Quo vadis Res publica Bohemica?

Druhé kolo voleb do třetiny senátu skončilo. Odpověď na otázku, zda nakonec získá levice reprezentovaná ČSSD a KSČM v horní komoře Parlamentu České republiky ústavní většinu, je známa. Pokud budeme počítat jen senátory, straníky a členy klubů, pak o jeden hlas nemají ústavní většinu (mají v součtu 48 mandátů), pokud ovšem vzpomeneme bývalého člena klubu ČSSD a senátora za volební obvod Hradec Králové, pana Drymla, pak už této ústavní většiny ČSSD a KSČM v horní komoře Parlamentu ČR dosáhly.

Co je však pro fungování České republiky, nebo lépe řečeno pro legislativní procesy běžící v České republice, důležitější, je složení dolní komory Parlamenty, tedy složení Poslanecké sněmovny. To je takové, jak určily volby před dvěma lety, ale přeci jen o dost proměněné. Především subjekt Věcí veřejných se značně změnil. Rozpadl se na dva kusy, jeden semknutý kolem Radka Johna a Víta Bárty, fungující pod svým původním názvem, druhý pak kolem Kateřiny Peak, označující se jako platforma, či snad již politická strana, LIDEM. Ale ani to není tím hlavním podnětem k napsání tohoto článku.

Tím impulsem byla otázka, jak by to vypadalo, kdyby výsledky voleb do krajských zastupitelstev z minulého víkendu, nebyly volbami do krajů, ale volbami do Poslanecké sněmovny. Ano, je nutno podotknout, že řada voličů by se možná při takovýchto volbách vyjádřila jinak. Především ti, kteří dávali své hlasy místním uskupením a místním koalicím. I s tímto faktem, stejně jako s faktem, že tyto volby se vlastně netýkaly voličů s trvalým bydlištěm na území Hlavního města Prahy, tedy zrhuba desetiny voličů, jsem musel pak pracovat.

Přesto jsem si dal tu práci a přesně ve znění volebního zákona do Poslanecké sněmovny jsem promítnul výsledky voleb z minulého týdne do modelu skrutinií pro dělení mandátů při volbách do tohoto zákonodárného sboru. A dospěl jsem k těmto výsledkům:

ČSSD by získala 70 mandátů, KSČM pak 63 mandátů, ODS by obsadila 36 mandátů, KDU-ČSL by získala 16 mandátů a TOP09 by měla 15 poslanců v dolní komoře. Co to znamená? Znamená to, že ČSSD s KSČM by v dolní komoře měla 133 hlasů a tak by pohodlně překonala onen třípětinový limit pro ústavní většinu, která je u nás v dolní komoře parlamentu ohraničena minimálním počtem 121 hlasů.

Ano, nejsou zde započítány možné hlasy voličů v Praze a též i těch voličů, kteří své hlasy dávaly v krajských volbách místním volebním uskupením. A tak jsem se zabýval otázkou, jak tuto chybu eliminovat. Myslím, že se tolik nemýlím, když jsem pracoval s myšlenkou, že voliči v Praze by spíše přály stranám jako ODS a TOP09 a umenšili by především volební zisk KSČM. Je pak otázkou, jak by se chovali voliči místních uskupení. A tady si osobně myslím, že by se chovali spíše obráceně, tedy podpořili by strany ČSSD a KSČM, někteří pak menší strany, které by se do parlamentu nedostaly. Podobně jsem se musel zabývat i další otázkou, která vzešla a to byla otázka, co by to udělalo s voliči, kdyby KDU-ČSL postavila své kandidátky samostatně ve všech krajích (v krajských volbách měla KDU-ČSL své samostatné kandidátní listiny jen v šesti ze třinácti volebních krajů. Osobně si myslím, že k velkým posuvům by v celkovém rozdělení křesel pro jednotlivé politické subjekty zase nedošlo. Myslím, že ODS a TOP09 by nejspíše získaly příslušné počty poslanců, pravděpodobně by došlo k menšímu poklesu u počtu poslanců za KSČM (několik matematických modelů mi ukázalo, že tak 3 až 5 křesel), které by si podělily ČSSD a možná by jedno křeslo navíc získala i KDU-ČSL (ne, to není přání, to je konstatování z toho, že by byly postaveny kandidátky ve všech volebních krajích, tedy více voličů by mělo možnost tomuto subjektu dát svůj hlas).

Po takto zpracovaných chybách bych pak odhadoval výsledky do Poslanecké sněmovny asi takoto: ČSSD by získala 73 poslanců, KSČM by obsadila 59 křesel, ODS by měla 36 poslanců, KDU-ČSL by měla 17 mandátů a TOP09 by se musela spokojit s 15 poslanci ve svých barvách. I tyto změny v předpokládaném rozdělení mandátů v Poslanecké sněmovně však ukazují jasnou ústavní většinu ČSSD a KSČM v dolní komoře a velmi těsnou možnost ústavní většiny v horní komoře Parlamentu České republiky.

A jsou to tyto důvody, které vedou předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku k tomu, aby znovu a opakovaně tvrdil, že výsledky krajských voleb jsou jednoznačným vzkazem vládě, aby odstoupila a došlo k předčasným volbám? (k tomu si dovolím upozornit, že ani jeden z předsedů vlády za ČSSD v letech 2000 a 2004, kdy ČSSD prohrála úplně stejně, jako nyní ODS, krajské i senátní volby s touto myšlenkou nepracoval a nepochybuji, že bych našel vyjádření téhož Bohuslava Sobotky z té doby, které by bylo přesně opačné, než dnes) Není tato snaha o vyvolání předčasných voleb jen jednoznačným vzkazem voličům: „Víme, že můžeme získat s KSČM, s níž již stejně spolupracujeme, ústavní většinu i v Poslanecké sněmovně a hodláme toho využít!“?

Možná. Možná ale také ne. ČSSD se netají svými tendencemi souhlasit s kdejakým nesmyslem, který přichází z líhně nápadů socialistického projektu EU, z Bruselu, včetně nápadů na omezení národní měny a tím i omezení finanční suverenity České republiky, třebas i tím, že socialisté z EU „přerozdělí“ (česky ukradnou) peníze z těch pilnějších a přeci jen lépe a zodpovědněji fungujících ekonomik a předají to do ekonomik, které se chovaly nezodpovědně, které uměle vytvářely sociální výdobytky, na něž neměly, které utrácely peníze na spokojený a bezpracný život celé řady svých občanů, země jižní části Evropy. I s těmito kroky naše ČSSD, které jde tolik o blaho našich pracujících i nepracujících, souhlasí, aniž by někdy jen nastínila otázku, kde na to chtějí vzít. Vždyť tyto peníze bude pak Evropská unie po nás chtít, jakmile tato pravidla a společnou měnu EURO přijmeme. A nikdo nikde se ani slůvkem nezmíní, kolik to bude Českou republiku stát. Bude to pár desítek korun, nebo pár desítek tisíc? Spíš se domnívám, že půjde o částky v řádu stamilionů, možná i miliard korun ročně.

Takže zodpovědná ČSSD, která tolik chrání „obyčejné lidi“ v České republice, je ochotna pro takřka nezvratný vstup do měnové unie a do závazků vůči Evropské unii riskovat roční výdaje nejspíše v řádu miliard korun, aniž by s tím své voliče seznámila, a při tom táž ČSSD vyvolává závist a nenávist vůči jednomu milionu občanů České republiky skrze církevní restituce, které by pro Českou republiku znamenaly maximálně stejný závazek, ne-li výrazně menší, jako vstup do měnové unie.

A tak mi nezbývá, než se zeptat podle nadpisu: Kam kráčíš, Česká republiko? A tady si odpovím sám. Česká republika kráčí do průšvihů podle myšlenek toho, kdo víc křičí a lže. A tady se česká sociální demokracie nepochybně vyřádila opravdu ve velkém. I výsledky voleb tomu zcela přesně napovídají.