Se čtyřicítkou na krku

Ne, že by mi na krku visela číslovka. To jistě ne, nicméně jisté závaží si na ramenou nesu. Hlavu. Bylo tomu nedávno čtyřicet let, co jsem spatřila světlo světa. Fakt! Mnozí rejpalové se nechají slyšet, že kecám. Nekecám.

Je to až k nevíře, že jsem tu už čtyřicet let. Co se za tu dobu dá stihnout? Co je ještě přede mnou? Myslím, že spousta čerstvých čtyřicátníků i čtyřicátnic si položí otázku: CO TEĎ? Mládí v "hajzlu" a do důchodu daleko, předaleko!

No, co?! To, co dosud a nebo ještě lépe, více, jinak. Na čele mi nedoutná cejch. Nikdo mi čtyřicet netipne, ani nehádá. Hádám se já! Proč se hádám? Ještě jsem zřejmě nerezignovala. Pořád mám chuť bojovat, vybojovat si svá práva. Brojím i za práva svých dětí.

Je tedy důležité táhnout svou káru dál. Jasně, roky přibývají, kára je těžší a těžší, až nakonec jednou zastavím navždy. Prozatím jen občas zastavuju a snažím se popadnout dech. Pak opět roztlačím ten svůj dvoukolák.

Někdo si veze jen samé harampádí. Někdo poklady a cennosti. Někdo má svou kárku prázdnou. Co v ní mám já??

"To se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový. To by nikdo neuhád, na to můžu hlavu dát, jen já...já vím..."

A vy nebuďte zvědaví. Kdo je zvědavý, bude brzy starý. Jak se říká. A starý být nikdo nechce. Kdo by taky chtěl?! Ví, co ho čeká... V dnešní porouchané době by si měl každý naložit na svou kárku něco, co ho zajistí právě ve stáří.

Jen abychom si toho nenaložili moc, co? Pak bychom mohli kárku tahat, tlačit a tlačit a tlačit, až se z toho pos.reme!

Takže vše nej... stejně postiženým (všem čtyřicátníkům)!

Přeji hlavně hodně odvahy postavit se životu tváří v tvář, hodně sil bojovat s bezprávím i sami se sebou a také výdrž. Kdo nevydrží, padne hubou přímo do bláta. Nebo i hůř...