Už jste někdy na něco pomysleli a ono se vám to alespoň částečně splnilo?? Ano?? Tak vítejte do klubu. Ne?? Tak pozorně čtěte...
V úterý 1.února jsem úplně normálně jako vždy odešla směr nejmenovaný market, v němž pracuji brigádně jako pokladní. Zpočátku se nestalo vůbec nic zvláštního kromě několika situací, kdy jsem roztržitě nevěděla kdo, co, komu a kolik. Ale po půlhodince za kasou se vše srovnalo.
Sedím a zdravím, posunuji zbožím přes scanner, který s pípnutím oznámí, že jest nakalkulováno a přemýšlím si. Některé úkony provádím již automaticky, proto si zřejmě mé myšlenky mohly dovolit jen tak proplouvat mou hlavinkou.
Někdy mezi rozloučením a pozdravením nového zákazníka se mi zobrazil v mysli věkově nesourodý pár, který znám, ale dlouho jsem je neviděla. Ona starší, on mladší. Uvažovala jsem, jak dlouho už spolu jsou, pokud vůbec ještě jsou a zda má tento vztah vůbec nějakou budoucnost.
Proud myšlenek se nezastavil a putoval dál na lidi, které běžně nepotkávám, ale v obchodě je zaručeně občas potkám. Mezi nimi je i mladý fešný voják z povolání. "Hmmm, taky by se sem mohl zatoulat a zakoupit nějaký polotovar či pivko a mě svou přítomností potěšit a zpestřit šichtu", myslela jsem si.
Netrvalo dlouho a nesourodý pár, o kterém jsem předtím přemýšlela, si vykládal zboží z nákupního vozíku na pás. Očividně jejich vztah přetrval a trvá dál, kvitovala jsem v duchu s úsměvem.
"Dobrý den"
"Dobrý den", odpovídá zákazník, já zvedám zrak a vzápětí mé líce zalil ruměnec. Před kasou stojí můj zatoulaný vojáček.
S úsměvem dím.."dlouho jsem vás tu neviděla."
On s úsměvem také od ucha k uchu vydechl: "Já vás také dlouho neviděl."
Já: "Tak to jste mě dnes přišel potěšit, že?"
On: "No, když vy máte tak krásný úsměv. A oči, ty taky!"
JÁ šibalsky zamrkala a dál markovala zboží...ON nakonec odešel i s kolegou na gyros, jak jsem vyslechla jejich "cizí" rozhovor.
Pak už mi úsměv nezmizel ze rtů, ani když se jakýsi pitomec hodlal dohadovat u kasy o další igelitky. Ani když se nějaká "madam" nenamáhala odpovědět na pozdrav. Když se nějaký tupec přece jen objevil, já se jen usmívala a nenechala si vynikající náladu zkazit.
Na cestě z práce jsem si promítala zažité situace a uvažovala, jaké náhodě, hnutí mysli či čemu vlastně vděčím za propojení myšlenek se skutečností.
Na přechodu pro chodce mi projela hlavou myšlenka na Marcela, který naposledy kupoval bonboniéru pro svou dívku. Kde je mu konec? Jak se má? Je pořád zadaný a spokojený??
"Čau, kočko"
Vytržená z myšlenek a vzpomínek jsem zvedla hlavu a překvapeně odpověděla na pozdrav Marcelovi, který mě právě míjel na chodníku.
Tentokrát časové rozpětí mezi myšlenkou a skutečností trvalo jen cca třicet metrů:)
Nabízí se přísloví "O kom se mluvívá, nedaleko bývá", jenže já jen přemýšlela a s nikým o nich nemluvila.
A teď mi řekněte, je to normální?? Čemu za to vděčím?? Náhodě?? Osudu?? Ať je to, jak chce...já prožila na vlastní oči i uši zajímavý úkaz, kdy se mé myšlenky se skutečností potkaly.
