O těchto dvou termínech se poslední dobou hodně mluví. Teorií a názorů je kopec, ale není nad vlastní zkušenost! Výsledky mého osobního "testu na ostro" jsou: jedna novinka v oblasti porodnictví u mě uspěla a jedna ne. Jaké zkušenosti máte vy?
Obraz z cyklu Rodinná tajemstvíLucie Paceltová
Znáte to, žádný učený z nebe nespadl. Sbírala jsem informace kde se dalo, jelikož vrána k nám měla přiletět po prvé a čáp před ní nebyl také žádný (Co se smějete? Už naši předkové věděli, že vždycky v tom vězí nějaký ten pták!). Blížil se čas balení tašky do porodnice a z internetu na mě vykukovaly výzvy, ať si sepíšu porodní plán. Mám jasně definovat, co si přeji a s čím nesouhlasím, neb v opačném případě by si mohla nějaká neříjemná porodní asistentka chtít ulehčit práci a odepřít mi pár nemocnicí nabízených služeb. Dále můj sepsaný požadavek mi může ušetřit spoustu sil nebo zmírnit nesnesitelné bolesti a kdesi cosi. Také na oficielních stránkách "mé" porodnice jsem našla ujištění, že jsou zvyklí pracovat s porodním plánem... Hm, tak zkusím taky nějaký spíchnout, ať nevypadám jak sto let za opicemi!
Sedla jsem ke klávesnici a začala uvažovat: Co si vlastně představuji pod pojmem "porodní plán"? No co asi!? Mám v plánu rodit maximálně dvě hoďky, s co nejmenšími bolestmi a přirozeně. Dále mám v plánu být hrdinkou a nehulákat - ten křik matek při porodu je vážně trapný! A hlavně plánuji zdravé krásné miminko, co jiného? Následně určitě rooming-in (= matky jsou s miminky společně na pokoji a mohou o ně pečovat)... Ten termín Porodní plán je zkrátka divný. A proč mám vůbec jakožto laik diktovat profíkům, co mají dělat? Není to ode mě spíš zasévání semínka sváru a nedůvěry předem? Navíc, nepojedu do žádné velké neosobní instituce na výrobu dětí, kde bych potkávala pro mně stále nový a neznámý personál. Jedna špatná zkušenost s gynekologicko-porodním oddělením v místě bydliště s opakovaně přehlíženými základními ohledy vůči člověku mi stačila, takže ač jsem Brňačka, zvolila jsem raději malou a lidštější porodnici v Boskovicích. Tam si můžu o všem v klidu popovídat, probrat alternativy - a doktorka si má přání zapamatuje i bez písemné žádosti. Po dalším marném rozumování jsem tedy napsala: "Domnívám se, že porod příliš naplánovat nelze. Jsem si vědoma, že jsem pouze jedním ze tří faktorů - další jsou miminko a personál, tudíž jsem pro improvizaci podle vývoje situace." V dalších odstavcích jsem spíše shrnula čeho se bojím a čeho ne, můj názor na epidural a podobně. A milý papír následně posloužil jen jako pouhá osnova pro debatu při pravidelné kontrole, pak jsem jej hodila do koše. Takže porodní plán nikomu nevymlouvám, ale osobně mu kdovíjak nefandím.
A jak je to s taťuldou u porodu? Před takovými pěti, deseti lety jsem říkávala: "Pro jiné dvojice to může být dobré, ale já bych to určitě nechtěla! Styděla bych se. A vůbec, budu si chtít tuhle soukromou záležitost odbýt sama." (Zpětně si myslím, že se v tom odrážela míra souznění a hloubky ve vzájemných vztazích s tehdejšími partnery.) Pak před dvěmi lety jsme téma otec u porodu probírali v rámci dálkového studia na olomoucké univerzitě. To už se mi ta představa zalíbila mnohem víc a začala jsem být pro. (Navíc v té době jsem chodila s mým nynějším pokladem Romanem. A to je první chlap v mém životě, který s úsměvem a bez okolků říkává, že děti chce, takže mi do představ o porodu ladil jaksi více, než mnozí dnešní muži, co před otcovstvím kličkují a touží mít ženu na sex, úklid a společné koníčky, o rodině ticho po pěšině.) Letos v těhotenství mě zase jednoznačnost názoru přešla, chtěla jsem milého určitě "někde nablízku", ale nebyla jsem si jistá, zda úplně nejblíž a úplně u všeho, Roman to viděl podobně. Domluvili jsme se tedy, že se zařídíme dle okolností a budeme improvizovat...
A jak vše dopadlo? V rozporu se všemi mými plány a předsevzetími jsem rodila od rána do večera, z toho sedm hodin jsem prořvala jak pardál každou kontrakci co dvě až tři minuty (ještěže doktorky a sestřičky byly chápavé a hodné, tímto všem děkuji). Došlo postupně i na vše, nač jsem doufala že nedojde - epidurálek a závěrem celkové uspání, císař. A věřte mi, stud před partnerem šel zcela stranou, byla jsem nesmírně ráda, že je se mnou! Dokonce ve finále to byl jen on, kdo viděl naši dceru první, on s ní byl první hodinu jejího života a mluvil k ní známým hlasem, který si pamatovala už z bříška. Mě nějakou dobu nemohli probrat a pak si vybavuji jen zákmity reality mezi sny. Třeba to, jak absurdní mi přišlo převrácení odvěkých rodičovských rolí, když jsem dezorientovaná a udivená civěla na Romana s miminkem v náručí a ptala se, zda je naše Andělka zdravá a hezká. Uslyšela jsem jeho "Ano..." - a dál mám zase okno. Rooming-in přišel na řadu vzhledem k mému stavu až třetí den...
Pro tatínka u porodu tedy hlasuji všemi deseti. Dámy, kdybyste v některých mimořádně neestetických momentech nechtěly, aby je váš muž viděl, poproste jej, aby šel na chvilku za dveře. Ale bude vás stále hřát, že bytost vám nejbližší je blízko, že se může kdykoli vrátit k vám a držet vás za ruku nebo jinak pomáhat v kolobězích bolesti. A možná se vám pak stane totéž, co mně: připoutá vás k partnerovi nové, dosud nepoznané kouzlo. Nestvořily je ani city, ani rozum - snad pradávné pudy, kdo ví? Zvláštní krásný zážitek. Co prožíval tatínek přesně nevím - znáte to, většina chlapů není na popisy duševna stavěná. Ale třeba se najdou sdílní otcové v diskusi či mejlech...
