Objednala jsem lístky do divadla. Akce, oslava, přípitek, občerstvení a k tomu všemu divadelní představení. Super. Když nepůjde můj drahoušek, půjde a rád, můj synáček.
"Drahý, objednala jsem lístky do divadla v Praze."
"Cože?"
"No, lístky do divadla. Je to v pátek. Můžeme jet klidně autobusem."
"A proč?"
"No, abys nemusel řídit a mohl pít, ne?!"
"Jo, já toho tak vypiju. A jak se dostaneme domů? Večer už přece nic nejede."
"Já vím, řeknu Petrovi. Stejně jede v pátek domů, tak na nás jistě vezme s sebou."
"Aha."
"No, ještě to stejně není jisté, zájemců bude určitě dost a když je něco zadarmo, tak to bude okamžitě rozebrané. Můžeš popřemýšlet..."
"Dobře, popřemýšlím..."
Uběhlo pár dní a já se už vzdávala naděje na kulturní zážitek. Ono totiž dostat toho mýho do divadla je, jako dostat kočku do vody. Ale netrvalo dlouho, mailová schránka obsahovala důležitou zprávu s oznámením, že na mou adresu byly zaslány dvě vstupenky. Škoda, objednala jsem sice 4, ale 3 by taky stačily.
"Miláčku, tak je to na dobré cestě..."
???
"Posílají mi dva lístky do divadla."
"Skvělé... a nebylo by lepší, kdyby s tebou šel Péťa? Ten do divadla chodí rád." (snažil se vykroutit)
"No já bych klidně se synem šla, ale kdys byl ty naposled v divadle?? Se mnou tedy zatím vůbec."
"Asi před deseti lety se školou v Národním. A děs běs."
"Pochopila bych, kdybys šel se mnou JEDNOU do divadla, shlédl představení, poté mi sdělil dojmy. Pokud se ti to nebude ani trochu zamlouvat, nutit tě už NIKDY nebudu. Tak, co?"
"A nebude to Péťovi líto?"
"Nebude, mluvila jsem s ním o tom, že posílají jen dva lístky, chápe to. Není přece malej! Půjde se mnou jindy."
"Tak jo... půjdu s tebou, ale jen kvůli tobě a doufám, že si nemusím brát oblek."
"Ehm, no, víš, bylo by to nejvhodnější. Stačily by sice nějaké kalhoty a košile... rifle - ne, kapsáče - taky ne, botasky - už vůbec ne."
"No, to si děláš srandu, ne? A co bermudy?"
"Ty ses zbláznil, do divadla? Omlouvá tě jedině to, žes tam byl naposledy jako teenager. Navíc je to i oslava! Přece nepůjdeš jako vesnickej balík v rozdrbaných riflích a triku s nápisem Forever Young?"
"No, já v obleku teda nejdu! Budu lítat po městě v obleku, no to víš..."
"Ale to je v Praze na denním i nočním pořádku. Viděla jsem chlapíka v perfektním společenském ohozu i v McDonaldu, jak si debužíroval. Prostě tohle neřeš, já taky nepůjdu v gumákách nebo kraťasech. A kravatu si brát nemusíš!"
Nastal Den dětí a já jela vyfešákovaná autobusem do Prahy o několik hodin dříve. Miláček musel ještě do práce, prý výkresy nepočkají, já ano! Vyřídila jsem vše potřebné a počkala na Zličíně, než dorazí bus.
Společně jsme odjeli metrem, směr Anděl. Do ráje to bylo ještě dál, zvlášť, když po mém boku stál ďábel. Kamenná tvář, jen z očí mu sršely blesky. Naštěstí nehromoval. Vlasy mu vlály a v kudrnách splývaly na ramena. Ramena obtažená dokonale padnoucím sakem. Opravdu zážitek. A ten kulturní na nás teprve čekal.
A dočkali jsme se. Byla jsem nadšená výkonem herců, perfektní režií i prací osvětlovačů. Hudba přesně zapadala do kontextu. A co můj drahý?? Ten to vysloveně žral. Přestože jsme cestou na balkon v divadle potkali pár kulturních barbarů oděných v džínách, nezkazilo mu to náladu ani chuť. Tu pak dokázal i po představení, při rautu.
Vše bylo dobře zorganizované a s jemnou dávkou luxusu občerstvení zmizelo v přítomných.
A jestli půjde, můj drahý, příště do divadla?? Řekla bych, že ano. A za to vděčím i organizátorům. Díky!
