Čtu předvolební průzkumy a vidím rudě! Mnohým občanům starší generace očividně odplavil čas vzpomínky na vše zlé, co za komančů bylo. A mnohým ode mě mladším se zase nechce hledat pravdu a věří na třešňové pohádky! Je mi 33 let a přispívám s konkrétními prožitky z dob totáče, jako škodění sovětských vojsk, zákazy... A co vy? Taky pamatujete ty hnusy, nebo jste přešli k těm, co řvou, že tehdy byly levné rohlíky a tudíž bylo dobře?! Zavzpomínejme na staré "dobré" časy...
Sovětská vojska např. vypálila hrad Sovinec!Kalendář s mými kresbami
Jsem jedno z mnoha Husákových dětí: V mateřské školce nám visel na nástěnce Lenin, pak jsem byla jiskra jasná a malou chvilku pionýrka. Ještě jsem dokonce stihla jeden povinný ročník ruštiny, toho hezkého a snadného jazyka. Že byly v Jednotě na nedostatkové zboží fronty, mi bylo ukradené. Akorát mi přišlo divné, že nikde nešlo dokoupit další gramodesky s Kubišovou a Neckářem, tak jsem si pouštěla stále dokola aspoň ty dva naše staré kousky s jednou písničkou nahoře a jednou dole.
Bylo mi také líto spolužáka, který se o přestávce hlasitě pochlubil, že má příbuzné v té druhé části Německa. "Soudržka" mu vynadala a schytal dvojku z chování. Divil se, brečel, jenže pozdě bycha honit. Nám, zmateně přihlížejícím dětem, bylo vysvětleno, že lidé z nepřátelské druhé části Německa jsou zlí. Stále by chtěli pokračování války a vystrkují prý růžky. Tak proto kázeňský trest, to dá rozum!
Taky nebylo vhodné nikde mluvit o časopisech, které po domácku vyráběl náš známý a my měli také pár čísel. Utajení mě mrzelo, bylo v nich totiž o trempování a plno krásných obrázků - linorytů. Některými výtvarnými díly přispíval i taťka a já měla chuť se s jejich výtisky pochlubit před děckama, ale prostě to nešlo. Nevím proč? Byli na nich zpodobnění kovbojové, tuláci a příroda - prostě záhada, co na tom komu vadí... K nám se vůbec sjížděli různí zeleně odění strejdové a tety. A ti občas při společných výšlapech do přírody přehlédli, že děti jsou poblíž a natahují uši po každém dospěláckém moudru, tak jsem tu a tam zaslechla něco úplně jiného, než co se říkalo ve škole: totiž že komunisti jsou děsní lumpové. Pro nedostatek dětem pochopitelných důkazů jsem tehdy sama v sobě zaujala k věci neutrální stanovisko a spíš si hrála s panenkami.
Jednoznačně proti jsem byla pouze vůči Sovětským vojínům, zde nebylo nad čím váhat! Od desíti let jsem totiž bydlela těsně vedle vojenského prostoru Libavá. A to znamenalo:
- Strachovat se o úrodu ovoce. Ti mladí Rusáci totiž chodívali na zahrady krást, i my je víckrát načapali na jablkách. Bylo mně tehdy těch vyjukaných poďobaných kluků líto, omlouvali se, že mají zkrátka strašný hlad.
- Vidět při cestách na hřiby "do vojenského" zaniklé domy, které zničili Rusáci. Apokalypsa začínala hned 3 km od nás, u počmáraného kláštera Stará voda.
- Muset při chůzi podél silnice pravidelně překračovat desítky rozježděných kun, ježků a dalších zvířátek, jelikož Rusáky v náklaďácích a tancích bavilo ty tvorečky trefovat (Po odsunu sovětských vojsk už těch mrtvolek nikdy nebylo takové množství, naši vojíni pěstují asi jiné koníčky).
- Slýchat o znásilněních. Třeba malá Katka, co bydlela kousek od nás, mi barvitě líčila, že její maminka tuhle přiběhla domů s brekem a měla na sobě jen triko. Gaťata a kalhotky ne. A řekla tátovi, že ji znásilnil Rusák, táta zuřil. Po devíti měsících se narodila holčička, co se nepodobala nikomu z rodiny, byla prý po Rusákovi. A Katku moc mrzelo, že mimino brečelo jako každé jiné - těšila se, že až jí dovezou sestřičku z porodnice, bude žvatlat rusky, jenomže prdlajs.
Takže na Rusáky jsem nadávala taky - a nejen to! Jednou jsme s kamarádkou sebraly veškerou odvahu a vymyslely na ty darebáky pomstu! Prašnou cestu, kudy Rusáci jezdívali, jsme zatarasily spadanými větvemi z vůkol rostoucích náletů. Okolo jsme natahaly ještě kamení z potůčku a všechno dohromady převrstvily bahnem. Veledílo nám sahalo místy až ke krku a lopotily jsme se s ním skoro hodinu! Pak jsme zaslechly z dálky přijíždet kolonu a běžely se schovat do úkrytu ve svahu, jen šošolky nám čouhaly jak jsme sledovaly, co se pod námi děje. První náklaďák zkusil bariéru projet, ale nepodařilo se mu to. Tak zastavil a za ním všichni ostatní. Z vozů vyskákali nadávající vojáci - umíraly jsme strachy, že začnou pročesávat okolí a zajmou nás! Ale akorát během pár minut odklidili překážku a jeli dál. Mno, stopu dějin jsme tím činem nepozměnily, ale dodnes máme nač vzpomínat!
Pak přišla sametová revoluce. Rodina i známí se radovali, černobílá televize plná Krylů, Havlů, Milady Horákové a uranových dolů. Hrozné zprávy o tom, co bylo doteď pod pokličkou! Klíče cinkaly, konečně zazněl veřejně hlas mnou od pěti let milované Kubišové a já byla hrdá a šťastná, že žiji v tak významné době. A tak nějak mi to zůstalo. Stále se setkávám s neuvěřitelnými příběhy o křivdách, které se tomu či onomu člověku přihodily v dobách komunismu. Dokonce i na mé staré známé Rusáky jsem narazila opětovně, když jsem ve dvaceti žila půl roku na hradě Sovinci. Psala jsem tehdy svoji první (nikdy nevydanou) knihu Sovinec na pranýři a využívala hojně úryvků z novin a z místních písemných pramenů. I zjistila jsem, že hrad sloužil do konce 2. světové války jako sklad pro jednotky SS a důstojníky Wehrmachtu. To nejúžasnější, co zde skladovali, byly zásoby francouzských koňaků a vín, a při kvapném opouštění hradu 8. května 1945 tam tento "poklad" zanechali. Když na Sovinec dorazili sovětští vojáci, posilňovali se alkoholem tak mocně, až hrad 10. května nechtěně zapálili a došlo k dalekosáhlým škodám... Ti kluci zkrátka se svým jednoznačným přístupem nikdy nezklamou!
Takže toto nosím v hlavě. A když k tomu přidám i nauky a výzkumy popírající, že by ideje komunismu mohly za lepších podmínek a v rukou lepších lidí přecijen fungovat, přikláním se - dnes už jednoznačně - ke stanovisku, které jsem po prvé slyšela od zelených strejdů a tet: KOMUNISTI JSOU DĚSNÍ LUMPOVÉ!
