Usedám do křesla a vzápětí se dávám do pohybu směrem vzhůru. Do pusy je namířen halogen. Očima míjím lampu i zubní kartáček gigantických rozměrů visící na svítidle coby dekorace. Pohled jsem zapíchla do vzorku záclony na okně a jala se ho studovat. Uši předaly informace do mozku, který je zpracoval z dialogu doktorky a sestry. Po dohodě, co s ulomeným zubem, čekám na verdikt. Dojde k rekonstrukci. Super.
Zda je zub vitální, se zjistí velmi snadno. Přiložením studeného nástroje na sklovinu. Měla jsem co dělat, abych nevylítla z křesla. Podařilo se mi zachovat tvář i pozici. No, ono toho moc s otevřenou pusou a s cizí rukou uvnitř, ani moc dělat nejde. Jen takové to... "ehhhhhh" a "hááááá".
Ještě bych mohla kousnout. To bych ale zranila ošetřující lékařku případně i sebe a k rychlému konci ošetření by to rozhodně nevedlo. Dál jsem tedy studovala vzorek záclony. Poté, co mi byla do pusy vsunuta odsávačka slin, jsem se zadívala kamsi za záclonu a nechala myšlenky volně plynout.
Nevím, jak to kdo má, ale já jsem snad poprvé v životě u zubaře během výkonu nebyla. Fyzicky samozřejmě ano, ale moje myšlenky se toulaly po všech čertech. Nejčastěji utíkaly ke včerejším událostem a před otevřenýma očima si přehrávaly prožité obrazy z předchozího dne. Musím přiznat, že velmi příjemné a vzrušující obrazy. Také vtipné, fascinující, ohromující a překvapivé. Poučné, varující a smysluplné. Interesantní, povznášející i smyslné. Jedno měly společné. Mě.
Ano, mě. Byla jsem v nich hlavní hrdinkou.
Jazyk i rty se pomalu měnily do podoby sušené tresky, když zubařka zavelela: "Vypláchněte si, ale ještě nekousat."
Vytáhla mi odsávačku z úst a já jsem si dvakrát vypláchla dutinu ústní, abych dodala vláhu svým rtům. Chtě nechtě jsem si je musela otřít kapesníčkem, abych si neposlintala tričko.
Znovu jsem otevřela ústa a nechala lékařku tvořit zázraky. Jindy vystresovaná a ve střehu, kdy - kde - co píchne, zabolí... dnes jsem unikala realitě. Byla jsem znovu s ním. S přítelem. S člověkem, který je pro mne skvělý a úžasný... i se všemi jeho nedostatky.
"Vypláchněte si", doneslo se k mým uším z velké dálky. Ale nemusela to dvakrát opakovat, povel jsem provedla. A to běžně na rozkazy nereaguju. Vysmívám se jim, dělám opak. Ale s vrtačkou na stojanu a s hákem v ústech si to nelajznu.
"Několikrát skousněte, v pořádku??" Hmmm, dokonalé. Po drobných úpravách a závěrečném prozkoumání v zrcátku jsem usoudila, že je zřejmě lepší se odpoutat a věnovat se příjemnějším záležitostem, než se třást a modlit, aby vše dobře dopadlo. Dokonce i v realitě našeho každodenního života. Zaplatila jsem 380,- Kč a nadmíru spokojená jsem vyšla do ulic.
Jestli jste čekali horor v zubařském křesle, tak Vás všechny zklamu. Tato historka byla, je a bude o tom, že někdy je lepší odpoutat své myšlenky a ponechat jistým věcem volný průběh. Ale výsledek je vždy nutné zkontrolovat! Je důležité se s ním ztotožnit a přijmout ho!
