Podzimní romance

Seděli jsme na lavičce a já pozoroval její profil. Studoval jsem každičký milimetr její hladké pokožky. Pokaždé, když se zamyslela, jemně se jí zkrabatilo čelo. Toužil jsem ho pohladit. Ale byl jsem naprosto ochromený.

Seděl jsem dál a sjížděl pohledem od čela po nose jako po skokanském můstku, a přistál v peřinkách jejích plných rtů. Kdykoliv se zamyslela, nevědomky je našpulila jako při polibku. Civěl jsem jí na rty a snažil se odhadnout jejich chuť. Chutnají po jahodách se šlehačkou? Nebo snad po horkých malinách s vanilkovou zmrzlinou? Ať tak, či jinak, mrzutě jsem polknul sliny. Málem jsem se udusil, začal jsem kuckat, chrchlat a nakonec se totálně rozkašlal, až mi vhrkly slzy do očí.

Zpozorněla a přerušila tok svých myšlenek, který se jí hrnul z hrdla jako bystřina z hor. Zadívala se na mne s otázkou v očích a překvapivě pravila:

"Chceš jednu vrazit?" Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a snažil se ovládnout dávení.
"Ale já ti klidně žďuchnu do zad, chceš?"

"Jasně, že jo, už jsi to měla dávno udělat, místo, aby ses tak pitomě vyptávala", prolétlo mi hlavou, ale nakonec jsem ze sebe dostal, že už jsem skoro ok.

Konečně jsem se vzpamatoval, narovnal se a ona pokračovala nerušeně v monologu.
Raději jsem se krotil ve svých představách. Nicméně to nebylo tak jednoduché. Velmi silně na mne působila. Pocítil jsem napětí ve slabinách a kalhoty mi najednou začaly být těsné. Přehodil jsem pravou nohu přes levou, složil ruce na koleno a jednou jsem si podepřel bradu. Sice jsem najednou působil jako čekající ve frontě u veřejných toalet, ale nevšimla si toho. Příval slov se nezastavil, bublal jí z hrdla dál. Toužil jsem ji políbit a zastavit ten vodopád.

Ale jaksi jsem byl v nevýhodě. Nemohu dopustit, aby zpozorovala, jak na mne účinkuje byť jen pohled na její nádhernou tvář. Tak symetrickou, dokonale vysoustruženou. Kdykoliv na mně spočinul její zrak, topil jsem se v jejích hlubokých studánkách. Její oči měly barvu moře, v němž se odrážela šedá mračna těsně před bouřkou. Tonul jsem v těch očích a tonul jsem v rozpacích. Vějíře řas se zatřepetaly jako motýlí křídla. Pokud ještě jednou mrkne, vznesu se a odlétnu pryč. 
 
"Nepůjdeme se projít?" Vznesl jsem dotaz s nadějí, že vzrušení rozchodím.
"Hmmm, tak jo." Zvedla se a jemně se zhoupla v bocích.

Tiše jsem zakňučel, ne... téměř jsem zavyl. Kdybych byl býval tušil, jak bude nyní chůze namáhavá, raději bych tvrdnul dál na lavičce. Ale co, snad něco vydržím, ne? To bych se na to podíval.
 
Srovnal jsem krok a procházeli jsme se po parku. Pozoroval jsem tu padající lístek, tu kopl do šišky na cestě, tu odkopl kamínek do trávy. V korunách stromů zašumělo. Zvedal se vítr a jal se honit listy v trávě. Pozoroval jsem barevný kvapík a užuž se začal vítězně radovat ze znovu nabytého sebeovládání. Když v tom mě chytila za ruku. V první chvíli jsem chtěl ucuknout, jakoby mě uštkla zmije, ale místo toho jsem propletl prsty s jejími. Měla dlaň měkkou a teplou jako heboučký polštářek. Tak a byl jsem znovu v pr.... tedy, jako... asi bych normálně skákal radostí tři metry vysoko, ale...

Co teď?

Začal jsem mít velmi akutní pocit naprosté vylízanosti. Ještě, že se mě na nic nezeptala. Pravděpodobně bych nesesmolil souvislou větu. Ba, co větu. Zněl bych asi takto: "Já, totiž... víš... nevíš, že vím...nevíš, že ty víš a já nevím, že vím a ... " Najednou jsem netušil, co je za den, kolik je hodin, jaké je roční období, jak se jmenuju nebo jak se jmenuje ona. Sakra!

Jsem totálně vygumovanej, jen doufám, že to není na první pohled patrné. Není, šli jsme dál ruku v ruce. Já fantazíroval, ona něco pořád vyprávěla. Přemýšlel jsem, jak nahodit mozek a vymyslet protiútok. Musím přece ukázat, že jsem chlap. S velkým... CH.

Vítr honil nejen listí, ale našel i větší kuráž, než já, a pohrával si s jejími vlnitými vlasy. Záviděl jsem mu. Takhle ale nedokážu, že na to mám. Že na ni mám.

"Podívej, támhle je veverka?" sebral jsem zbytky rozumu do hrsti a ukázal do koruny stromu. Zmlkla a zvedla hlavu po směru mého ukazováčku.
"A kde? Já ji nevidím?" "
"Ty ji nevidíš??"
"Ne."
"Podívej se odtud." Vmanévroval jsem ji téměř ke kmeni stromu.
"Támhle..." A znovu natáhnul paži.
"No, jo, máš pravdu, už ji vidím. Ta je roztomilá."

Roztomilá byla i moje princezna. A jak tak měla zvednutou tvář, nečekal jsem ani minutu, přitočil jsem se, objal ji jednou rukou v pase a druhou jsem chytil ty její báječné vlasy a políbil ji. Ochutnával jsem její rty nejprve zlehka a když neucukla, dovolil jsem si víc...

A víte, co?? Chutnala po horkých malinách;-)