Výstava obrazů Rodinná tajemství - Zrcadlo domácího násilí

Spoluobčané, po letech mého úzkého kontaktu se seniory, postiženými dětmi a dalšími bližními, kteří to nemají lehké, jsem se rozhodla vytvořit cyklus obrazů Rodinná tajemství. Téma domácí násilí a odcizení mezi členy rodiny se dotýká každého z nás. Proto jsem nezvolila tradiční výstavu, kam zamíří jen omezená skupina návštěvníků, nýbrž internet – medium přístupné všem.

Každý z devíti obrazů odkrývá příběh konkrétního člověka, jeho samotu a bolest, která mu zraňuje mysl. Zhmotňuje se trápení, o kterém nikdo nevěděl – a pokud věděl, mnohdy nepomohl, nezastal se. Postupně poznáte osudové zlomy v životě obětí, seřazené od dětí po seniory a odchod jejich duše. Celý cyklus začíná i končí postavami těhotných žen. Ty symbolizují, že zobrazovaný děj se vrací zpět v jakési kruhové spirále s každou novou generací. Poslední obraz přináší naději, že další kruh už snad nebude tak temný, jako byl ten předchozí. Záleží na nás všech. Originály mají velikost A3, technikou je uhel.

Tato svědectví jsem zpracovala pod slibem zamlčení totožnosti postav. Oběti si nepřejí odhalit a potrestat viníka, poněvadž by tím utrpěla celá jejich rodina i oni sami. Přesto touží sdělit svá trápení a být pochopeni. Nespravedlnosti mezi nejbližšími jsou kořenem zla ve společnosti. Všichni jsme se s nimi setkali, každý rod tíží nejméně jedna „černá ovce ve stádu“. Špatnosti v naší rodině nás obvykle vedou k zavírání očí, naopak odhalení příkoří „u cizích“ nás láká k hlasitému lynčování. Ani jedna reakce není vhodná, správné řešení by bylo zdlouhavé a většinou bolestné. Svět není černobílý jako mé kresby. S alkoholiky, žárlivci, vyděrači a despoty je těžké pořízení, obzvlášť když je milujeme. Přesto se pokusme přiblížit k harmonii alespoň malými krůčky. Například navštivme diskrétního odborníka. Ten nám umožní vidět svízelnou situaci z nových úhlů pohledu a předestře vhodné možnosti řešení. Může nám také pomoci nalézt v sobě zdroje sil k vyrovnání se s prožitými extrémními situacemi a ke znovunalezení sebe sama a své cesty. Já jsem se díky psycholožce dokázala vyrovnat s ošklivými vzpomínkami, které mne tížily po mnoho let. Nestydím se a velmi si přeji, abyste se za podobný krok nestyděli ani vy.

Webové stránky:   www.persefona.cz, e-mail: [e-mail] (Brno a okolí)

www.idtbrno.cz/internetova-poradna

www.koordona.cz, e-mail: [e-mail] (sdružuje organizace z celé ČR)

www.bkb.cz (Bílý kruh bezpečí, celorepubliková působnost)

Od 7. ledna jsem začala posílat výstavu mezi veřejnost s pomocí e-mailů. Dostalo se mi velkého množství kladných a podpůrných reakcí od lidí, kteří o domácím násilí z větší či menší vzdálenosti slyšeli, za což jim moc děkuji. Jen mne trochu mrzí, že ani jedna oběť (dokonce ani ony konkrétní, se kterými se znám a jejichž příběhy jsem kreslila) mi nenapsala, že by pro odbornou radu zašla. Vlastně vůbec nikdo mi nenapsal, že by se jej domácí násilí týkalo přímo. Všichni psali  obecně a o jiných lidech, než jsou oni. Samozřejmě svěřovat se mi není povinné, kreslím jen obrazy duší. Možná je návštěva poradny příliš soukromé rozhodnutí a oběti tak učinily, aniž by se svěřily komukoli z bližních, natož mně. To je lepší verze scénáře. Horší verze je ta, že všichni nadšeně kývnou: ano, začít domácí násilí aktivně a individuálně řešit je skvělá myšlenka! Ale u dveří odborníků opět nepřibude skoro nikdo z těch, kdo by pomoc dávno potřebovali.

Ještě další dvě zajímavosti mne na odpovědích diváků výstavy zaujaly. První: poslala jsem obrazy se zatajeným dechem i několika lidem, o kterých jsem se během života mnohokrát přesvědčila, že rádi zaujímají v rodině místo diktátorů a tyranů, soustavně vysávají rodinné kasy a podobně. Co myslíte, že se stalo? Napsali mi empaticky pochvalu díla a prý je skvělé, že jsou dnes možnosti pomoci, protože co se dnes děje, to svět neviděl atd. Potvrdili známou pravdu, že drtivá většina těch, kdo ubližují, si umějí své špatné činy sami před sebou tak skvěle obhájit, že se nepoznají ani v nastaveném zrcadle. Druhý postřeh: statisticky nejrychleji, v největším množství a nejsrdečněji mi odepisovali muzikanti a pedagogové. Myslím si, že je to tím, že dobře znají hodnotu zpětné vazby a také jsou zvyklí komunikovat a sdělovat své pocity.

O některé reakce pisatelů se podělím i se čtenáři blogu I Dnes. Přidávám pod obrazy i vlastní doplnění a úvahy, které v původní mailové verzi výstavy ještě nebyly. Jako vždy se ráda zapojím i do diskusí, ale pouze s lidmi, kteří sdělují svůj názor kultivovanou formou a dodržují pravidla férové výměny názorů, je to má svobodná volba. Destruktivní a zakomplexovaní jedinci mohou samozřejmě psát příspěvky také, nevadí mi a vždy s jejich exhibicí počítám.

Lucie Paceltová

1. Jeho maminka

Pan A. napsal: „Upřímně lituji všech skutečných obětí domácího násilí. Bohužel jsem potkal i velké množství otců, jimž při rozvodu zničilo život falešné obvinění z domácího násilí. Přestože se většinou nakonec prokáže, že obvinění bylo křivé a pouze účelově použito matkou, aby jí úřady ještě snadněji posvětily únos dítěte, nikdy taková lživá obvinění nejsou trestána…“

Dobrá připomínka, také jsem o těchto případech slyšela. Domnívám se, že muži i ženy jsou si co do počtu lumpáren rovni, jen obvykle škodí odlišnými metodami. Proto jsem kreslila zástupce obou pohlaví v přibližně stejném početním zastoupení. Moji postiženou kamarádku v dětství topila máma. A pětiletý ústavní kluk s poruchou řeči ukazoval jizvy na těle, naznačoval rukou pohyb bodání nožem a opakoval: „Mama, mama.“ Tak ať mi nikdo nepovídá, že fyzické týrání je pouze doménou mužů.

2. Jeho tatínek

Pan J. T. reagoval: „…Naše dcera pracuje již několik let na Lince důvěry a víme proto, jak malý je zájem veřejnosti o věci chmurné, neefektní. Každá kapka dobrá!“

Souhlasím. Osobně jsem nikdy nebyla bita, ale stačí si jen vzpomenout na základní školu. Mezi mými spolužáky figurovali i ti, kteří chodili z domovů pravidelně s modřinami. V městečku se všeobecně vědělo, který táta nezůstává jen u neškodného plácnutí po zadku a sahá po řemenu nebo tvrdě fackuje. Nedělo se ale nic, byl to běžný místní kolorit.

3. Jejich dítě

Paní E. K.: „Dnešní doba je obecně spíše až přeopatrná se snahou zavřít oči a tvářit se, že když nic nevidím, automaticky to neexistuje…“

Co se týče zavírání očí, mistrovsky to ovládají někteří rodiče postižených dětí. Bohužel ne každá rodina se zvládne vyrovnat s příchodem dítěte, které se liší od jejich původních představ a snů. Najdou se rodiče, kteří ve svém „nepovedeném“ dítěti vidí příčinu „jejich“ neštěstí. Ale copak to malé může za to, jaké se narodilo?! A má vůbec smysl hledat viníka?! Vždyť když se chce, život může být bezvadný i s postižením. I ústav sociální péče může být milým a vlídným místem, které umožní vzdělání a péči a poskytne množství kamarádů. Ale jen v případě, že rodiče tiše nevycouvají ze své role láskyplných ochránců. Nejdříve začnou potomka nechávat v ústavu přes jarní prázdniny. Ekonomické potíže, pokažené auto, nemoc matky - je to pochopitelné. Pak si jej nevezmou domů přes letní prázdniny, nakonec jej nepozvou do rodinného kruhu ani na vánoce... O to více si vážím těch rodičů, kteří mají srdce na správném místě a i přes velké překážky dělají pro dobro každého svého dítěte maximum.

4. Její maminka

H. a P. vzkázali: „Máme kamarádku, které se tato problematika velmi úzce dotýká, Vaši výstavu jí s dovolením předáme.“

Někdy se oběť svěří jí blízkému dospělému ve svém okolí, že ji jeden z rodičů často ponižuje, křičí po ní nezřídka i sprostě, jen sám jí vybírá kamarády, určuje každý její krok a tak dále. Známý nebo příbuzný ale obvykle odpoví: „To není možné! Vždyť tvoji rodiče jsou tak milí a vzdělaní lidé. Berou tě za kulturou i do přírody… A že ti maminka vzala a předala tvého milovaného psa, jediného přítele, cizím lidem a sama si nechala psů šest a moc se jim nevěnuje? Maminka je kynoložka a ty tomu nerozumíš. Že ti několikrát tajně vzala tvé naspořené peníze a už je nevrací? Přestaň! Tohle už nikdy nesmíš vyslovit! Žádná matka by své dítě neokrádala o peníze! Určitě všechno vidíš špatně…“

5. Její tatínek

Paní E. napsala: „…Obrazy jsou opravdu alarmující. Ráda je dám na web našeho zpravodaje.“

Osobně znám tři případy. Tyto ženy mají dodnes pošramocený intimní život a cosi v jejich nitru je rozsypané, skoro nikdo neví proč. Scénář bývá podobný: Se svojí ženou si poslední roky moc nerozuměl. Ale s dcerou měli hezký vztah. Jednou, když byli doma sami, se neudržel, i když se bránila a křičela… Stalo se a nedalo se to vrátit. Ale omluvil se jí. Ona asi prominula. A mlčí. Nikdo se nedozvěděl a tak je to nejrozumnější. Vždyť by přišel všemi protřásaný rozvod a lidé by už nikoho z rodiny nenechali v klidu! Táhlo by se to s nimi! Vždyť je to dávno pryč. Nebo není...?

6. Její boj s minulostí

Pan R. P.: „…Je to velmi působivé, až běhá mráz po zádech! Z každého výjevu je cítit to utrpení… Přepošlu dále!“

Je dospělá, samostatná. Rodičům dnes neříká nic, stejně by se jen hádali a vymlouvali se, házeli by vinu zpět na ni jako celé ty roky kdysi. Svěřuje se o tom všem jen svému muži, když je v noci vzbudí její vlastní křik a pláč. Jen muž a děti jsou její rodinou. Plaší noční můry, stojí při ní a dodávají jí lásku a klid. Musí být trpěliví, protože stačí drobnost nebo náznak konfliktu a ona se nepřiměřeně bojí, aby se z hezkých vztahů nestala stejná karikatura, jakou vídala v mládí. Vidí emoce všech kolem přes zvětšovací brýle, umí se radovat více než je běžné, ale také více trpí. Touží po stabilitě, ale docílit jí je pro ni nejtěžší úkol. Žije s neviditelným nepřítelem v sobě.

7. Jejich babička

K. M. psala: „Toho zlého je kolem nás hodně. Nejhorší je, když i doma mezi svými, kde by měl člověk hledat sílu, zázemí, bezpečí, nachází bolest v různých podobách…“

Některým lidem připadalo, že obraz Její babička je pozitivní. Nicméně já jsem se v něm snažila zachytit situaci seniorů, kterou často vídám. Vyobrazená omladina je skutečně pozitivně naladěná a přebírá si klíče, peníze i pohoštění. Ale baví se pouze mezi sebou, na babičku se ani nepodívají. Ta zůstává zcela opomíjená a od úst smějící se dívky na ni padají drobky.

8. Jejich jediný domov

Paní M. K. se zhrozila: „Preboha! To je hrozné a moc smutné, bolí to. Úžasný nápad, ťažká preťažká téma, ale Bohu vďaka, že sú ludia ako Vy, ktorí sa neboja ísť s tým von…“

Bůh pro mne představuje značně silné a intimní téma. Hledala jsem k němu cestu třicet let. Nebe, ve které věřím, nerozlišuje bílé, Romy ani Židy, zvířata, vyšší nebo nižší rostliny… Jsou zde všichni, kdo se upřímně snažili žít správně a v souladu s přírodou. Nejsou zde povinně ctěni otec a matka, pokud si to nezasloužili. V mém nebi jsou i všechny kočky, které církev po staletí upalovala v proutěných koších. Bůh, se kterým se znám, hřeje láskou každého, kdo se upřímně snaží ctít spravedlnost, rovnováhu a mír.

9. Jejich láska

Pan T. P. reagoval: „Jelikož naštěstí žiji plný a šťastný život, nemám s domácím násilím zkušenosti. Nicméně také vím, že to je častý a velmi závažný problém, a tak Vaši zprávu předávám dále…“

Pan J. K.: „Není v tom jen deprese, ale i naděje a hloubka…“

Paní K. M: „Kdyby Váš projekt pomohl jediné rodině, osvobodit se od násilí nebo k zamyšlení nad sebe samou, měl obrovský význam!“

Nejtěžší na domácím násilí je to, že celou pravdu zná pouze oběť. A jen ona  jediná může nespravedlnosti, páchané na jejím těle či duši, zastavit. Následně třeba s pomocí odborníků, snad i policie. Ale k prvnímu kroku ze tmy musí sebrat odvahu ona sama.