Příběh ztracené cenné složky

Už jste někdy ztratili něco velmi hodnotného? Mně se tento šok přihodil minulý týden. Přišla jsem o složku s mými kresbami v celkové hodnotě mnoha tisíc korun. Ztratila jsem originály, tvořené mnoho let a s láskou. Hledala jsem marně a pak už jen doufala, že se ozve poctivý nálezce… Tento příběh chci z celého svého srdce věnovat všem, kdo už ztrácejí víru v existenci dobrých lidí mezi námi.

Jeden ze ztracených originálů, Vídeňská školaLucie Paceltová

Jsem umělkyně. Kreslím, píšu a také pomáhám lidem, aby má díla byla pravdivá. Sháním zakázky, jak se dá a dělám souběžně ještě osobní asistenci postiženým dětem. Chrlím desítky nápadů v oblasti článků i ilustrací, abych nakonec zjistila, že životaschopná je sotva třetina z nich. Kolem mě krachuje jedna redakce za druhou a na žádný příslib spolupráce nelze spoléhat. Někdy se mi ozvou s objednávkou tři podnikatelé za týden, pak je zase dlouho ticho po pěšině a vymýšlím nové cesty obživy, znovu a znovu. Nestíhám, mé dny mi připadají značně bezútěšné a vyčerpávající, kamarádi a rodina mě mají za podivína, přesto však udržuji z posledních sil podnikání nad vodou a slavím každý dílčí úspěch. Někdy si už skoro nevybavuji, proč to všechno vlastně dělám…

Celou lapálii odstartovalo noční vidění: 8. 11. se mi k ránu zdál výrazný sen. Mluvil ke mně jeden můj známý, se kterým se bavím už tři roky a má moji plnou důvěru. Jeho zpráva byla plná jistoty a přesvědčivosti - nabádal mě, ať začnu více propagovat své již hotové obrazy. A doporučoval mi, ať hned nabídnu díla tomu pánovi, co mě včera našel přes Facebook, hodně získám. Hned ráno jsem tedy běžela k počítači a upřesňovala si informace o muži, doporučeném ve snu: Mgr. Roman Herink, ročník 1963, studoval psychologii a speciální pedagogiku. Zase cosi studuje, k tomu vyučuje na různých středních školách a i na univerzitě v Olomouci. Dále pracuje ve středisku volného času, kde integruje a inspiruje zdravotně postiženou mládež, hraje v kapele (jak to všechno stíhá?!), je předsedou Centra pro zdravotně postižené Zlínského kraje a dokonce nestorem českého sledge hokeje, který dodnes kondičně hraje! Následovaly tuzemské i zahraniční fotky a videa se šikovným vozíčkářem. Včera jsem si vůbec nevšimla… Tak tohle je nejakčnější vozíčkář jakého znám, prostě třída! Jen jsem nechápala, proč mám zrovna hokejistovi nabízet obrazy, nicméně napsala jsem mu zprávu. O všem, co mě na něm zaujalo plus závěrem větu, že kdyby někdy měl zájem o moji tvorbu, třeba o obrazy, jsem k dispozici… Ihned mi přišla otázka, co dělám zítra! Pana Herinka zajímaly moje kresby i vše, čemu se věnuji, zítra prý má cestu do Brna a rád by mne pozval na oběd. Dohodli jsme tedy sraz ve Vaňkovce.

9. 11. jsem pečlivě srovnala prezentaci v mé černé kožené složce. Vizitky, kopie nejlepších prodaných kreseb, taky asi 20 originálů a závěrem mé fotky z canisterapie, elastic šou a s autoharfou. Za chvíli jsem si v hale podávala ruku na pozdrav s hostem ze Zlína. Měl sice kravatu a společenské oblečení, ale v hnědých očích veselé čertíky. Jak je snadné rozpoutat debatu s člověkem stejného ražení! Tolik společných zájmů! Nad stolem křižovaly kontroverzní názory, přímé věty vyřčené bez obalu tak, jak je přinesla praxe komplikovaných životů. A proč bychom si vlastně měli vykat? Zrušíme to. „…Máš vozík asi až po úrazu, ne? Co se Ti stalo?“ „Narodil jsem se zdravý, ale po očkování jsem dostal dětskou obrnu, tak jsem byl roky o berlích. A jednou, bylo mi kolem dvaceti, jsem nastupoval do vlaku. Bágl na zádech, v ruce kytaru a kdoví co ještě, blbě jsem šlápl, sesypal se dolů (smích) – a od té doby jsem na vozíčku…“ „Lucie, vypilované teorie samy o sobě nikomu ke zlepšení života nepomohou, dokud každý sám o své vůli nezačne na sobě pracovat, dokud nezačne upřímně chtít… Je jedno, o jaký jde handicap, všechno je relativní a záleží na úhlu pohledu.  A taky na tom, jestli se mezi nejbližšími najde někdo, kdo pomůže a podporuje pozitivní myšlení. Je třeba vést k maximální samostatnosti, ne k pasivní závislosti. Vždyť hranice možností každého z nás leží mnohem dál, než se domníváme!… A teď mi ukaž tu složku…“

Roman si nadšeně prohlížel mé kresby a mluvil o jeho schopnostech nebo naopak neschopnostech v oblasti umění. Sebevědomý, ale ne vychloubavý, plný plánů a nápadů. Hned předestřel asi čtyři oblasti, kde bychom mohli nějak spolupracovat nebo kde by za mě mohl ztratit slovo, vzal si hrst mých vizitek. Oba s podlomeným zdravím v mládí, stejně nebojácní a zapálení pro své cíle, oba vesele ironičtí, oba smíření s tím, že prosadit svoji pravdu v mašinerii předsudků, dokumentů a povolení bývá zdlouhavý boj, ale taky adrenalin a někdy i psina. Roman prošel těžší cestu než já a byl také mnohem dál a výše. Takže když si dokázal splnit sny on, proč bych to při snazších výchozích podmínkách nedokázala také?

Byla jsem unešená, ještě když jsme šli k parkovišti. Tam jsem Romanovi trochu pomohla do auta, a aby mi složka nepřekážela, položila jsem si ji na kapotu. Naložila jsem mu do kufru vozík, koukla na hodinky, jak jsem na tom s časem, rozloučili jsme se, zamávala jsem a Roman odjel na další jednání do Prahy. Pak jsem odcházela na tramvaj na moji dnešní osobní asistenci a přemýšlela nad vším, co jsem slyšela JAJ - - - NEMÁM SLOŽKU!

Zůstala jsem strnule stát. Do háje! Byla jsem zvyklá jezdit na asistence jen s kabelou na doklady a až daleko od Vaňkovky mi došlo, že mi ještě chybí prezentace. Šmankote! Vždyť tam byla většina originálů, které jsem aktuálně prezentovala k prodeji!!! Složka zůstala na autě, jsem nemožná! Jenže když se vrátím, nestihnu vyzvednout klienta ve smluveném čase ze školy!

Rozhodla jsem se jet za klientem a pak teprve zahájit pátrání, stejně už si složku možná někdo vzal nebo kdoví kdy a kam spadla. Veškerá předchozí euforie se sesypala. Jako s uděláním byla i služba extrémně komplikovaná, klient tři čtvrtě hodiny křičel a vztekal se, ubližoval sobě i svému okolí, což se v této míře dosud nestalo. Vše jsem ale s pomocí pracovnic ve škole vyřešila, dítě jsme předaly mamince a za chvíli jsem jela s bolavým kousancem na ruce zpět do Vaňkovky. Dala jsem popis složky personálu a celé parkoviště jsem prošla, ale bylo to marné. Stmívalo se. Unavená jsem jela domů a v duchu se s kresbami loučila. Ve složce byly sice i mé vizitky, ale šance, že se nějaký dobrý člověk ozve, jsem viděla malé. Nadávala jsem si a mumlala pod nos, že na posraného i hajzl spadne.

Taky že jo! Doma jsem otevřela počítač k večerní práci a vyskočil na mě mejl, který by mě za běžných okolností potěšil, ale teď jsem zaúpěla: psal mi pan Petr Dlouhý, psycholog, se kterým jsem se nedávno seznámila díky mému ekologickému blogu, a chtěl koupit obraz Vídeňská škola!  Jezdce na bělouši, který skončil ztracený ve složce! Napsala jsem mu tedy s lítostí, co se stalo, a že když se náhodou složka najde, ozvu se mu. Ještě ten večer mi ale přišla nečekaně milá odpověď, která mi dodala sil:„…Co chvíli se dobrým lidem stávají děsné věci a lumpům se znovu a znovu daří. Je to snad o tom, že člověk je znovu a znovu pokoušen, aby přestal být dobrý a stal se lumpem? Možná je všechno o tom, že nezkoušený člověk je nehotový stejně jako nekalená ocel. Jen ten, kdo projde výhní zkoušek, si dokáže skutečně cenit radosti a štěstí, lidé bez zkušeností tohoto typu o tom nevědí nic… Není vyloučené, že dobří lidé ještě žijí a že se Vám některý z nich zakrátko ozve… Mějte se mnohem víc, než hezky, zasloužíte si to. A nevěšte hlavu, zajisté se brzy najde důvod ji pozvednout výše a na dlouho.“ Usínalo se mi hezky…

Ráno 10. 11. jsme jeli s mým psem Jimmym dělat program dětem na základní školu. Obvyklou přednášku o vztahu psa a člověka a o canisterapii jsme obměnili, jeli jsme totiž za stejnými dětmi už podruhé. A protože paní učitelka Iveta Smýkalová je velmi kreativní, dohodly jsme se, že se budeme bavit nejen o psech, ale také o výtvarném umění a děti si psa, živý model, nakreslí. Vstoupila jsem do třídy a poznala známé tváře. Vytáhla jsem uprostřed kruhu ze židlí pomůcky pro psa a také originály ilustrací do knížek a začali jsme. Bylo pro mne celkem snadné získat si zájem dětí, když jsem měla s sebou kolii. Ale obdivovala jsem hlavně paní učitelku, nejen pro její schopnost kombinované výuky, tak blízké realitě. Byla přirozená, trpělivá a milá a vzájemný vztah všech přítomných byl harmonický. Ze zvídavých, originálních a citově založených dětí na mě dýchly roky Ivetiny soustavné péče. To bylo něco, co se mi nesmírně líbilo a co já těm dětem za dvě hodiny dát nedokážu.

Zase jsme přetáhli do přestávky, bylo nám spolu skvěle. Náhoda tomu chtěla, že zrovna v tento den, kdy jsem se smiřovala s velkou finanční ztrátou, nám děti přinesly největší hromadu dárků, jakou jsme kdy na škole dostali! Plyšáky a piškoty pro Jimmíka, obrázky pro mě. A ještě krásný perličkový prstýnek od jedné maminky, která přišla také, aby se dozvěděla něco o canisterapii. A prý máme přijít zase, až mi příští rok vyjde vlastní knížka pro děti, moc je všechny zajímá a budou chtít podpisy. To mysleli vážně? Dojatá jsem se loučila ve dveřích s paní učitelkou, obtěžkána jako na Mikuláše. Poděkovala jsem a řekla, že mi zvedli náladu tak, že už mě ani nemrzí včerejší ztráta mých kreseb. Paní Iveta ale mínila, ať stále doufám a ať si moc přeji, aby se kresby našly. Pak vážně řekla: „Věřím, že nám jsou posláni praví lidé v praví čas. Tak jako jsme se dnes více poznaly my dvě. Prožívám teď také těžké období a Vy a Jimmy jste mně i dětem moc pomohli. Uvidíte, že brzy bude dobře.“

Měla pravdu, za chvíli mi přišla sms: „Dobrý den, nalezla jsem dnes na parkovišti Vaše desky s kresbami. Doma jsem Vás nezastihla. Jana Mazourková“. Nadšeně jsem paní zavolala zpět a domluvily jsme se ještě ten večer na předání. Akorát jsem byla varována, že složka je poškozená, ale to mi nevadilo. Věděla jsem, že povrch je fortelný a zip dobrý, maximálně se poškodí první a poslední papíry, což byly jen kopie. Řekla jsem paní Janě, ať si originály prohlédne a vybere si dva, věnuji jí je. Byla ráda a prosila mě, zda bychom po předání mohly ještě chvíli posedět v restauraci u čaje, že by ráda využila tak vzácného setkání (co prosím? Vždyť jsem jen takový roztržitý blázen!) a zeptala se mě na několik věcí…

Paní Jana mi vyšla vstříc do tmy. Víla, napadlo mě. Štíhlá žena s delšími vlnitými vlasy, možná o deset let starší než já. Na jemném nose brýle, kolem ramen přehoz. S rozpaky mi podávala složku: „Je to horší, než se zdálo…“ Ukázalo se, že byla až druhou nálezkyní. První neznámý nálezce zjistil, že uvnitř není nic, co patří do standardních cenností a vyhodil složku na jiné parkoviště, v Bystrci. A to tak nešťastně, že po ní auta nejezdila jen rovně, ale také ji drtila při couvání o obrubník. Smutná nešťastná náhoda, ani liják by neublížil víc…

Rozepla jsem poškrábané prasklé desky a namátkou otevřela kdesi uprostřed: žena se znetvořenou nohou, dítě s dlouhým šrámem přes tvář… Zase jsem složku zavřela a odhodila bokem, po tváři mi tekly slzy. „To je hrůza! Všechno je znehodnocené! Takové šmejdy Vám ani nemůžu nabídnout za vrácení, tedy, moc Vám děkuji za Vaši ochotu, ale kresby už nemají žádnou cenu.“ „To není pravda!“, ozvala se  Jana s takovým rozhořčením, až jsem udiveně vzhlédla. „Vždyť je to poklad! Jen se podívejte znova. Jsou to stále nádherné práce, a když jsme si je doma s dcerou prohlížely, bylo nám až líto, že je máme vracet. Poklad přece člověk nenajde každý den.“ A chválila vše, co dělám, tak upřímně, že jsem se až styděla.

Znovu jsem tedy složku rozevřela. Listovala jsem pokrčenými stránkami, zloba a lítost mě pomalu opouštěly. Koneckonců, aspoň mi zbudou ty moje pokrčené hodiny a hodiny preciznosti na památku. Vždyť co obraz, to vzpomínka. Portréty, kostely, bonsai, zhmotněné myšlenky o lásce a válce a také o víře. Ne o církvi, ta je dílem lidským. O víře, která je dílem Božím. Víla naproti mně mluvila klidně, skromně. Vlídná jak svit rána, popisovala poeticky nejniternější hodnoty, které zná z přírody a které nalézá také v umění a hudbě. Dříve muzikantka, textařka, zdravotní sestra. Po sedmi letech léčení zesláblá neznámá básnířka, která nejraději ze všeho tiše kráčí lesem. Neměla jsem odvahu, zeptat se, co měla za nemoc – a cítila jsem, že o to v jejím příběhu ani nešlo. Bavily jsme se na nejdůvěrnější rovině. Svěřila jsem se jí, že už nemůžu. Nikdo mi zcela nerozumí a mně je smutno. Cítím se sama a lítost, že si musím někdy půjčovat a být na obtíž těm, které miluji, mne stravuje až na kost. Říkávám si, že to vzdám a udělám, co mi většina lidí radí: nechám se zaměstnat na plný úvazek za tabulkovou desítku čistého, budu žít taky dost nuzně, ale s jistotou. Jenže když se vzdám, neuskutečním většinu snů, které spřádám pro druhé. „NESMÍM SKONČIT!“ Vydralo se kdesi z hloubky mé podstaty. „ Je to můj úkol, můj smysl tady!“ „Jistěže nemůžeš skončit. Neskončíš.“ Řekla úplně samozřejmě víla. Souznění a mír. Naproti mně jsem seděla já v budoucnosti, v moudřejší a zralejší podobě. Jana pak ještě zůstala sedět u čaje, nabírala síly na cestu domů. Já šla na tramvaj a po cestě domů jsem pročítala kalendáře s krásnou poezií, které mi víla darovala:

Rostu ze země

jako strom pod nebesy,

znám svoji statečnost i svůj strach,

znám své myšlenky, jež dlouho v srdci rostly,

prošla jsem vodou, ohněm,

létala v oblacích, žila v hlubinách.

Po návratu domů jsem napsala o nálezu složky panu Dlouhému. Že z našeho obchodu bohužel nic nebude, protože Vídeňská škola je také znehodnocená. Ale i přes mnohatisícovou ztrátu jsem nesmírně šťastná, že se mi celá událost stala, protože jsem díky ní potkala několik vzácných lidí, kteří mi pomohli nalézt bohatství, jež nelze ztratit. Přišla mi tato odpověď: „…Jestli půjde jezdec jen trochu zresuscitovat, můj zájem o něj trvá. A řekl bych, že je to z Vaší strany charakteristická reakce – tedy nikoli převládající rozlada nad faktickou ztrátou, ale schopnost náležitě ocenit jakousi psychologickou či přímo duchovní nádstavbu celé události. Disponujete i schopností nadřadit neviditelné nad viditelným. To je záruka skutečného štěstí, které je pro Vás – na rozdíl od většiny ostatních – co chvíli dosažitelné.“

Znova a znova

utíkám, zastavuji se a čekám,

chci být odvážná a trpělivá,

zkoumám poselství věků,

volám zpět ptáky z nebes,

Stvoření země i vod, jež kdy žila.

Závěrem bych měla prozradit, kdo to všechno spískal, asi jej totiž mnozí znáte minimálně z doslechu. Ten radící známý ze snu byl Bůh.