Únos Josefa Toufara

28.ledna 1950 přibližně kolem 17:30 byl ze zahrady své fary v Čihošti unesen Služebník Boží, R.D. Josef Toufar. Tím začala jeho Křížová cesta, když své Golgoty dosáhl rukou eStéBáckých vrahů o 4 týdny později, 25.února 1950 ve večerních hodinách.

Proč hovořím o únosu, když se mělo jednat o zatčení? Vedou mě k tomu slova přímo zasahujících orgánů, jak si oni sami tehdy celkem přiléhavě říkali, příslušníků KS StB Jihlava Aloise Pokorného a Josefa Koneckého. Nebyl to však zdaleka první pokus Josefa Toufara z Čihoště odvézt, jenže všechny ostatní pokusy vždy selhaly, protože bylo nablízku příliš mnoho lidí a příslušníci StB se báli, že by farníci svého faráře mohli bránit. Akce musela být připravena co nejdokonaleji a v co nejvyšším utajení.

Proto si KS StB Jihlava pozvala k akci pomoc zkušenějších eStéBáků z Prahy, takže nakonec se večer 28.ledna 1950 vypravila do Číhoště skupina celkem dvanácti příslušníků StB. Tři pražské eStéBáky, Bohumila Košaře, Vladislava Hofmanna a Roberta Skerla (mimochodem, Robert Skerl také doprovázel převoz umírajícího Josefa Toufara z Valdic do Borůvkova sanatoria v Praze o čtyři týdny později) doplnilo devět příslušníků jihlavské StB, konkrétně náčelník František Zíta a dále pak Václav Valtr, Josef Svoboda, Alois Pokorný, František Houzar, Josef Konecký, Josef Solař, Bohuslav Růžička a Karel Havránek. Dvanáct ozbrojených tajných policajtů na jednoho neozbrojeného kněze!!! Důvodem takového počtu však nebyl strach z odporu Josefa Toufara při procesu, který oni nazývali zatýkání, ale strach z místních farníků. Sám šéf StB Závodský kladl svým podřízeným z Prahy na srdce, že Toufara mají zatknout jakýmkoliv způsobem a bez něj se nemají vůbec vracet, ale též, že při zatýkání nesmí dojít k žádnému incidentu s místním obyvatelstvem.

Nejprve ale dejme slovo Marii, neteři Josefa Toufara, jež mu dělala hospodyni, kterak ona vzpomíná na únos svého strýce: „Byla již tma, řekla bych si půl šesté, když přišli na faru dva neznámí muži a představili se, že jsou novináři od nějaké agentury. Chtěli vidět vnitřek kostela a samozřejmě křížek. Strýček ochotně vyhověl. Zastavila jsem ho u dvěří se žádostí, aby se přioblkl, protože je už venku i v kostele pořádná zima. Vyměnil si svetr za teplejší a vzal si kabát. Čepici jsem mu ještě stačila podat. Poté s neznámými odešel. Ve zlé předtuše jsem za nimi poslala chlapce – byl u nás na faře na bytě a studoval ledečské gymnázium, Stanislav Chvátal se jmenoval. 'Běž honem k Trtíkům (číhošťský varhaník, jehož rodinu Josef Toufar často navštěvoval – pozn. J.O.), ať strýček není sám s nimi v kostele.' Za chvíli se vrátil vykulený, že se v kostele nesvítí a že když vyběhl před faru, zaslechl zvuk motoru rozjíždějícího se automobilu a druhé viděl, jak zatáčí na silnici na Světlou. Za ním pak odjelo další auto, které se hned nemohlo rozjet. Od té chvíle jsem strýčka neviděla.“ Ano, Marie Toufarová, později provdaná Pospíšilová, svého strýčka již nikdy nespatřila, tak jako nikdo jiný ze vsi. Ani živého, ani mrtvého.

Hovořil jsem o únosu Josefa Toufara a toto své označení aktu, který zúčastnění příslušníci StB nazývali zatčení, doložím právě citací výpovědí dvou příslušníků StB z Jihlavy, kteří se na zatčení přímo podíleli a současně ještě dalšího příslušníka StB, Josefa Čecha, který řekl (pravděpodobně v létě 1968 při prvním vyšetřování smrti Josefa Toufara): „Je pravda, posuzováno dnešníma očima, že zatčení Toufara bylo protizákonné. Nebyly žádné důkazy v době zatčení o jeho trestné činnosti, s prokurátorem rovněž o této věci nikdo nejednal, ale tak se to běžně dělalo. Pamatuji se, že jsme se tehdy hodně učili o třídním boji.“ Pokud tedy nebyl dán příkaz k zatčení prokurátorem, jak i tehdy nařizoval platný trestní zákon a trestní řád, kdo potom dal příkaz k zatčení? Opravdu si tuto akci vymyslela sama StB? Odpověď nalézáme ve výpovědi tehdejšího ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky z roku 1968: „V roce 1949 a začátkem roku 1950 jsem byl ministrem spravedlnosti, předsedou Státního úřadu pro věci církevní, generálním sekretářem Ústředního akčního výboru NF. My jsme tehdy měli zájem n tom, aby Toufarův případ byl projednán veřejně ba aby na tom bylo ukázáno občanstvu, jakých podvodů je církev schopna. … Není vyloučeno, že se na bezpečnostní komisi při ÚV jednalo o případu číhošťského zázraku a je možné, že odtud vyšel příkaz k zatčení Toufara.“ Takže nikoli prokurátor, ale tzv. Velká šestka, nebo-li bezpečnostní komise při ÚV KSČ. Táž komise, která, jak jsem dokládal v jednom z článků o babických mučednících, rozhodla již dva dny před začátkem babického procesu o počtu trestů smrti i o vyřazení Jana Buly z procesu a vytvoření samostatného procesu s třetím zatčeným knězem z případu Babice.

Jedním ze zatýkajících byl i příslušník KS StB por. Josef Svoboda, pověřený zajišťováním průběhu únosu před farou, který ve své zprávě o události píše: „... farář Toufar se sám po krátké diskusi nabídl, že nám ukáže v kostele na místě samém, jak se zázrak udál. Vzal si proto klíče od kostela, kabát a čapku a vyšel s námi před faru do dvora. Na dvoře jsme se mu představili jako orgánové státní bezpečnosti a vyzvali jej, aby s námi jel v připraveném voze, který byl ve tmě nedaleko fary připraven a na smluvené znamení přijel blíže. V tomto okamžiku jsme nebyli nikým z místních občanů zpozorováni, ač v bezprostřední blízkosti kostela byla hospoda, kde se zpívalo. Odjezd se udál tak rychle, že s.Pokorný zůstal na místě a odejel s autem orgánů z Prahy ...“ a mimoděk opět dokládá, že největší strach StB měla z reakce místních lidí. I toto strohé úřední hlášení, které lze nalézt ve vyšetřovacím spise Josefa Toufara, je dalším střípkem do mozaiky nikoli zatčení ale únosu Josefa Toufara z Číhoště.

Příslušník KS StB Jihlava, Alois Pokorný, o tomtéž později vypověděl: „Z Jihlavy jsme odjeli na ONV v Ledči nad Sázavou, kde za přítomnosti soudruhů z Prahy, předsedy ONV (Jaroslav Konopka, který před tím tvrdě požadoval po hradeckém biskupovi přeložení Josefa Toufara z jeho působiště v Zahrádce jinam) a bývalého krajského velitele Zity byla porada. Soudruh z Prahy se několikrát dotazoval, zda je zajištěno a jaký to bude mít ohlas, když bude farář Toufar zatčen. Po dohodě s funkcionáži lidosprávy a KSČ, kteří se vyjádřili, že všechno je zařízeno i na druhý den, kdy měly být konány bohoslužby (byl zajištěn i kněz – byl jím kolaborant s režimem a člen Katolické akce páter Konáš, který před válkou v Číhošti sloužil). Pamatuji se i na to, jak se mělo postupovat po příchodu do bytu faráře Toufara, a to tak, že se orgánové představí jako redaktoři a že by potřebovali napsat článek do novin. Zatýkáním faráře Toufara byli pověřeni s. Konecký Josef a Růžička Bohumil. Auto bylo připraveno před vchodem do fary a zajišťováním byli pověřeni s. Svoboda a s. Pokorný Alois. Po setmění se odebrali na faru s. Konecký Josef a Růžička Bohumil. Společně se s. Svobodou jsem prošel zahradou a přitoupil společně se Svobodou ke dveřím, kde už byli s. Konecký J. a Růžička B. Po vyjití orgánů z bytu Toufara, a s nimi šel i Toufar, v půli zahrady se orgánové představili, že jsou od Státní bezpečnosti a proto půjde s námi. Toufar byl vzat do auta, které bylo před vchodem připraveno.“

Ani Alois Pokorný, ani před ním citovaný Josef Svoboda však uvnitř fary nebyli. Tam vstoupili příslušníci StB Josef Konecký a Bohumil Růžička a z výpovědi prvně jmenovaného budu citovat poslední citaci tohoto článku: „Při vstupu do místnosti, kde se zdržoval farář, byli kromě něj přítomni: ještě jeden muž (jak jsem se později dozvěděl, nějaký doktor z Prahy), dvě ženy a asi 14tiletý chlapec. Po vstupu do místnosti jsme se představili jako redaktoři a žádali jsme faráře, zda by nám něco pověděl o zázraku, který se zde stal. Když byl farář ochoten nám vše vysvětlit, požádali jsme ho, aby nám šel ukázat i místo, kde se to stalo. Farář Toufar vzal klíč od kostela a vyzval nás, abychom šli s ním. Po vyjití ven na dvůr jsme se mu představili jako orgánové StB a vyzvali jsme ho, aby šel s náma. Toufar odpověděl, že dá domů klíč od kostela, avšak to mu nebylo dovoleno.“

Ano, ndovolili Josefu Toufarovi ani vrátit klíč od kostela. Opět další doklad, čeho se vlastně nejvíce báli – reakce místních lidí. Proto ta konspirace, proto to utajení, proto předstírání, že jsou redaktoři a chtějí psát článek. Nikoli. Úkol byl jasný. Bez jakéhokoliv příkazu od prokurátora Josefa Toufara odvézt a, jak potvrdil i Alexej Čepička, ukázat na něm, jak ta církev podvádí. O to se, mimochodem, snaží i dnes mnozí a to i zde na blogu. Jen dnes to má, zatím, pro služebníky církve, téměř nulové následky, pominu-li případné šíření nactiutrhačských pomluv.

A jak to bylo s Josefem Toufarem dál? Byl odvezen příslušníky KS StB Jihlava na křižovatku silnice Horní Prosička – Ledeč nad Sázavou, což byla tehdejší hlavní silnice vedoucí nedaleko Číhoště, kde byl předán pražským eStéBákům, kteří jej ještě téže noci převážejí do Valdic. Ovšem, věznice Valdice oficiálně neexistovala a i v protokolech se uvádělo vždy místo Stará Ves. Tam, po odevzdání svých osobních věcí přestává být Josefem Toufarem a stává se číslem – číslem 8016 ve Staré Vsi, nikoli zatčeným Josefem Toufarem ve Valdicích. Josef Toufar byl umístěn na samostatnou celu na samém konci chodby budovy, oddělené od hlavní části věznice.

Josef Toufar se stal číslem. A při vědomí jiného výročí, které si v těchto dnech připomínáme, tedy 70.výročí osvobození Osvětimi, mě pak už nemůže nenapadnout paralela s nacisty. I tam byli lidé již jen číslem.

Josefu Toufarovi zbývaly poslední čtyři týdny života. V koncentračních táborech docházelo k vraždění vězňů v plynových komorách obvykle do tří týdnů. I zde se jisté srovnání nacistů a komunistů nabízí.

Památce Josefa Toufara se nevěnuji pouze já, ale celá řada lidí. V neděli 22.února 2015 si přímo v kostele v Číhošti věřící připomenou výročí jeho umučení při mši, kterou bude celebrovat pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Ve středu 25.února 2015 se pak chystá vzpomínkové pietní shromáždění přímo před budovou bývalého Borůvkova sanatoria, kde Josef Toufar vydechl naposledy.

Citace vzpomínek a výpovědí jsou převzaty z knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Článek byl připraven za použití zmíněné knihy, dále za použití volně přístupných materiálů ABS a z mnoha dalších nespecifikovaných zdrojů a za použití vlastních znalostí.