V záchrance aneb Ještě, že jsem nedostala infarkt!

Cca před dvěma lety se mi stalo... Přecházela jsem ve městě přes silnici. Chtěla jsem vkročit do silnice. Pravděpodobně jsem přitom zavadila podpatkem o nerovný obrubník a v mžiku se zkácela do vozovky. Nemohla jsem vstát ani mluvit. Naštěstí nejelo žádné auto.

Paní, kterou jsem předtím viděla na druhém chodníku z vertikální polohy, hned volala na nějaké chlapíky, kteří na její popud přispěchali na pomoc. Já zatím měla možnost sledovat z polohy horizontální, jak rychle se může změnit úhel pohledu. Z dlažby mě pánové zvedli a odvedli do blízkého salonu krásy. Asi jsem poděkovala, ale netuším komu.

V křesle jsem rozdýchávala neuvěřitelnou bolest v kotníku. Neměla jsem, komu bych zavolala, aby mě dopravil do nemocnice. Zaměstnankyně salonu tedy zavolali záchrannou službu.

Po dvaceti minutách dorazila sanita i s personálem.

Lékař nedorazil. Pouze sestra s řidičem. Nebýt mé taneční průpravy, do sanity bych se nedostala. Vyskočila jsem podepřená řidičem půlmetrový schod na jedné noze a nějak vmanévrovala na lehátko. V kotníku mi tepala šílená bolest a já začínala mít zimnici. Sestra nejdříve opatrně sundala botu a hledala vakuovou dlahu, aby mi nožku znehybnila. Našla dlahu jen na ruku. Po dalším hledání se podařilo najít jednu i na nohu.

Začal zvonit mobil. Můj mobil. Sestra mi podala kabelku.

"Prosím...?"
"Dobrý den, paní Ozogányová, mohla byste dnes odpoledne přijít do práce? Víte, ona nám vypadla jedna brigádnice."
"No, já nevím. Právě jsem v sanitě a vezou mě do nemocnice. Tak nevím, spíš ne!"
"Aha, tak já zavolám později, na shledanou."

Po zafixování dolní končetiny se mi sestra jala měřit tlak.

"Nic neslyším!"
"Jak to?" ozval se řidič.
"Asi nefunguje!" Našla jiný. "Nic neslyším". Zkoumala stetoskop. "Á, tady se skříply hadičky." Narovnala si hadičky.
"Stejně to nejde nějak naměřit! Zkusím to v nemocnici!"
"Tak jo", a nastartoval.

Před oddělením chirurgie, než jsem vyjela ze sanitky jako sněženky z ledu, mi naposledy a konečně změřila tlak. Jeho výše ji stejně neuspokojila, ale zapsala ho do zprávy.

Dosud jsem nejela nemocniční chodbou na lehátku záchranky. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění. Míjeli jsme zvědavé pohledy pacientů, návštěvníků a do očí mi svítily zářivky na stropě chodby.

"Ťuk. Ťuk." řidič zaklepal na dveře ordinace. "Vezeme vám případ."
"Tak si chvilku počkejte."
"Nemůžeme čekat. Dejte mi lejstro a my vám paní složíme na rentgenu." Předali jiné sestře můj kabát a botu. Kabelku jsem si ponechala raději u sebe.
"Moment..."

Musela jsem se smát (v duchu). Hotový Kocourkov.

Na rentgenu jsem se opět s pomocí přesunula na stůl, řidič sanity mi sundal dlahu a odporoučel se. Po zrentgenování mě naložila pracovnice rentgenu na jezdící křesílko starší výroby. Ale díra na nočník v něm naštěstí nebyla. Odvezla mě před dveře do ordinace. Rentgenoložka, né díra.

Čekala jsem docela dlouho. Alespoň mi to tak přišlo. Ještě se tu nastydnu. Bosá noha mi začala modrat nejen následkem úrazu. Rentgenové snímky mi v ruce začaly vibrovat. No, konečně!

Sestra mě dovezla do ordinace a pomohla přesunout na lehátko. Nějak nechápu ty přesunovací manévry. Jak na cvičení kadetů.

Lékař zjistil, co se dalo, píchnul mi injekci proti bolesti a studoval rentgenový snímek.

"Zlomené to není. Ale máte velmi těžké podvrtnutí kotníku. Dáme vám sádru." Namatlali mi sádru na nohu a poslali na chodbu, než trochu zatvrdne. To už jsem si ale řekla o deku nebo něco na přikrytí.

Na chodbě jsem si obvolala, koho se dalo. I jsem sehnala odvoz. Přifrčel tatík s dekou přes sedačku, abych mu sádrou neumazala auto. Naložil i berle, co jsem vyfasovala a odjeli jsme domů.

Za čtrnáct dní jsem lékaře ukecala, aby mi sádru sundal a dal mi něco jiného, abych se mohla alespoň vykoupat. Dostala jsem tedy nechodící ortézu. Stejně jsem chodit nemohla.

To jste mě měli vidět, jak jsem skákala po jedné noze a jedné berli do schodů na záchod a zpět. Pak se belhala do křesla k tv nebo na židli k pc. Bolelo mě úplně všechno, svaly a žebra namožené od berlí, přestože jsem si je vytunila malými dětskými polštářky.

Nezávidím nikomu, kdo musí chodit, byť i jen o jedné berli, holi. Je k nezaplacení mít obě nohy relativně zdravé. Mít tu možnost se na ně postavit a jít. Docela jsem ráda za tuto lekci. Více si vážím toho, co spousta z nás bere jako samozřejmost.

No a není divu, že si zážitek ze sanity pamatuji dodnes a dlouho ještě budu! Neumím si představit, kdybych dostala třeba infarkt. Podlehla bych mu díky nefungujícím přístrojům, neúplnému vybavení nebo lékařům, kteří mají na všechno dost času??