Né, pětku ne... aneb První pětka

Málokdo si vzpomene na svou první pětku. Ani já nejsem výjimkou. Spíš má člověk tendenci takovou záležitost zapomenout. Ani trochu se nedivím. Z pozice rodiče tuto problematiku vidíme úplně jinak než dítko školou povinné.

Dcerka navštěvuje první třídu základní školy. Ano, zde je dobré zmínit ono správné sloveso, navštěvuje. Často mám pocit, že tam chodí jen proto, že je doma nuda a že už je na školku moc velká.

Během tří měsíců se ale naučila spoustu nového. Dokonce i číst, psát a počítat, vše zvládala víceméně výborně, chvalitebně a ojediněle dobře. Ale...

Včera večer na mě čekalo překvapení, které vydejchávám ještě dnes. Jak to?

Na stole ležel vzkaz od syna:

"Mami, Amélce dnes bylo špatně od žaludku a měla ve škole průjem. Vzal jsem ji domů a dal černý uhlí (Carbosorb), čaj a piškoty. Jinak dostala z matiky 5, ale nemá to v ŽK, zatím asi. Bylo by dobrý, si myslím, kdyby ses to s ní učila, protože jinak bude mít problémy. Matematiku mají ve středu, tak dnes bych to asi nehrotil, když jí není dobře, ale zítra radši jo. Ahoj Péťa"

Dojemné a starostlivé, že?? To bych asi nevěděla, že se s ní mám učit, sakra!! Jenže já jsem skoro ani nedočetla do konce a u pětky jsem už viděla rudě. Do toho flegmatický postoj babičky, která dcerku hlídala a šílená únava z práce zamíchala výbušnou směs koktejlu.

"Jak to, že jsi dostala kouli z matiky??" zahulákala jsem směrem obývací pokoj, kde dcerunka seděla v křesle a koukala na pohádku.
"Jakou kouli?" udiveně se ozvalo z obýváku.
"Vypni to, sakra a pojď sem!" Zavelela jsem. Vteřiny mi přišly nekonečné, můj hlas vygradoval v přímé úměrnosti s únavou.

Dcerka se zapíchla mezi dveřmi a mlčela jako dub. Pohledem studovala vzor na linoleu. I ryba by byla hlasitější než ona v tu chvíli. To mě vytočilo ještě víc.

"Můžeš mi říct, jak to, že jsi dostala pětku, když to umíš!? Včera jsme počítali, v sobotu taky a umíš to. Cos dělala, prosím tě??
Nic, žádná odpověď. Ovládla jsem se, abych jí jednu neubalila, býk ve mně už zahrabal kopytem. Zatáhla jsem ji za ruku do kuchyně ke stolu.
"Nevím, co si myslíš, když nic neřekneš, mluv se mnou. Co se stalo??"
Pro změnu ji zaujal vzor na ubruse. "Já už nevím", zapípala.

To už nevydržela babička a donesla mi sešit z pokoje. "Tady, podívej se."
To jsem asi neměla dělat. Pod sloupcem příkladů se skvěla pěkně vymalovaná červená pětka naprůměrné velikosti. Prostě koule jako Brno. Učitelka si na ní dala velmi záležet.

První pětka a já ji vůbec nečekala, protože dosud Amélka vše zvládala celkem v pohodě. I adaptace na školu proběhla bez problémů.

"Víš co, umýt, vyčistit zuby a spát." rezignovala jsem. Ale jen dočasně. Když ležela v posteli, mrkla jsem na úkoly, linkovala pomocné linky do písanky a u toho jsem hudlala a hubovala.

"Uvědomuješ si vůbec, že to je nejhorší známka, co můžeš dostat??
"A šestka už není??" zeptala se úplně nevinně a se zájmem.
"Ani sedmička!" zasyčela jsem nasupeně... a dál měřila 6mm a linkovala, abych se trochu uklidnila. "A spi už! Dobrou noc." "Dobrou noc, mami!"

No potěš, moje dcera a pětka v první třídě, tři měsíce a dvanáct dní od začátku školního roku. Moje reakce je tuším podobná té, jak asi reagovali mí rodiče na mou první pětku. Jak reagovali na mou čtyřku, dokonce i na trojku. V podstatě nepřiměřená cílevědomost mých rodičů se nyní podepsala i na mém přijetí první pětky v podání dcerky. U syna jsem si už na "semtamnějakou" tu pětku zvykla, přece jen je už ve třetím ročníku Gymnázia a hoooolt, někdy se zadaří a "koule" je na světě, ani nemrkneš! Proč mě tedy tolik rozhodila pětka u dcerky??

Rozhodně bych byla slušný materiál pro psychologa. Ale protože i já jsem dobrý psycholog, odpovím si sama!

Za vším hledej rodiče. Nééé ženu, ale rodiče.

I já jsem rodič, tak si říkám: "Klíííííd, Eliško, nebuď na ni tak tvrdá! To se přece stane každému. Jednou to přijít muselo. Nejsme přece roboti, člověk je tvor omylný. Však ona to zvládne i bez tvých hysterických výlevů kvůli jedné pětce. Co blbneš? No, bóže, tak dostala pětku. Když nejde o život, tak jde o h...o!"