluhy, které způsobily svými špatnými rozhodnutími banky, politici a lobbisté, odmítáme jako občané tohoto státu platit“ – také velmi líbivé, ovšem zajímalo by mě, kde jinde, než na finančních trzích má nabobtnalý český stát sehnat peníze na svůj provoz. Uvědomují si vůbec účastníci dopady státního bankrotu? Bohužel jsem v debatách s nimi seznal, že ve většině ani netuší, jak vlastně v praxi funguje financování českých schodků a jejich brojení proti „bankám a politikům“ se nese spíše v rovině mělkého vzdoru, než zdůvodněného přesvědčení.

Ale abych nebyl nespravedlivý, několik principů obsažených v prohlášení je mi sympatických: větší odpovědnost politiků a úředníků, svobodný internet či důraz na životní prostředí a energeticky úsporné technologie.

Zvláště zde však lidé propadli klišé politika jako vzdálené, zlé postavy, která se po zemi prohání v limuzínách a – jak už dávno prokoukl Revolucionář – rozkrádá státní podniky. Opět kolektivní vina, kterou tak nemám rád. Proto jsem se šel na Klárov podívat, abych mluvil s lidmi z masa a kostí a nezakládal názor jen na mediální zkratce.

Doporučuji všem, aby učinili totéž, protože ať už s účastníky happeningu souhlasíme nebo ne, jejich nespokojenost jim stála za to, aby spali na náměstí ve stanu. Snad příliv čerstvých „okupantů“ ubere na radikálnosti a pomůže něčemu zajímavému.

Na závěr trocha TGM: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“

Spojte se se mnou na Facebooku, kde se o mém článku diskutuje, nebo na mých stránkách viktorpaggio.cz .