Proč ženeme některé záležitosti jen přes erotiku? Proč volíme tuto objížďku? Sex je báječná záležitost, ale sex bez lásky je stejně uspokojující jako láska bez sexu...
Procházím bytem, v hlavě se mi honí myšlenky. Jedna se snaží předběhnout jinou. Další uhýbá a ta, co se jí snažila dohonit, vyběhla do prázdna. Své kroky zastavím u okna a nechám, aby sluneční paprsky hladily mou nastavenou tvář. Dívám se ven na lidské hemžení, ale nic z něj nevnímám. Navlhčila jsem si jazykem rty a zároveň se snažím dohonit jednu z těch myšlenek. Nedaří se. Zase mi o chlup unikla.
Co to se mnou je?
Proč jsou vztahy tak složité a přitom tak jednoduché? Proč se člověk zamýšlí nad tím, co dělat? Proč to prostě neudělá? Proč sní s otevřenýma očima? Proč je raději nezavře a neoddá se skutečnosti? Čeho se pořád bojí? Z kroku do neznáma? Bolesti? Odmítnutí?
Nic a nikdo ti nepomůže. Jen ty sám můžeš chytit příležitost za pačesy a smýknout s ní o zem. Jen ty ji můžeš položit na lopatky. Můžeš se také bránit, co ti síly stačí, leč nevyhraješ. Touha a pokušení ti bude stejně dál doutnat v hlavě i v útrobách, dokud je neokusíš. Pak teprve můžeš svobodně vydechnout.
Ale co srdce??
To jsme vynechali? Ne, právě o něj se bojíme a proto volíme důmyslnou a důkladnou objížďku. A většinu svých příjemných pocitů ženeme z hlavy do rozkroku. Jen abychom se vyhnuli bolesti.
Proč utíkáme před možnostmi? A nejsme ochotni podstoupit jisté riziko? Proč nemáme koule na to, abychom své sny uskutečnili? Je jednodušší žít v iluzi? Proč nejsme sami k sobě upřímní? Proč nejsme upřímní jeden k druhému? I za cenu toho, že upřímnost často pekelně bolí!
Proč raději balancujeme na hraně a doufáme, že neztratíme rovnováhu?
Někdy je lepší se zřítit do propasti, alespoň víme, na čem jsme. Někdy je lepší tam skočit přímo bezhlavě po hlavě. Alespoň jsme to zkusili. Až čas ukáže, jestli to byla výhra nebo naprostá hovadina.
Vím to... Právě mi to došlo. Myšlenka konečně dohonila jinou. Objaly se a společně hned dávají smysl.
Jen my sami jsme zodpovědni za to, co se nám přihodí. Jsme tvůrci svého počínání nebo jsme brzdami v našem rozletu.
Když se budeš pořád něčeho obávat, nikdy nezačneš znovu žít! I bolest je pro skutečný život důležitá. Bez ní bychom nevěděli, že žijeme. A každá bolest jednou pomine. Jen jí musíš nechat odeznít. Neživit ji v sobě dál a dál, pořád a znovu dokola vzpomínat na křivdy a ublížení.
Nebo chceš snad zůstat už navěky sám? Honit se z jedné postele do druhé, abys zjistil, že tě to neuspokojuje? Budeš pořád čekat na zázrak? Na nějaké znamení? Třeba už přišlo, jsi však ochoten ho uposlechnout? Nebo si umanutě hýčkáš svou hradbu, kterou sis úspěšně vystavěl kolem svého srdce?
Nemá smysl, abych se snažila toto opevnění překonat či zbourat. Musíš chtít ty. Až tu pomyslnou zeď zbouráš, až konečně zpřetrháš pouta se svou minulostí, uleví se ti.
A já? Já budu stát na druhé straně příkopu, dokud nespustíš padací most. Ale když už tam stát nebudu, váhal jsi příliš dlouho, promarnil jsi příležitost.
