Jak neházet perly sviním

V pátek to byly tři měsíce, k čtvrtletnímu výročí jsem mu upekla bábovku s tvarohem a meruňkami ke kávě. Vykoupala se, namazala vonným olejem. Nejen, že to dělá dobře smyslům mým, ale i jeho. Umyla jsem si vlasy a lehoučce nalíčila. Oblékla bílou průsvitnou košilku s knoflíčkama vepředu, aby si rozbalování dárku náležitě slastně užíval. Mrkla jsem na telefon, nevolá/nepíše, fajn, vše tedy platí, jak jsme se dohodli.

Omyl, chyba lávky.

Zvolna uplynula hodinka od jeho pravděpodobného příchodu a nic. Stalo se mu něco?? Volám mu tedy. "Volaný účastník je dočasně nedostupný", hlásí mi operátor. Jeho jsem rozhodně potřebovala slyšet. V tu chvíli snad každou ženu na světě napadne, že miláček vypnul telefon, aby ho ta dotyčná nemohla shánět. Ptát se, prosit. Zhruba za 40 minut katastrofických představ mi přišla sms, že volaný účastník, kterému jsem volala, je již dostupný. Ach ano, super, teď zavolá, napíše, že už je na cestě ke mně, že už se nemůže dočkat, až mě sevře v náruči, že mu zkolaboval telefon, baterie vybila, že je na cestě za jinou, že MUSÍ domů pro čistou košili, že potřebuje být sám, neb měl náročný den. Prostě jakákoliv informace by byla snesitelnější než to hrobové ticho po pěšině. Ticho z telefonu.

Nic.

Vteřiny, sekundy (branky a body už ale ne) se táhly rychlostí rozjetého šneka. Když jsem posunula očima další minutu, začala jsem v duchu nadávat, dle vzoru mého býčího naturelu. Prostě přírodě neporučíš. Můj status dámy by jistě utrpěl, kdybych zde zveřejnila, čím vším jsem ho nazvala. Stěží jsem dokoukala na netu další díl seriálu, kdy mne komické dialogy už nerozesmály. A přesunula se na lože. Na lože, které jsme měli sdílet tuto noc spolu. Měli, ale nesdíleli. Místo toho jsem přesunula polštář zpět doprostřed postele, ulehla a rozplakala se bezmocí. V hlavě mi duněly otázky takovou silou, že jsem téměř ohluchla. Proč nezavolal, proč nenapsal, nestojím mu ani za písmenko, za slůvko vysvětlení?? Vzpomínala jsem na naše začátky, jak férový člověk to je.

Byl. Ano, byl. 

Příliš dlouho se pohyboval mezi lidskými sviněmi, že se stal jednou z nich?? Jak smutné... Ale má tedy význam házet perly sviním?? Svým nynějším chováním a jednáním si mě nezaslouží. Vůbec nezaslouží.

Fajn, vyhrál jsi. Vzdávám to. Bojovat má smysl, ale také je dobré vědět, kdy boj vzdát. Bojovala jsem za oba už dost dlouho. Teď končím a odcházím. S tvářemi mokrými od slz odcházím s hlavou vztyčenou, středem a nelituju.

Co udělám s bábovkou?? Rozdám ji. Co udělám se zlomeným srdcem?? Dám mu čas k zahojení. Co udělám já, až ho znovu někdy potkám?? Nevím. Teď mám ale největší chuť jednu mu vrazit. A jednu také sobě. Proč jsem byla tak slepá, hluchá a naivní??

Proč?? Vím proč.... chtěla jsem znovu uvěřit v lásku. Tak moc jsem se cítila sama. Chtěla jsem dát vše, co mohu... do života dvou lidí, dvou srdcí, tak rozdílných a přitom tak stejných.

Takže děvče, udělala jsi správnou věc, dobře jsi se rozhodla a teď už zvedni svůj pěknej zadek a jdi... Jdi tam, kam tě srdce i rozum povede. Vstříc životu. On si tě už nezaslouží. Ztratil to nejlepší, co mohl mít. Zahodil jedinečnou šanci na štěstí. Jeho chyba. A také jeho volba. Byla bys blázen, kdybys mu chtěla bránit. Pokud jsi mu byla jen půvabným šperkem, malou zbytečnou věcičkou, teď se on musí pro tebe stát naopak velkou zbytečností.

Každý je strůjcem svého štěstí. Já i on.

A víte co?? Necítím k němu zášť ani nenávist. Odpustila jsem mu. Ne skutek, ale odpustila jsem mu jako člověku. Každá cesta má svůj začátek i konec, naše cesty se na čas spojily. A při všem tom kličkování se nedivím, že se zase rozdělily.

Děkuji ti, můj milý, že jsi šel kousek cesty se mnou a tím mi nastavil zrcadlo. Jednou si třeba dáme spolu kávu a zase se zasmějeme nějaké veselé historce či vtípku...