Wellness víkend (1.část)

S Wellness pobyty se roztrhnul pytel. Dokonce i já jsem jeden absolvovala. Podělím se nyní s vámi o zážitky a zároveň udělám reklamu hotelu, v němž jsem víkend strávila. Jestli kladnou nebo zápornou, nechám jen na vás. Tak tedy...

Putování hubené těhulky a pajdající macandy

Sestřička mého miláčka, již v pátém měsíci těhotenství, budeme ji nadále nazývat Ája (no jo, jako ve večerníčku o Maxipsu Fíku:-) Tak dostala od svého manžela k narozeninám poukaz do 4* hotelu v České Lípě s balíčkem Wellness pro dvě osoby. Nic by na tom nebylo zvláštní, kdyby ovšem pan manžel hned při předání neodmítl svou ženu doprovodit a společně s ní si odpočinout a uvolnit napětí ze všedních dnů. Tak jsem milé Áje po přečtení poukazu nabídla, že pokud nebude mít s kým jet, tak ať mi řekne. Bylo to rozhodnutí impulzivní, ale to jsem prostě já;-)

Ještě tentýž den se rozhodla pro mě a v zápětí mi došlo, do čeho jsem se to vrhla. Teprve pak jsem začala přemýšlet, co a jak. A to "co a jak" znamenalo vymyslet, co s dětmi. Syna jsem předala otci a dcerku svěřila miláčkovi.

Přeskočím několik týdnů od rozhodnutí a pokračuji. Nastal den D, pátek 7.5.2010.

Ájin manžel nastartoval svýho plechovýho brouka jakési červené barvy a dojel pro mne a mou dcerku. Já po úrazu hlezenního kloubu (pro ty nevědoucí, kotníku;-) jsem vyzbrojena berlí (a ortézou přibalenou v batohu) nastoupila do autíčka a s dcerkou v autosedačce jsme vyjely vstříc nevšedním zážitkům.

Néééé... to předbíhám, nejdřív nás zavezl do Litoměřic za Ájou, která nám naložila oběd, konkrétně, hovězí polévku s těstovinou a bramborovou kaši s obalovaným filé-rybičkou a k tomu hlávkový salát, na který si mohl každý dobrovolně nanést čepici kysané smetany a to pak byla lahůdka (pro muže lehce smyslná podívaná;-) Na oběd přišel i můj miláček a když si uvědomil, že mě víkend neuvidí, tak mě ani nechtěl pustit. Jenže já jsem svá a nenechám sebou manipulovat, tudíž "líto nelíto" zamávala jsem mu, políbila na cestu, předala poslední instrukce ohledně hlídání dcerky a už si to kráčel zpět do kanceláře.

Pak už následovalo rozloučení a přesunutí zpět do auta, kde se autosedačky vyměnily, jako i pasažéři, přibyl k nám malý synáček Ájy i ona sama... mou dcerku prozatím pohlídala maminka, skorotchýně (aby se to nemuselo dlouze vysvětlovat, kdo je kdo). Cestou jsme zastavili na náměstí v Litoměřicích, kde bylo potřeba vyřídit ještě nějaké pochůzky a když jsem osaměla s mrňousem v autě, napadlo mě zazpívat mu oblíbené písničky mé dcerky. Učinila jsem tak, protože co dělat s neposedou v autě? A hle, líbilo se;-) Když se mu rodiče, jeden po druhém vrátili do auta, tak jsme vyrazili. Ale ne zuby nebo dveře, ale na cestu jsme vyrazili.

A že to uběhlo. Už jsme viděli nápis na tabuli označující název cílového města. Česká Lípa. Ještě pár zatáček a vjeli jsme na náměstí, kde na nás už čekal. Čekal na nás a nejen na nás, hotel Morris. Vchod do něj připomínal jakýsi tmavý průjezd, ale vzápětí už nás osvětlení a vybavení hotelové haly mile přivítalo, jako i recepční. Po zapsání nám předala kartu od pokoje a harmonogram všech akcí, co máme objednané v balíčku služeb. Poděkovali jsme a vydali se k výtahu. Dle čísla mi bylo zřejmé, že to bude třetí patro. Manžel se synem pomohl své těhotné ženě se zavazadly a mně s batohem a už jsme vystupovali na třetím poschodí.

A teď první zádrhel, jak otevřít dveře? Kartou zřejmě, došlo nám. Asi po třetím pokusu se zadařilo. Vojta, ten synáček, si oblíbil šoupačky u skříně a sebe použil coby obsah. Zalezl do skříně a po zbytek pobytu svého otce se bavil zavíráním a otvíráním dveří. Dodnes se divím, že si mezi ty šoupačky nepřiskřípnul prstíky. Ájin muž zprovoznil notebook, připojení wifi bylo funkční, ale šíleně pomalé, což jsme zjistily až večer.

Za několik okamžiků jsem osaměla v pokoji o velikosti většího karavanu. Zato LCD televize měla nadprůměrné rozměry, což působilo zvláštně, až obludně v tak malém prostoru. Pokojík měl střešní okna, která sice šla otevřít, když si ale stoupneš na židli, ale už je nebylo čím zajistit, tak jsme zaúkolovaly recepční. Když se Ája vrátila z recepce, kam doprovodila svou rodinku, tak jsem musela dopajdat ke dveřím, neb se do dveří s kartou nedostala. Chce to trénovat a trénovat.

No a abychom se nenudily, tak jsme přemýšlely, proč nejde elektrika, tudíž ani světlo, ani zásuvky. Zavolala jsem do recepce a zeptala se, jak zprovoznit osvětlení a bylo nám řečeno, že tu kartu na otvírání dveří mám zastrčit kamsi na zdi. To mě pobavilo, nejen, že neumíme otevřít dveře, světla ani okna nás neposlouchají. Nakonec, po telefonické instruktáži, jsem úspěšně zprovoznila jak světlo, tak zásuvky. Jen ta okna pořád nebylo čím zapřít. Snad nám poradí recepční, až půjdeme na "véču". Zatím bylo ale pozdní odpoledne a veškerý program se měl konat až v sobotu. Tak jsme si vybalily, sdělily první dojmy a vyšly z pokoje.

Nechaly se odvézt výtahem dolů, prošly náměstíčko, zastavily v kavárně, kde Ája doplnila kofein a cukry, já jen vodu a cukry. Obsluha kavárny přišla, po objednání donesla pití. Za sklem pultu sice vypadaly dortíky a zákusky pěkně, ale nebylo u nich napsáno, kolik co stojí a jak se co jmenuje. Tak k pobavení nejen personálu, ale i hostů, jsme se na dálku domlouvaly. Ája stojíc u proskleného pultu a já sedíc šetříc nohu:

" Jaká je ta kostka uprostřed?"
" Malinová", přišla odpověď
" A ta vlevo?"
" To je lesní směs"
" Hmm a co ta vpravo?"
" Ta je jahodová" ...a už mi začalo vadit takové domlouvání na dálku, tak jsem řekla první, co mě napadlo:
" Tak tu jahodovou kostku"
" Je tu i rybízová"
" Jahodovou" ...už jsem získávala i jahodovou barvu v obličeji, protože jsem byla vynervovaná z tak pitomé záležitosti. Jako by nemohli napsat cedulky s názvem a cenou. Dopajdám se podívat a pak už jen nahlásím, co si dám, ne? Když jsem se uklidnila, napila a najedla, tak jsme se bavily na účet kavárny. Ještě, že nám to nepřipočítali na účet;-)

Bylo jasný, že už nás tam nikdo neuvidí!

Pokračovaly jsme v obcházení náměstí. I jeden chlápek v pěkném bouráku se na nás nemohl vynadívat. Hubená těhulka a pajdající macanda, dvojka k popukání. Se musím smát ještě dnes. Vešly jsme do restaurace Moravanka, která přímo sousedila a patřila k našemu hotýlku. Usadily se na dřevěných židlích, opřely se o dřevěný stolek a v tu chvíli přišla servírka (nebyla dřevěná), jestli si nechci dát nohu na druhou dřevěnou židli. Tak jsem překvapená ochotou souhlasila a byla mi přistrčena židle od jiného stolku, taky dřevěného. Objednaly jsme si saláty, já zeleninový s grilovaným lososem, Ája zeleninový s kousky kuřecího masa. K tomu pro mne dosud neznámou pizzu, která se pojídá jako chléb či rohlík k čemukoliv, co se k tomu hodí. Vlastně to byla placka potřená olejem, česnekem a posypaná rozmarýnem a upečená jako pizza, nakrájená na úhledné proužky. Jako pozornost podniku mi úslužný číšník donesl a vlastnoručně vsunul pod nožku měkkoučký podsedák. V tu chvíli jsem si připadala jako princezna z pohádky.

Po jídle jsme se odporoučely k recepci. Recepční slíbila donést cosi na zapření okna, abychom si mohly vyvětrat. Protože v pokoji už bylo nedýchatelno. Dojely jsme do třetího patra a já se trochu zdržela uklízením mobilu do kabelky. Mezitím se dveře výtahu pomalu zavřely, ale já pohotově zmáčknutím tlačítka otevřela dveře, jenže mobil dosud nebyl uklizen a znovu hledím, jak se dveře zavírají. Ája se už hihňala před výtahem, co jako provádím. Jenže já bez třetí ruky nedokážu vzít berli a vyjít z výtahu, tak asi na třetí otevření dveří konečně vykročím z kabinky a vděčím osudu za to, že si mě nikdo nepřivolal:-)
Opět následovalo zdržení při otvírání dveří do pokoje. Ale už se vidím na posteli. Ještě umýt ruce, sundat boty, odložit berli, plácnout sebou na postel, aby si oteklý kotník trochu oddechnul od zatížení.

Mezitím klepe recepční, že nám nese na zapření okna - šatní ramínko. Udiveně jsme poděkovaly a pevně doufaly, že provizorium bude fungovat. Fungovalo. Muselo, protože jsme nic jiného po celou dobu pobytu nedostaly.

pokračování příště...