Jak jsem se ztratila...

V mapách číst umím, navigovat podle mapy umím lépe než GPS a s mapou se neztratím ani v pařížském metru. Orientuju se v jízdních řádech i v řádech jiných. Skoro to vypadá, že se nikdy ztratit nemohu. Ale ano... ztratila jsem se v Mnichově. Lépe řečeno při návratu k autu.

Před lety jsme s manželem (ještě tehdy) a se synem navštívili Mnichov, prohlédli náměstí, architekturu, nějaké ty obchůdky, ve stánku koupili čerstvé maliny a tak podobně. Když jsme se vraceli k autu, na přechodu pro chodce mě zastavil proud automobilů a červená na semaforu na takovém tom ostrůvku. Manžel se synem pokračovali v chůzi a v domnění, že jdu za nimi, odešli z mého zorného pole.

Jakožto spolujezdec nejen, že jsem nedávala pozor, kudy jedeme, ale netušila jsem ani, kde parkujeme. Vždyť mě ani ve snu nenapadlo, že bychom se mohli rozdělit a manžel mě jistě na parkoviště dovede, že?!
Omyl!!! Nikdy nevíte, co se může stát.

Když jsem dokončila přechod přes silnici a pokračovala za nimi, nikde jsem ty mé dva turisty neviděla. Šla jsem tedy dál. Začalo pršet. Došla jsem téměř na konec mnichovské magistrály a nikde nikdo. Jen očumující kolemjdoucí, neb jsem bez deštníku jen v sukni, sandálech a tričku s krátkým rukávem vypadala jako zmoklý exot. Cestou jsem narazila i na budovu místní policie a sumírovala v hlavě slovíčka, která by dávala smysl. Myšlenku na pomoc policie jsem brzy zavrhla a putovala dále. Na benzínové pumpě na konci výpadovky z města jsem sice radu dostala. Ta mi však byla k ničemu bez mapy a bez lokalizace zaparkovaného auta. Alespoň jsem zjistila, kde momentálně stojím. Vrátila jsem se tedy a hodinu přešlapovala na chodníku kdesi mezi přechodem a budovou policie a moc doufala, že si mě žádný řidič nesplete s vnadnou ženou oddávající se nejstaršímu řemeslu na světě.
Po dvou hodinách stepování v dešti jsem se vracela k onomu osudnému přechodu pro chodce, který rozděluje nejen proud aut, ale rozdělil i nás. A v tom jsem zahlédla syna s manželem, jak mě hledají a volají. Zavolala jsem na synka a následovalo radostné setkání. I mému manželovi v autě na cestě z Mnichova zvlhly oči. A to je co říct!!
Můj syn o pár let později popsal tuto příhodu v rámci úkolu do školy a jeho slohové cvičení dopadlo takto. Můžete porovnat nejen úhel pohledu;-)
“Výlet do Mnichova v Německu
Jednoho dne jsme se rozhodli vydat s maminkou a tatínkem na výlet do Mnichova na památky, horské dráhy, trhy a různé akce, které se konaly.
Navštěvovali jsme různé kostely, chrámy a také nějaké ty horské dráhy. Užívali jsme si hezkého počasí, které nám přálo, ikdyž v Německu moc hezké počasí nebylo. No, měli jsme štěstí. Nejvíce nás zaujaly zastaralé, klencové (klenbové) a převážně upravené kostely.
Moje mamka se u jednoho zastavila a my jsme s taťkou odcházeli k dalším zajímavostem a mamča byla pořád u kostela a obdivovala jeho krásu, jenomže my s taťkou jsme byli už úplně někde jinde. Otočil jsem svou hlavou vedle sebe a mamka nikde, zeptal jsem se udiveně taťky, kde je maminka a on nevěděl. Začali jsme jí hledat úplně všude, v bankách, na záchodcích, v restauracích, ale marně. Tatínek si myslel, že někdo mamku unesl a tak koukal do každého vozu a nadával na Turky, jaký to jsou zmetci. V parku jsme jí hledali, volali jsme: „ Eliško, mami!“ A nic, po 2 hodinách jsme to vzdali, šli jsme pomalu k autu na parkoviště a v tu chvíli se přede mnou ozvalo: „ Péťo“. Otočili jsme naše mokré hlavy, protože asi před hodinou začalo pršet. Viděli jsme mamku celou mokrou a ptali jsme se jí, kde byla a ona nám povídala, že se ztratila a nemohla najít naše parkoviště. No a tak jsme spokojeně a šťastní jeli domů a ještě jsme se tomu smáli.
Nepřál bych nikomu to zažít, byl to strašný pocit. Jo a mimochodem, bylo mi asi devět let....“
Musím dodat, že jsem jeho slohové dílo nepustila do školy a poradila mu napsat něco jiného. Jiný zážitek.
Na závěr bych podotkla, že jsem se od té doby nikde neztratila, ale raději mám vždy u sebe nabitý a funkční mobil.

Člověk nikdy neví!!!