Každý někdy potkal někoho, kdo ho citově vydíral.... Ať už se jednalo o krátkodobou známost, delší vztah, manželství či jen dětské citové vyděračství.
Stejně tak i já jsem potkala člověka, se kterým jsem na velmi krátkou dobu spojila své kroky. Ovšem pud sebezáchovy u mne nakonec zvítězil a já ho nakonec "vyhodila". Z mého bytu, z mého života. A to jsem fakt hodně trpělivá. Jenže i u mě pomyslný pohár trpělivosti občas přeteče a mně tenkrát vytekly i nervy. Doslova a do písmene jsem se zachovala jako ten býk ve mně. Ve vzteku jsem byla schopná ho "narvat" i do otevřené šatní skříně.
Ale to předbíhám....v době rozvodu s mým ex jsem se seznámila s mužem, který mi tehdy připadal odvážný ( díky slovním útokům mého ex ), klidný ( díky pomalému způsobu vyjadřování ) a také milující ( stál při mně ). Díky zaslepenosti, pošramocenému sebevědomí a pocitu samoty jsem neviděla to, co bylo zřejmé a jasně viditelné. Člověk totiž k sobě připoutá-přitáhne partnera podobného charakteru a ražení, co se sebevědomí týká, nedostatku sebelásky a sebeúcty. Tudíž se stalo nevyhnutelné a já si k sobě připoutala citovou trosku, jakou jsem tehdy byla i já. A co se může stát, když spojíte dvě trosky??
Ztroskotaný vztah...který nemůže mít dlouhého trvání. No jsou i takové případy, že si citové trosky lebedí ve svých problémech nebo nemají sílu se jim postavit a setrvávají ve svazku, který jednoho nebo druhého nebo oba najednou neuspokojuje...otravuje...deptá...ničí....
To se neustále opakuje situace, kdy jeden něco řekne, druhý to špatně pochopí....ten první začne vysvětlovat, druhý mu nevěří...první je zoufalý z té nedůvěry, vysvětluje o to víc a čím dál častěji....ten druhý o to víc propadá pocitu, že nemůže věřit!! Zvlášť, pokud nevěří ani sám sobě. Bodejť by to někam vedlo, je to začarovaný kruh.
Kdysi dávno jsem kupovala Perlu v kelímku ( kdeže ty doby jsou ). Vzhledem k tomu, že ho sama téměř nejím, nepoužívám, leda tak na zhotovení svačiny (ne pro mne), tak mě stav kelímku nijak netrápil. Měla jsem jiné starosti - péči o několikaměsíční miminko. Jednou takhle si mazal partner chleba k večeři a povídá : "Už dochází máslo"...a já pokrčím rameny, co jako já s tím... a on pokračuje vyčítavě..."Tys nekoupila máslo? Ty mě ale VŮBEC nemáš ráda!!!"
Dnes už vtipná situace mi tehdy tak nepřipadala. Koukala jsem na něj jako blázen, jestli to myslí vážně. A bohužel myslel a věřte či ne, dodnes si za tím stojí. Dodnes si stěžuje, jaký je to chudáček a smolař, jak se mu smůla lepí na paty. Jaké má starosti a problémy. A jenom on...nikdo jiný problémy a starosti nemá.
Takových zapeklitých situací bylo čím dál víc a víc a já se už nakonec i přestala těšit domů, když jsem si šla třeba nakoupit nebo když měl přijít z práce. Nemohla jsem ani nikam sama chodit. A víte, jak nesnáším omezování osobní svobody.;-) A tak jsem ho tehdy tři dny před vánocemi vyhodila. Dceři bylo necelých jedenáct měsíců.
Pozor na takové týpky, kteří se na vás pověsí a pak jen vysávají a vysávají...nejdřív energii, sílu, obsah peněženky, pak i schopnost se smát a žít podle svého. Každý je strůjcem svého štěstí. Takže pryč s pijavicemi! Ta doba, kdy je lékaři považovali za užitečné, dávno pominula.
