Nakupování je bezva činnost na odreagování a inspiraci, pokud jdu sama a mám dost času. O víkendu jezdíme nakoupit s mým drahým, neb přes týden chodím jen pěšky a větší nákupy jsou tudíž v naší zeměpisné šířce bez auta nemyslitelné, nepřijatelné, ba dokonce i nemožné.
Tak tedy... o víkendu vybereme jeden den, jednu dvě hodinky, podle nálady. Já sbalím seznam vypsaných produktů a doplním ho vším, co doma došlo a je potřeba. Když je zapomenu napsat do taháku, chodím onu věc kupovat třeba i čtrnáct dní. Pravidelně si vzpomenu až doma, co jsem to vlastně ještě chtěla a nutně potřebovala (naposledy jsem takhle kupovala citrony). Přítel pak naloží do auta přepravku a zahřeje motor.
Vyrážíme nejraději sami, bez dětí.
Kupodivu ani nereptá, že všechno beru do ruky, dlouze prohlížím a pak to dám zpátky. U ovoce a zeleniny strávíme čtvrthodinku jen tím, že hledám nejčervenější rajská jablíčka a nepotlučené banány. U hroznů je taky vzrůšo. Dalších patnáct minut u pečiva, protože spálené a připečené pečivo fakt nemusím. Miláček se jistě nudí, nedává to však nijak najevo, dokonce podává sáček. Asi z časově úsporných důvodů, než z čistého gentlemanství.
Pokud je míra nudy neúnosná, zmizí, aniž by cokoliv řekl. To fakt nenávidím! Většinou ho najdu u hraček, jak se kochá motorčičkama, autíčkama, autodráhou, legem a jinýma klučičíma pitomůstkama. Když ale chodím a hledám ho s plnýma rukama jogurtů a mražené krůtí maso mi přimrzá k prstům, to už vidím rudě. Když ho nakonec najdu, hodím zboží vztekle do košíku, ale mám největší chuť všechno hodit po něm. Musím se pořádně přemáhat. On se však tváří nevinně a nechápavě. Jako co je? Co se stalo?
Stojíme u kasy. Zde máme rozdělené role, kdo neplatí, vyndavá zboží na pás a také ho ukládá do igelitek či jen do vozíku. Pokud se poté zdržím u pokladny a klábosím např. s prodavačkou, kterou znám, tak se pomalu, ale jistě vzdaluje. Opět beze slůvka informace, že odchází. Někdy si toho nevšímám a povídám dál, jindy ho doběhnu a ptám se:
"Proč utíkáš?? To se za mě stydíš nebo co??" Zakroutí hlavou:"Ne, jen si myslím, že když půjdu napřed, tak to urychlíš" To na něj pro změnu nechápavě zírám já. Tohle by žádnou ženskou nenapadlo. Což mu také sděluji. "Pokud mi to neřekneš přímo, nepočítej s tím, že tě budu následovat, jen proto, že jdeš dva tři kroky napřed." Na to se usměje a myslí si své. Dále již jdeme bok po boku.
Doma mi pomáhá vyložit nákup. Nejen, že ho vynese z auta, ale i doma ho pomůže vyložit a uklidit na své místo.
Je to miláček...
Pokud jdeme nakoupit i s dětmi, snažíme se čas strávený v obchodě zminimalizovat oba. Z důvodů zachování zdravého rozumu a obsahu peněženky. Nemám ráda, když si kdokoliv cokoliv vynucuje, ani od mých dětí. V tu ránu mám po náladě a po nakupování, pak se totiž snažím, co nejrychleji zmizet tentokrát já.:-)
Dnes už vím, že když muž po nákupu pomalu mizí v dáli, znamená to, že bych taky už konečně mohla jít. Jenže já jsem v tomhle potvora. Míjím ho se slovy: "Miláčku, nečekej, že budu za tebou utíkat! Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé nesnáším manipulaci!" Na to konto se mlčky nakloní a políbí mě.
Stejně ale nejraději nakupuju sama. Je to relax. Mám neomezenou možnost si dle vzoru našich prapraprapraprapraprapředků osvojit typické ženské chování v roli sběratelky nezávisle na tom, jaké je dnes datum, jaký měsíc či jaké století. Ale první den posledního měsíce v tomto roce jsem tzv. seděla doma na zadku a vytvářela jiné hodnoty.
Přeji všem příjemné nakupování bez tlačenic, bez stresu, že na ně nezbydou vajíčka v akci, bez partnerů, kteří neustále někam pospíchají a bez dětí, které chtějí vše, co vidí...
