Pozor - úředníci ÚP si občas hrají na Bohy!

Říkám: povinné práce při ÚP ano. Ale při zachování důstojného přístupu k evidovaným! Cesta k získání práce se změní v námět na horor, když ti, kteří měli pomoci, hážou klacky pod nohy. Viz mé svědectví z brutálního Bruntálu.

Boží úřad práceLucie Paceltová

Můj předchozí blog, vyjadřující souhlas s povinnou prací při ÚP, vyvolal velký počet reakcí. Nyní píši druhý díl k tématu "Úřad práce" a má toto jádro: KAŽDÝ ČLOVĚK, EVIDOVANÝ NA ÚP, SI ZASLOUŽÍ INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP A UPŘÍMNOU PODPORU V JEHO TĚŽKÉ ŽIVOTNÍ SITUACI!

Je jasné, že nastal nejvyšší čas, začít vychovávat ty, kteří jsou dávno zletilí a dosud nepracovali nebo se zaměstnání snaží vyhnout. Práci při ÚP vítám, i kdyby se mě měla týkat osobně a i přesto, že bude nevalně placená. Koneckonců - i mnohá povolání jsou nevalně odměňována, ale rozsáhlé téma přiměřenosti odměn za vykonanou práci není předmětem tohoto blogu. Mám zaostřeno na občany, kteří přišli o práci kvůli podlomenému zdraví nebo třeba kvůli tomu, že žijí na venkově v kraji s vysokou nezaměstnaností. Život se s nimi skutečně nemazlil, ocitli se v nezáviděníhodné situaci, kterou si nepřáli. Právě kvůli těmto lidem je zvlášť důležité, nevysmívat se všem evidovaným bez rozdílu! A už vůbec by je neměli ponižovat  a srážet  k zemi zaměstnanci úřadů práce! Čas od času se to totiž děje.

Lidem, kteří měli to štěstí, že nikdy nemuseli vzít na úřadu práce za kliku a povýšeně chrlí ostře pravicová hesla, píši následující příběh. Neznám jej z doslechu, stal se mně osobně - dnes již respektované ženě, za kterou jsou výsledky. Jeden z čtenářů mého předchozího blogu mi mejlem vyčetl, že chci napravovat lidstvo, rozhořčuji se nad "nefachčenky" a přitom  mám tu drzost napsat, že jsem v roce 04 přijala první kurz, který mi na ÚP nabídli a stát jej za mě hezky zaplatil. Že mám dávat bacha na sebereflexi a neprotiřečit si… Omyl! Pointou mého předchozího i tohoto blogu není výsměch nepracujícím, ale hledání řešení, cest, malých krůčků k pozitivnímu výsledku. Mnohdy je tímto řešením i rekvalifikační kurz, díky kterému pak jeho absolvent následnými roky práce v oboru státu jeho investici do vzdělání vrátí. Ale  najít pracovní příležitost a získat od ÚP kurz není vždycky sranda. Něco o tom vím:

Začátkem roku 2004 mi táhlo na 25 let. Skončila jsem v záchranné stanici pro dravce a sovy ve vesničce Stránské a zároveň jsem ukončila i podnikání jako umělec. Obojí činnost byla totiž úzce spjata s mým partnerem, se kterým jsem se čerstvě rozešla. Přestěhovala jsem se do dočasného nájmu v Rýmařově a nastoupila do lesní školky, vzdálené asi 20 km odtamtud. Jinou práci jsem na rychlo nenašla, ale bylo mi jasné, že v dohledné době budu muset hledat zase, protože svůj středoškolský obor zdravotně nezvládám. V 16 letech jsem zažila autohavárii jako spolujezdkyně v malém fiatu. Smetl nás náklaďák, co vozí z lesa klády. Měla  jsem  14 dní ztrátu paměti a následně jsem zjistila, že ležím v nemocnici se zlomeným a posunutým krčním obratlem, otřesem mozku a krvácením do mozku, jazykem sešívaným ze tří dílů, s dírou pod bradou atd. Zkrátka, byla jsem 2 měsíce ležící pacientkou s nejistotou, zda ještě vstanu. Vstala jsem a žila dál jako ostatní, jen moje záda nevydrží těžkou fyzickou práci. V 18 letech jsem zase měla silný zánět ledvin, takže nemůžu pracovat dlouhodobě v chladu. A lesní školka byla hlavně o vození koleček a házení lopatou ve sněhu s výhledem na Jeseníky… Bylo mi jasné, že musím opustit moji milovanou krásnou přírodu a vyrazit do velkého města, kde budu mít větší šance se uplatnit. Po asi 4 měsících hledání jsem našla v Brně inzerát, že hledají prodavačku do prodejny minerálů. V nich se relativně vyznám a komunikativní jsem, tak jsem tam hned jela na pohovor. Vše klaplo, dala jsem v lesní školce výpověď a chystala se na stěhování. V podnájmu už na mě beztak tlačili, že chtějí můj pokoj přestavět na kancelář. Jenže když jsem poslala do prodejny minerálů poslední formalitu - doklady o předchozích zaměstnáních pro účetní, nastal obrat. Zápočťák jsem měla totiž jen jeden ze školky a pak doklad na rok a půl 0SVČ, nic víc. V záchranné stanici jsem pracovala pár let jen jako dobrovolník bez razítka. Bývalý přítel udržoval stanici, jak se dalo a já prostě žila s ním, platila si pojištění sama a pomáhala dravečkům a sovám, spolupořádala akce pro veřejnost atd. Vedoucí prodejny minerálů mi tedy telefonicky oznámila, že když nemám na roky svého života ve stanici zápočťák a ani jsem toho času nebyla evidována na ÚP, jsem nevěrohodná a nechtějí se mnou nic mít. U nich se totiž pracuje se zlatem a potřebují slušné lidi, vezmou raději někoho  solidního z pracáku.

Mé sebevědomí se zmenšilo a připadala jsem si jako prašivá. Netušila jsem dosud, že má snaha nejít na úřad práce, dokud to nebude vysloveně nevyhnutelné, je špatnost. Ale pro některé zaměstnavatele byla. Takže s ukončeným pracovním poměrem a nutností uvolnit svůj nájem, který mi byl poskytnut pouze dočasně, jsem zrychlila hledání řešení, co to šlo. Mezitím jsem se musela nahlásit na ÚP, protože mi docházely finance a musela jsem nějak uživit sebe a psa. Doslechla jsem se tehdy, že domovy pro seniory začínají nabírat kreativní lidi na nově vznikající posty volnočasových pracovníků. Řekla jsem si, že to zkusím a zapátrala pro změnu v Ostravě. Vypsala jsem si z telefonního seznamu adresy všech domovů a začala je obcházet. V prvním řekli, že už mají obsazeno, ale byli milí, což mi dodalo kuráž. V druhém domově mě přijala zdejší vrchní sestra. Z rentgenových očí jí šlehaly studené plameny, a když při zavírání kanceláře práskla dveřmi, chtělo se mi utéct.  Vyslechla mě ale a řekla, že když umím kreslit, hrát na hudební nástroj a chci začít s canisterapií, vezme mě. Moje minulost bez razítek jí vůbec nevadila. Dala mi písemný příslib práce a leták na kurz pracovníka sociální péče se zaměřením na seniory, ať s tím jdu na ÚP. Tam mi kurz proplatí, a když jej absolvuji, budu přijata. Musím se prý ale rychle přestěhovat, kurz  za pár týdnů začne a probíhá v Ostravě.

Nadšeně jsem se tedy přestěhovala do nájmu v Ostravě a jezdila vyřizovat nástup na kurz na pobočky ÚP v Rýmařově a v Bruntále. Všechny úřednice mi vyšly vstříc, v Bruntále byly tyto paní přímo zlaté. Jen mě ještě poslaly na psychotesty u jejich odborníka - prý jde o nutnou formalitu pro všechny, kdo mají předchozí vzdělání nepříbuzné se sociální sférou. Já to uvítala, knížky o psychologii jsem nadšeně louskala od třinácti let. Těšila jsem se a byla zvědavá, jak psychotesty probíhají. V určený den jsem si vzala kostýmek, ať udělám dojem a šla na stopa směr Bruntál. Poslední peníze jsem totiž dala do předchozího dojíždění na  úřady  práce z okresu do okresu.

Na ÚP jsem seděla v čekárně a poslouchala hlas staršího pana psychologa, který se linul z pootevřených dveří. Povídal si příjemně s mladou slečnou a ona žasla, jak přesně odhadl její povahu. V duchu jsem se usmála, protože psycholog slečnu pouze zařadil podle jejího temperamentu do příslušné typologie plus jmenoval klasické potíže, jaké mívají dnešní mladí bez práce. Pak slečna v otrhaných riflích odešla a na řadu jsem přišla já. Vše ale probíhalo rychle a pánův vlídný hlas zmizel. Pozdrav, přijetí mojí složky a mé usazení k počítači s testem. Vysvětlení co a jak mám klikat, hotovo. Psycholog odešel a já vyplňovala místy záhadné otázky, na které šlo odpovědět pouze ano nebo ne, nic mezitím.

Slyším vnitřní hlasy? - Ha ha! Ne. Miluji Ježíše?  - No, byl to dobrý muž, ale slovo "miluji" je přehnané, tak spíš ne. Miluji rodiče? - Vím jistě, že se vzájemně rozhodně nemilujeme, takže ne. Bolela mě někdy hlava? Omdlela jsem někdy? - Na všechny zdravotní otázky jsem odpověděla po pravdě, většinou ano. Jen mi vrtalo hlavou, proč se rýpou v minulosti, když teď jsem už celkem zdravá a na práci, kterou chci dělat, zdravotně způsobilá. Nicméně má víra v krásu a kvalitu psychologie mne vedla v pravdivém klikání dál… Pak se vrátil pan psycholog. Párkrát rovněž kliknul myší, nechal vyjet papír, zamračil se - a řekl, že mám tu a tu nepříznivou diagnózu! Polil mě studený pot a začala jsem vysvětlovat, že mi test neumožnil odpovídat tak, jak to v mém životě doopravdy bylo, že bych mu ráda řekla ještě něco bližšího k tomu a onomu, ale byla jsem přerušena. Prý uděláme ještě test na barvy a ten rozhodne. Měla jsem se usadit na židli, psycholog si sedl ke stolku naproti mně a začal mi s bezvýraznou tváří ukazovat karty s mnoha čtverečky. Každý čtverec měl jinou barvu, mnohdy velmi jedovatě křiklavou. Měla jsem ukazovat, které barvy se mi líbí a které ne. Při vědomí, že mi jde o všechno, jsem volila mezi oblíbené barvy samé světlé a optimistické čtverce, jen ty nejkřiklavější jako agresivně červenou nebo fosforově zelenou jsem vážně ukázat nemohla, mám jakousi uměleckou čest. Psycholog si po každé mé odpovědi dělal značky. Na konci na ty značky položil jiný papír, jako se to dělá u testů v autoškole - a měl mě přečtenou. Aniž by se mnou vedl rozhovor a aniž se podíval do mé složky, oznámil pracovnicím, které mě k němu poslaly, že jsem testy neprošla a nejsem pro práci se seniory vhodná.

Rozbrečela jsem se. Všechny mé předchozí snahy byly tedy marné, jsem odepsaná. Psycholog mi přátelským hlasem řekl: "Proč pláčete, slečno? Za půl roku můžete přijít znova a třeba už to bude lepší." - Půl roku bez práce!? A pak přijít znova a tentokrát v testu lhát?! Vždyť to je absurdní! Zaražené sociální pracovnice moji situaci chápaly. Navrhly mi, ať si zaplatím psychotesty někde jinde a pak na kurz můžu. Ale psycholog mě okamžitě upozornil, že v tom případě se postará, aby mi úřad práce kurz neproplatil, a celých 8000,- si budu hradit sama. Cítila jsem se úplně bezmocná a ponížená. Chtěla jsem se na všechno vykašlat. Vyšla jsem před úřad a zavolala vrchní sestře domova pro seniory, co se stalo. Že se jí omlouvám, ale že ty peníze na kurz nemám, a i kdybych je sehnala, propásnu termín zahájení kurzu. Vzdávám to, už nemůžu dál.

Vrchní mi ale tehdy k mému překvapení řekla, ať na psychologa kašlu a jdu si dál za svým. Mám její slovo, že mě vezme po dalším kurzu, který začne o několik měsíců později, a že o mě na každý pád stojí. - Nejryzejší slova, když jste na dně! Vrátila jsem se zpět a řekla, že si nový psychotest obstarám. Peníze na něj mi dala moje hodná babička. Navštívila jsem příjemnou psycholožku, která nikam neodcházela. Bavila se se mnou, kladla vcelku pohodové otázky a ani v písemném testu již nebyly dotazy na vnitřní hlasy apod. Navíc zde byla možnost odpovědět např. spíše ano, nebo nevím. Pak jsem dostala test barev, který jsem mohla v klidu vybarvovat pastelkami přirozených tónů. Nakonec jsem dělala test kresby stromu. A ejhle - kladný posudek k práci se seniory jsem dostala bez potíží.

Ale v době čekání na začátek druhého kurzu už na mě bývalý přítel tlačil, ať si změním trvalé bydliště, které jsem měla psáno dosud u něj. Čekat už odmítal déle, jeho nová přítelkyně prý na něj naléhá. Tak jsem se přepsala formálně na adresu rodičů (v Ostravě to nešlo) a přešla tím pádem pod úřad práce do okresu Opava. Honem nové překotné vyřizování kurzu a stopování na úřady do Vítkova a do Opavy. Úřednice milé a plné pochopení, dokonce ani ten psychotest nechtěly, v tomto okrese stačil písemný příslib práce budoucího zaměstnavatele.

Hosana! Zajímavý poučný kurz jsem absolvovala spolu se ženami různých profesí (od aranžerky po cukrářku). Většina z nich žádný příslib práce neměla a psychotesty nemusela dělat ani jedna... Nastoupila jsem do domova pro seniory. Zatím na první měsíc ne do volnočasových aktivit, ale přímo "k lůžkům", abych poznala klienty a jejich život ze všech stran. Když jsem stála první den na koberečku před vrchní sestrou, podávala jsem jí hrdě krom jiných lejster i těžce vydobytý psychotest, ale ona se jen usmála: "Milá zlatá, tohle je k ničemu. Buď tady vydržíte a naučíte se vše potřebné, nebo po prvním dni mezi špinavými plínkami utečete a už vás neuvidíme. Ten psychotest můžete klidně spláchnout." A poslala mě na patro s klienty se zvýšenou péčí a psychiatrickou diagnózou...

V domově pro seniory jsem pracovala tři a půl roku a vřelé kontakty s pracovníky i klienty udržuji dodnes. Časem jsem si dodělala pedagogické vzdělání. Zaplatila jsem si sama 18 000,- za dva roky studia na univerzitě Palackého a ironií osudu mám úspěšnou závěrečnou zkoušku mimo jiné z psychologie. Pracovala jsem pak 8 měsíců v ústavu pro postiženou mládež, teď jsem krom svého podnikání ještě osobní asistentkou postiženým dětem. Veškeré pracovní vztahy mám v pohodě.

Dnes už mohu dokázat, že se pan psycholog šeredně spletl. Ale kdo mi věřil tehdy? Kdo se mě zastal, že nevykazuji žádnou výraznou psychickou odchylku od normy!? Jediný člověk, který mi dal svoji důvěru a sílu překonávat překážky, když mi úřad práce házel klacky  pod nohy, byla žena, která mě skoro neznala - vrchní sestra Dáša Skoumalová. Mezi námi, je to ženská ostrá jako žiletka, ale já před ní smekám a vděčím jí za to, že jsem neskončila jako odepsaná existence se zákazem práce. Přeji všem, aby  v nouzi potkali podobného anděla a aby jej rozpoznali, i když bude mít třeba přísný hlas a blesky v očích. Život prostě není dvakrát fér a sebelepší zákony vás před neštěstím neochrání. Když jste na dně, pomohou pouze dobří lidé - hledejme je mezi námi.