Au...au...auuuu...jauvajs

Jéje...bolest fyzická či psychická??? Kdo ji zažil, nezapomene. Navždy mu zůstane v podvědomí a kdykoliv se znovu vyskytne, je zle. Ve smyslu obrazném i doslovném. Ačkoliv se navenek jevím jako velmi silná osobnost, nejen konstitučně, ale i charakterově, co se bolesti týká, jsem srab.

A jak se takový srab projevuje?? Inu, různě....

V případě bolesti fyzické můj práh bolesti klesnul sakra hluboko. V případě bolesti psychické jsem o něco silnější a odolnější. Joooo, tomu pomohla "škola života". Tak dlouho mě život mučil, až jsem se z ran osudu poučila. A naučila se podobným bolestem částečně předcházet a také (a to je důležité), jak se jich co nejrychleji zbavit, pokud se objeví.

Bolí mě žaludek, bolí mě kotník, bolí mě v krku, bolí mě celej člověk. Někdy ráno vstanu a neopařím se čajem, ale cítím se na takových sedmdesát až osmdesát let. Když se podívám do zrcadla, tak se zas ale musím pochválit. Nevypadám věru zle. Během dne se bolesti ustálí jen v určitých partiích, které se bolestivě hlásí o slovo a dávají tak člověku znát, že dosud žije.

Mimo jiné se mi tvoří často modřiny. Stačí víc zmáčknout zápěstí, ruku, nohu, cokoliv a už mi naskočí modřina. Modřina bolí víceméně pouze tehdy, když se jí dotknete.

Jednou jsem takhle nesla košík s prádlem a dveřní klika se mi připletla do cesty. Bolest, která zvěstovala vytvoření pořádné podlitiny, mi málem vhrkla slzy do očí. Práskla jsem košem na zem a sebou na postel a mnula si postiženou paži. Následující týden jsem měla možnost sledovat barevné proměny na paži od modré, přes černou, tmavě zelenou, světle zelenou, postupně přecházející k žluté a nakonec tělové barvě.... mé výtvarné umělecké sklony si užily vrchovatě.

Jak už jsem nastínila, můj práh bolesti se snížil tak hluboko, skoro ho nevidět, za což vděčím zřejmě dvěma porodům. Pokud bych měla porovnat různé druhy bolesti, tak porodní bolesti vyhrávají na celé čáře. V těsném závěsu je vrtání zubů bez lokální anestezie. A když vám pak porodník zašívá hráz bez umrtvení, je to vcelku "snesitelná" záležitost, hotová brnkačka. Ale kdybych nebyla porodem natolik vyčerpaná a oslabená, udělala bych víc, než porodníka pouze slovně napomenula.

Kdo chce zažít tu správnou bolest, ať si "vychutná" porodní bolesti každé 1-2 minuty cca dvanáct hodin v kuse. To je pak to správný sado-maso. Jenže já tyto praktiky nepreferuju, tudíž mi ani porodní bolesti nepřirostly k srdci. Obdivuji ženy, které rodí víckrát než dvakrát. Ale v tom bude zřejmě zakódován nějaký skrytý rozmnožovací pud, kterým nás příroda obdarovala. Přes porodní a další komplikace se znovu a znovu pouštíme do plození potomků.

Ať je bolest psychická nebo fyzická, pořád je to bolest a té by se mělo předcházet. Pokud není zbytí (málem jsem napsala "zblití") je třeba si uvědomit, že jsme jen lidé a né roboti. Tudíž i bolest je lidská. A k životu bohužel patří. Smiřme se s tím!