Úča a já

Pozoroval jsem střídavě rodiče, přeskakující má zavazadla, a úču. Kdykoliv se předklonila, vykoukla na mě její prsa. No spíš jen tak zamrkala. Ale já to vzal jako výzvu. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo chladné usmrkané odpoledne a já se potil na hodině tělocviku. Profesor nás honil z jedné strany tělocvičny na druhou a já očima posouval ručičky na hodinách. Nemohl jsem se dočkat, až minu brány gymnázia.

Konečně!

Musel jsem stejně odejít dřív, protože mě máma zaúkolovala. To fakt nesnáším. Ale tentokrát jsem se uvolil a přislíbil účast na rodičovském sdružení mé sestry v 1.třídě. Ještě slyším, jak mi mamina dávala instrukce. "A všechno si zapamatuj, pak mi poreferuješ, jak to té holce ve škole jde." "No, joooo" zahučel jsem.

Ověšen batohem s učením a taškou s tělocvikem jsem vešel do třídy. "Dobrý den."
Nebyli by překvapenější, kdyby do třídy vešel Bivoj s divočákem na zádech. Zapotil jsem se pod palbou těch tázajích se očí víc, než jsem dosud byl. Jako bych slyšel: "Kdo to je? To přece nemůže být tatínek prvňáčka. No, taky není, to je asi brácha." atd.

Hledal jsem kapsář, jak mě instruovala matka. Jo, tady je. První lavice uprostřed. Paráda. Když jsem odložil batožinu před pidilavici, snažil jsem se do ní nasoukat. Do lavice, né do batohu, to dá přece rozum! A posadit se na pidižidličku stal se nadlidským úkolem. Neměl jsem šanci, posunul jsem tedy s příznačným drnčením lavici o pár centimetrů dopředu. Na židličku jsem se naaranžoval do polohy dědečka Hříbečka a bradu si opřel o kolena.

Co teď?

Cítil jsem, jak mi kapky potu stékají mezi lopatkami. A další si razily cestu z houští vlasů po spáncích dolů. Musím si sundat bundu. Vsedě ani náhodou, stoupnul jsem si tedy. Bundu jsem přehodil přes bagáž před lavicí. V tu chvíli mi bylo úplně šumák, jestli někomu zavazadla překážejí nebo ne. Znovu jsem se posadil.

Rozhlédnul jsem se po třídě a přitom... svou vypracovanou paží zavadil o lavici za mnou. No, nesmetl jsem papír s diktátem, na ní ležící? Jasně, že jo! Přilepil se mi na zpocené předloktí a poté zaplachtil kamsi dolů. Sehnul jsem se a všem ženám ve třídě jsem vystavil na odiv krásně vypracované pozadí i záda.

Nejsem žádný narcista, ale na postavě si jako fakt zakládám. A to fakt hodně. Dost drsný jsou moje tréninky.

Ale to jsem odbočil.

Usadil jsem se tedy zpět na židličku pro trpaslíka a ne pro 178 cm vysokého svalovce. No, jó, zase... já vím. Tak tedy...

Jednu nohu jsem natáhnul pod lavici, druhou nechal pokrčenou. Čekal jsem, až debata začne. V tom začal zvonit budík. Můj budík. Alarm v mobilu. Kdyby zvonit, ale takový kravál spustil, kam se hrabe školní zvonek! Vsunul jsem automaticky ruku do kapsy džín, abych donutil decibely zmlknout. Jenže, jak jsem byl zapasovaný v té lavici, nemohl jsem telefon z kapsy vytáhnout. Řev budíku mi drásal uši. Ostatní se očividně bavili. "Klíííííd!" Říkal jsem si a snažil se trochu uklidnit. "Klííííd!" Konečně, alarm jsem vypnul včas.

Učitelka zahájila rodičovské sdružení. Klouzal jsem pohledem po její postavě. Hmmm, vypadá dost slušně na to, že je asi tak stará jako moje matinka. Ani se moc nezměnila, co učila ještě mě. Jestlipak si mě ještě pamatuje?

Nevěnovala mi vůbec žádnou pozornost. Poslouchal jsem, abych měl mámě co vyprávět. Sezení skončilo, následovala individuální diskuze. Po jednom se chodilo ke stolu a soukromě debatovalo o známkách a trablích žáčků. Já to měl hned z první ruky, totiž z první řady. Pozoroval jsem střídavě rodiče, přeskakující má zavazadla, a úču. Kdykoliv se předklonila, vykoukla na mě její prsa. No spíš jen tak zamrkala. Ale já to vzal jako výzvu.

Nemohl jsem odpoutat pohled od jejího výstřihu a v uších mi začalo hučet. Zahučelo i v kalhotech. Když se otočila a v předklonu lovila nějaký sešit ze skříňky, polknul jsem sbíhající se sliny. Připadal jsem si trapně. Jako Pavlův pes. Jen zaštěkat.

Překonal jsem touhu zavýt a dál se mučil pohledem na skvostné tělesné partie paní učitelky.
Přišla řada na mě. Předstoupil jsem jako žáček před tabuli. Úča spustila s úsměvem: "Á, dobří holubi se vracejí!"

Zavzpomínali jsme na dávné časy, pohovořili o ségrušce, i o tom, kam půjdu po maturitě, společně se zasmáli nevinnému žertíku. Pak jsem s blaženým pocitem a s přihlouplým úsměvem na rtech posbíral své svršky i bagáž a vyšel do ulic, abych se zchladil.

Té noci jsem měl hodně divoké sny. Jste měli ráno vidět to šapitó z mé přikrývky! Ale co vám to budu vyprávět, radši to vyvěsím na "fejsko"...

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Eliška Ozogányová | pátek 13.1.2012 13:31 | karma článku: 11,17 | přečteno: 1250x
  • Další články autora

Eliška Ozogányová

Až tak moc tě nežere

8.11.2019 v 17:55 | Karma: 12,43

Eliška Ozogányová

Já a dieta??

7.10.2013 v 14:35 | Karma: 9,86