Tak jsem zpátky! Jsem tam, kde jsem byla. Byla jsem tam, kde jsem teď. A jsem tam, kde jsem být chtěla i nechtěla. Chtěla - vzhledem k nedostatku jiných pracovních příležitostí a nechtěla - kvůli částečnému úvazku.
Taky se vám to někdy stává? Co? No být někde, kde vůbec, ale vůbec, být nechcete. V předchozím článku jsem psala, že bývalý zaměstnavatel slíbil, že mě v březnu vezme zpět. Opět na DPČ. Slovo nakonec dodržel, sice s týdenním zpožděním, ale dodržel. A to je, v dnešní době, co říct.
Mohla bych být na sebe pyšná, že jsem tak dobrá, že mě vzali zase zpátky. Jsem na sebe pyšná. Nejsem ale vůbec pyšná na to, že mě vzali zpátky. Vůbec jsem zpátky totiž nechtěla. Chtěla jsem úplně jinam. Někam, kde ocení mé kvality, zkušenosti a praxi. A nevyšoupnou mě na ulici po více než dvou letech pro dočasné snížení stavu.
Dokonce jsem byla pozvána na pohovor na místo Asistentky. Doma jsem vyladila detaily. V osudný den jsem nasedla do autobusu a dojela na místo určení. Fixou na textil jsem si cestou načernila odrbanou špičku boty a při pohovoru zapůsobila natolik, že jsem za dva dny byla pozvána do druhého kola.
Natěšená i polichocená jsem se připravovala na druhé kolo výběrového řízení. Tu práci jsem moc-moc chtěla. Už bych netvrdla tam, kde tvrdnu dál. Nuže, s představou, že v druhém kole budeme absolvovat praktická cvičení v počtu cca 3-5 adeptek, jsem zavítala do místnosti, kde s kamennou tváří Sfingy čekalo dalších 12 uchazeček.
Překvapená jsem usedla na volné místo a na kus přeloženého papíru jsem napsala své jméno. To, co dále následovalo, mě natolik pobavilo, že ke konci výběrového řízení jsem se už nepokrytě smála. Samozřejmě jsem taktně přemohla hlasitý řehot a usmívala se na všechny "Sfingy" kolem, včetně personalistky a ředitelky.
Po zpracování situačního desetiminutového úkolu a jeho následné jednotlivé prezentaci, po pětiminutovém vytvoření matematické slovní úlohy v Excelu, po krátkém vyplnění dotazníku s pěti otázkami, po dotazu adresovaném na každou z nás "Koho byste vybrala z této místnosti na danou pozici a proč?" jsem již byla značně znechucena.
Úsměv na rtech mi vydržel. Dokonce jsem se snažila navázat kontakt alespoň se sousedkami z jedné i druhé strany. Téměř všechny trnuly a snažily se předhánět, která je ta nejlepší na tuto pozici. Já sice boj nevzdala, ale již jsem ztratila zájem. Divím se dosud, že nám nezazvonilo na konec hodiny.
Když jsem vyplula na ulici, úsměv na rtech seděl dál a já působila na kolemjdoucí jako zfetovaný pako. Dokonce jsem díky euforii přešla odbočku a musela se vrátit. Vzhledem k tomu, že mi jel bus zpět za cca 45 minut, posadila jsem se na lavičku v jakési zahradě pro veřejnost a nabíjela své baterie jarním sluncem. Nastavila jsem mu svou tvář a zavřela oči.
Hlavou se mi honily myšlenky závratnou rychlostí. Nechala jsem je prohánět. Nakonec jsem došla k závěru:
Stojí mi to vůbec za to? Ne. Tuhle práci nechci. Nestojím o ni. Proč podstupujeme takové pohovory? Každá firma se stejně jistí smlouvou "na určito", navíc s tříměsíční zkušební dobou. Proč takové štráchy s přijímacím řízením? Stejně se musí daný zaměstnanec zaučit, seznámit s podnikem, sžít s nadřízeným i kolegy. Pak se projeví jeho skutečné schopnosti. Proč tedy pořádají zaměstnavatelé takové psychologicko-dovednostní frašky několika dějství? Neřeknu, kdyby šlo o vedoucí, ba přímo ředitelské posty. Ale toto je vlastně pozice "holky pro všechno" s minimálním finančním ohodnocením. I dělník/operátor v zahraniční firmě má dvakrát vyšší mzdu, než Asistentka.
A co teď? No, budu hledat dál. Nevzdám to. Však já najdu práci trvalejšího charakteru, než tu, ve které jsem nyní. Naštěstí mám dar intuitivně poznat, kdy má cenu bojovat a kdy boj včas vzdát!
Rozhodně této zkušenosti nelituji. Nikdo by neměl!
