Místo stávkování volím změnu myšlení

Jsem OSVČ v zatraceně ohrožené oblasti podnikání. Je toho hodně, co se mi v Čechách nelíbí. Ale pouhé stávkování dlouhodobě nic nevyřeší. Nestavím se ani na jednu z válčících stran barikád a nechci mít a čele nálepku A nebo B!

Stejně jako všichni ostatní občané naší země, i já přihlížím čerstvě vzniklému zobrazení nejisté a roztěkané doby. I já poslední měsíce denně mažu desítky došlých majlů s nadávkami na vládu. Včerejší stávka se mě dotkla naštěstí jen okrajově. Cestu tam i zpět za postiženým klientem, kam docházím, se povedlo naplánovat bez komplikací. Takže ať si stávkují ti, kdo cítí tak velké rozhořčení, že nevidí jiné východisko. V mnohém je chápu, i když si nemyslím, že jejich počínání má jasně promyšlenou cestu k cíli. Čtu u nich hlavně o tom, co nechtějí, ale nevidím konkrétní realizovatelné kroky k tomu, co chtějí. Chápu i ty, kteří křičí proti stávkujícím, akorát mám obavu, že protistrana obsah jejich slov ze své pozice nepochopí.

Rychlé a radikální činy vedou málokdy k dlouhodobě uspokojivým výsledkům. Vyjadřují pouze výbuch zadržované tísně a strachu. Pro zdání znovunabyté JISTOTY by mnozí udělali skoro cokoli. Půjdou za kýmkoli, kdo s vlaječkou s nápisem JISTOTA ZAJIŠTĚNÍ a LEPŠÍ ŽIVOT VŠEM zabubnují v čele průvodu. Jenže historie ukazuje, že vnější klid a řád zajistí jen centralizovaná vláda despotismu. Demokracie je natolik složitá forma mezilidského soužití, že jí cesta ke kvalitním výsledkům prostě trvá déle. Pravá demokracie totiž naslouchá všem většinám i menšinám (a že jich máme!) a vede dialogy. Čím méně zorientované a čím více nesamostatné jsou ty které skupiny, se kterými se jedná, tím déle dialog trvá. Základem demokracie je totiž SVOBODA - a to je hodnota, na kterou není každý připraven. Kdo nezná krásu této nejvyšší bohyně a bojí se tíhy zodpovědnosti, která z ní přirozeně vyplývá, tomu se těžce žije uprostřed Evropy v 21. století.

Víte, proč nechci být zaměstnankyní? Protože kdykoli jsem jí v minulosti byla, vnímala jsem v kolektivu tyto okolnosti, které všechny svíraly jako v kleštích:

1) Šéf je blbec a vůbec se neumí vžít do naší situace. Každou chvíli zavádí nějakou novinku, ale spěje to od desíti k pěti. Kdyby nechal vše jako za starých časů, dobře by nám bylo. Pod ním se děje peklo a jemu je to jedno! Hlavně že má naše lacino odměňované výkony! Ale říkat něco nahlas je marné.

Nemůžu si pomoci, ale vždy mi připadalo, že vedení se s pomocí změn snaží přijít na to, jak práci kolektivu zlepšit, zefektivnit. Rozhodně se záměr nepovedl vždy, ale jinak, než zkouškou, to zjistit nešlo. A těch pár kladných změn stálo za ty strasti. Dále - když mi něco vadilo příliš, šla jsem a řekla o tom nahlas. Nikdy mě za to nikdo nevyhodil. Buď mi bylo vysvětleno proč se to tak děje a děly se kroky ke zlepšení, nebo jsem se rozloučila a v dobrém odešla. A jsme u bodu dvě...

2) Tahle práce je sice nevděčná, ale dnes je tak nejistá doba a vysoká nezaměstnanost, že to tady raději nějak doklepu. Stejně by to jinde mohlo být možná i ještě horší.

Buď dělám svoji práci s vlasteneckým cítěním a při pohledu zpět na odpracované měsíce či roky jsem na své výsledky hrdá, nebo hledám jinde! Aktivně čtu inzeráty a přemýšlím, které jiné zaměstnání by mi sedlo. Když na ně nemám dost dobré vzdělání, dodělám si je. A jdu za svým cílem! Třeba se zadlužím, třeba to bude stát draho - ale můj život má svoji hodnotu, není marný. Cítím se pak úplně jinak, když mám naději, že se mé sny a přání mohou splnit.

3) Tobě se to mluví, když nemáš děti. Smíš si žít nezodpovědně, ale já nesmím riskovat, abych neohrozil(a) rodinu!

Ano, nemám děti. Protože jsem natolik zodpovědná, že je budu mít teprve tehdy, až si pro ně zajistím základní podmínky. Ale až ty děti mít budu, nikdy je nebudu vychovávat tak smutným osobním příkladem, jako to běžně vídám! Nebudu jim říkat - "dřu se v robotě, ve které nejsem šťastná - kvůli tobě, mé dítě. Cesta k rodinnému životu jinudy nevede, musíš umět spolknout hořkou pilulku a zapřít se"...

4) Většina zaměstnanců se takřka zhroutila, když měli o sobě napsat sebehodnocení. Vždyť sebechvála smrdí! Byli jsme vychováváni ke skromnosti - a teď mám frajeřit?! Šéf přece musí vědět, kdo je jak dobrý!

Prosím vás, mít o sobě reálný sebeobraz není k zahození. Není hřích, když napíšete, v čem se domníváte, že jste dobří a co vás baví - dáváte si tím šanci, že vám přesně této činnosti přibude. A taky si buďte jisti, že šéf mnohé klady personálu ze svého kanclíku nespatří. Takže máte jedinečnou příležitost mu o svých přednostech napsat. Říkáte tím také, že jste svolní k novým směrům v této oblasti a že se nebojíte vzít na sebe v tom, co je vám blízké, i větší zodpovědnost. Proč by mělo být ctností, tvrdit, že jsem obyčejný průměrný jedinec  a kam mě kdo postaví, tam budu?

5) V kolektivu bylo i menší procento lidí, kteří přemýšleli jinak, než podle popsaného modelu. Ti obvykle buď : a) byli spokojeni sami se sebou a měli svoji práci rádi - pak si ale u kávičky neměli s ostatními příliš co povídat. b) byli časem povýšeni c) časem odešli.

Ráda si plánuji svoji činnost sama. Baví mne hledat vlastní originální cesty a vzdělávat se v oborech, které si vyberu, proto jsem OSVČ. Ilustruji knihy, ale jelikož knižní trh se otřásá v základech, začala jsem také psát články. A protože to stále finančně nestačilo, vrátila jsem se částečně pracovně i k postiženým dětem. Když vydělám některý měsíc i přes všechny tyto mé směry málo, nejdu stávkovat (před čí okna by to bylo?), ale přiberu si další brigádu. Jsem totiž šéfkou sama sobě. Nepotrpím si na nemocenské a dovolené, prostě když jsem nemocná, vykurýruju se co nejrychleji a na kdovíjakou finanční podporu státu při mé nemoci nevěřím. Když jsem unavená, dám si pauzu a jedu dál. A vše, co si navařím, to si taky sním.

Závěrem tedy říkám tento svůj názor: Ke zlepšení životních podmínek všech občanů bez rozdílu vede dlouhá a náročná cesta, při které je třeba se široce vzdělávat, mít přehled - a nejlépe i nadhled - v aktuálním dění a hlavně: nebát se řešit aktivně svůj život sámostatně. Nečekejte na lepší příležitost k vážnému rozhodnutí, je dost možné, že žádné lepší podmínky nikdy nepřijdou.  Držet se křečovitě iluzorních dogmat  je slepá ulička. Ve vesmíru nevládnou jistoty, nýbrž změny.