Řidičák jsem si udělala víceméně proto, že jsem si chtěla dokázat, že "na to mám". Bylo mi už pěkných 27 let a byla již zasloužilá manželka a matka. Do té doby jsem potřebu řídit auto neměla. Sice mám dost zkušeností s řízením domácnosti, ale proplétat se mezi auty, autobusy, traktory, kombajny, kamiony či neposednými motorkami nebyl nikdy můj sen.
Když mi manžel tehdy náhodou půjčil volant do ruky, pořád mě při řízení starostlivě poučoval, přestože jsme měli starej oprejskanej škopek. Když mi došla trpělivost poslouchat odborné rady, typu: "Co to děláš? Koukej přece... Málem jsi odřela zrcátko..." a tak podobně, vystoupila jsem se slovy: "Když jsi tak chytrej, tak si jeď sám." A do auta se už nevrátila.
Ale dokázala jsem si, že na to mám a odřídila jsem náš "zelený zázrak" z Teplic do Kněžic. A úplně sama.
Zkoušky jsem tedy udělala, ovšem řidičský průkaz dnes používám jen jako další platný doklad. Raději sedím na místě spolujezdce a kochám se ubíhající krajinou, když mě neoslepí slunce.
Myslím, že jsem celkem snesitelný spolujezdec. V mapách číst umím, dokážu navést i vidláka nejkratší cestou přes centrum Prahy. Vyznám se v jízdních řádech MHD, kdyby autíčko zkolabovalo na dobu neurčitou. A co nevím, na to se zeptám.
Ale jako každá žena i já dokážu jízdu autem pěkně osladit.
Do řízení kecám, když šofér řeže zatáčky a mně i dceři se zvedá žaludek z "krosové" jízdy s přispěním nedýchatelného vzduchu v autě. "Nemůžeš jet pomaleji do těch zatáček?? Nechápu, proč před zatáčkou zrychlíš a pak prudce brzdíš, abys nevylít do pole!!"
Rychlá jízda mi jinak nevadí.
Také prudím řidiče tím, že přepínám stanice v autorádiu na poslouchatelnou hudbu či smysl dávající žvanění. O výkonu topení nemluvě.
Bytostně nesnáším adrenalinové předjíždění na rizikových silničních úsecích. I protijedoucí kaskadéři mě klidnou nenechávají. Nerada bych kvůli nějakému arogantnímu hovadu skončila v rakvi nebo při nejlepším v nemocnici. Jednou mám malé dítě a to mě ještě potřebuje.
Ať je to, jak chce, kdybych měla po letech opět řídit auto, musela bych nejdříve podstoupit kondiční jízdy. Také by mi záleželo, jak bezpečné vozítko je. A jak rychle dokáže reagovat v případě nouze. Také, jak já dokážu reagovat v případě nouze. O reakcích ostatních řidičů bychom mohli dlouze polemizovat.
A pořekadlo na závěr.... "Jezdi tak, abys nebyl v půl šesté v márnici, ale byl v šest hodin doma!"
Takže....řiďte si každý svou lodičku bouří života do bezpečného přístavu domova...
