Máš, co nechceš a chceš, co nemáš?

Jak už to bývá, člověk, ať žena nebo muž, je většinu svého života se svou postavou nespokojený....Řešíte otázku štíhlého pasu?? Ztráta času;-)

Táhne mi na čtyřicet a svou postavu řeším jen, když zkouším nějaké nové oblečení, kterým je potřeba oživit šatník. Po několikátém převlíkání v kabince, kde si zrcadla půjčují z Petřína, se vzdávám. Oblečení na ramínku vypadá přece jen lépe. Nejsem k sobě moc přísná?? Jsem. Přiznávám.  

 
Někde jsem četla, že by se člověk měl mít rád natolik, aby si před zrcadlem nenadával ve stylu..."ty jsi ale tlustý prase... koukej, holka, se sebou něco dělat!" 

A věřte, že to fakt nedělám... nenadávám si!

Můj sedmnáctiletý syn, pro změnu na váze řeší každé kilo, které ztratí a váhu sníží..."tý, jo, zase jsem zhubnul, to je strašný... ztrácím objemy... mami, co bude k večeři, potřebuju něco, co bude bohatý na bílkoviny... a v pátek jdu do posilovny, tam to pořádně nabuším a pak budu zase pořádný hovado."

 
Jaký on má problém s každým kilíčkem, co shodí v podobě svalové hmoty, to my ženy řešíme a kvitujeme s nadšením, ovšem, pokud tedy shodíme nejlépe nějaký ten tuk.

Štíhlý pas?!

S klidným svědomím mohu říct, že pas mám a můj syn taky. On ho má ozdoben "vyrýsovanými buchtami", já špíčky většími i menšími. Kde je tedy zakopanej pes??

Ten je pouze v hlavě, v našem myšlení a přemýšlení, sebekritice či sebelásce. Pokud převáží sebekritika sebelásku, někdy zbyde jen sebelítost a rezignace.

Tak hlavu vzhůru, každý máme na sobě něco, co se vám přece musí líbit a tím začněte. Hýčkejte se a pohlaďte se pohledem v zrcadle.

A místo, kde má být štíhlý pas, je přece pořád pas... a je váš!