Nevýdělečná canisterapie to v dnešní době nemá lehké

Domněnka, že pes je pro canisterapeuta pouhým pracovním nástrojem, jehož prostřednictvím si vydělává, je naprosto zcestná. Nicméně reakce některých čtenářů na můj předchozí článek odhalily, že i takováto mínění mohou ve společnosti hnízdit. Přejďeme tedy od pověr ke skutečnosti.

Malá klientka s fenkou Kejly, majitelkou je p. Olbrechtová

Většinu členů canisterapeutických sdružení tvoří dobrovolníci, kteří se svými psy navštěvují klienty zdarma ve svém volném čase.

Co se týče týmů, které provozují canisterapii při zaměstnání nebo jsou za svoji činnost placeni, platí zde toto:

1. Žádný canisterapeut si nepořizuje psa jako "pracovní nástroj"!!!Nikdy nelze zaručit předem, že ze štěněte vyroste pes vhodný pro canisterapii. Pokud povahové testy složí, je to bezva a máme z pejska radost, pokud ne, máme z pejska radost i tak a necháme si jej po celý jeho život, vždyť je členem naší rodiny. Navíc zkoušky se v pravidelných intervalech opakují a i tomu nejlepšímu týmu se může stát, že na "opakovačkách" zkrátka nebudou mít den a osvědčení pro další období nedostanou. Nebo pes onemocní. Nebo zažije ze strany klienta tak nepříjemný zážitek, že již další návštěvy absolvovat nechce... S každou touto alternativou počítáme.

2. Každý, kdo dělá canisterapii při zaměstnání, může nadále pracovat na tomtéž místě, i kdyby ji dělat přestal. Zkvalitnění své profese tím, že si 1x týdně (v případě, že má více psů, pak i víckrát) přivede psího pomocníka, je dobrovolné rozhodnutí tohoto zaměstance. Jde o bonus, který navrhl svému nadřízenému a ten jej přijal. Canisterapeut na sebe bere za psa a za to, co by v případě nějaké nešťastné náhody mohl způsobit, plnou zodpovědnost. Osobně neznám případ, kdy by canisterapeutický pes někomu ublížil, ale přesto jsou neustálá obezřetnost a ochrana klientů i psa nesmírně vyčerpávající.

3. Pokud zařízení nemá nazbyt, pobírá zaměstnanec stále stejný plat jako v dobách, kdy canisterapii nedělal. A co si budeme namlouvat, sociální, zdravotní a pedagogické sféry toho na odměny moc nemívají. V tom případě je jeho odměnou nesmírné uznání kolegů i nadřízených. Pokud dostane terapeut ke svému platu ještě něco navíc, pak je to skvělé, nicméně stále nelze mluvit o zisku! Jde pouze o finanční dorovnání času, náročné přípravy a nákladů, které zaměstnanec do přípravy psa vložil. Bývá také hezkým zvykem , že zařízení v případě úspěchu canisterapeutického týmu uhradí zpětně jeho náklady na zkoušky.

Je tedy zřejmé, že kdo si chce vydělat, investuje svůj čas a energii kamkoli jinam, jen ne do canisterapie. Jednotlivci s povděkem uvítají jakoukoli pomoc, ať už ze strany navštěvovaného zařízení, nebo od města - viz tolik diskutované prominutí poplatků ze psa. Jestliže si totiž už nebudou moci dovolit canisterapii provozovat, nedoplatí na to oni, ale klienti. Životnost canisterapeutických sdružení zase stojí na  finanční podpoře sympatizantů, pouze členské příspěvky by je nespasily. Hlavními sponzory Podaných rukou, kde působím, jsou LČR, Nadace OKD a Pomozte dětem.

Naší největší odměnou je radost klientů. Ti se na nás nesmírně těší a počítají, za kolik dní si budou moci znovu pohladit pejska. Nikde jinde nezažijeme tak krásná přivítání, nikde jinde nám nedají ručně vyrobený dárek s takovou vroucností. Žádný klient nám nic nedluží, nás hřeje, že se za nás a naše pejsky modlí k Bohu.

Možná namítnete, že canisterapie není zdaleka jediná činnost, při které se lidé nezištně věnují bližním. Odpovídám: Ano, takových zlatých lidí je mnohem víc. Jsou tu také různí vedoucí dětí a mládeže, dobrovolníci, Brontosauři, lidé kolem Proglasu a tak dále. JE BÁJEČNÉ, ŽE JICH MÁ NAŠE ZEMĚ TOLIK A VŠICHNI SI ZASLOUŽÍ NAŠI PODPORU A UZNÁNÍ.