Důstojný pán Antonín Vysloužil není obětí komunistického režimu v pravém slova smyslu již jen proto, že zemřel více než dva roky před „Únorovým vítězstvím pracujícího lidu“, ale do tohoto seriálu zcela nepochybně patří. S jeho smrtí, opředenou tajemstvím, mají totiž s nejvyšší pravděpodobností něco společného vysocí komunističtí hodnostáři ze zlínska, včetně Bedřicha Pokorného, jednoho z hlavních organizátorů pogromů proti sudetským Němcům jak v Brně, tak i v Ústí nad Labem.
R.D. Antonín Vysloužil, titulární konsistorní radaautor neznámý
Mládí
Antonín Vysloužil se narodil 16.února 1890 ve Věrovanech Františkovi Vysloužilovi a Jenovéfě, rozené Přidalové. O jeho dětství nemám příliš informací a tak si musíme vystačit s tím, že po absolvování gymnázia vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, kde studoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, kde byl 5.července 1914 vysvěcen na kněze a vzápětí byl ustanoven kooperátorem ve Vítkově. Tam však příliš dlouho nepobyl, protože začala první světová válka.
Novokněz byl povolán k vojenské službě a jako vojenský kaplan působil v mnoha vojenských lazaretech a polních nemocnicích. Když válka skončila, byl Vysloužil ustanoven kaplanem ve Vizovicích, kde pak strávil zbytek svého života.
Působení ve Vizovicích
Psal se první prosinec 1918, když do Vizovic přibyl nový kooperátor R.D. Antonín Vysloužil, aby pomáhal místnímu faráři a místoděkanovi Václavu Havelkovi. Zde se mladý kněz (bylo mu v té době necelých 29 let) chutě pustil do díla. Krom toho, že měl politicky blízko k tehdejší Straně lidové , aktivně se zapojil do činnosti místních katolických spolků, jako Sdružení katolické omladiny a zejména Orla, jehož se stal později vzdělavatelem a nakonec i starostou.
V červenci roku 1923 zemřel P. Havelka a na uvolněné místo byl jmenován právě oblíbený kaplan. Nejprve jako administrátor a od 28.11.1923 jako farář. Stal se členem městské rady a hned od roku 1924 byl jmenován městským kronikářem. Městskou kroniku vedl až do konce roku 1931.
R.D. Antonín Vysloužil se ve městě těšil veliké vážnosti a i to byl jeden z důvodů, že byl v roce 1925 zvolen za starostu Vizovic. V této funkci setrval až do roku 1928. Dodnes je zmiňován na stránkách města Vizovice jako jeden z významných představitelů města. Zasloužil se mimo jiné o elektrifikaci města a kostela (1926), založení místního peněžního ústavu, obchodní jednoty Zádruha a Lidový konsum.
Nezanedbával však ani své povinnosti správce farnosti. Staral se o zvelebení místního kostela Svatého Vavřince, když kupříkladu původní šindelovou střechu nechal nahradit měděnou kritinou na věži a střechu lodi nechal pokrýt bobrovkami. V roce 1932 byla věž osazena světelnými hodinami a byly pořízeny nové zvony. V roce 1940 pak do kostela přibyly nové varhany. Jeho aktivity byly oceněny jmenováním titulárním konsistorním radou v roce 1932.
Okupace
Páter Vysloužil se nebál stýkat se s místními Židy a nebál se je podporovat ani v době Protektorátu. A nejen to. Spolupracoval i s protinacistickým odbojem. I jeho přičiněním v místní nemocnici Milosrdných bratří, která pečovala též o nevyléčitelně nemocné a „dědičně zatížené ubožáky“, našla útočiště celá řada nemocných a zraněných odbojářů a partyzánů i mnozí lidé pronásledovaní gestapem.
Před vánocemi roku 1943 se Vysloužil seznámil s JUDr. Kurtem Blaschtowitschkou, pracovníkem německého Státního zastupitelství v Praze.
Pro pochopení mi dovolte nyní malou odbočku. Blaschtowitschka byl od roku 1933 v justičních službách tehdejšího Československa. V roce 1936 dokonce složil soudcovskou zkoušku a stal se soudcem krajského trestního soudu v Praze. Po okupaci v březnu roku 1939 nastoupil pak, na již zmiňované, Státní zastupitelství v Praze. Díky této práci se seznámil s Marií Tomšů, která pocházela právě z Vizovic a která pracovala v jedné pražské advokátní kanceláři. V roce 1941 se Marie Tomšů provdala za JUDr. Blaschtowitschku.
Po prvním setkání s farářem Vysloužilem a vzájemném „oťukávání“ se farář osmělil a požádal Blaschtowitschku o intervenci u zlínského gestapa ve prospěch některých uvězněných občanů Vizovic. K té pravděpodobně i došlo, ovšem nikde se mi nepodařil nalézt výsledek této intervence. Nejspíše však byl aspoň uspokojivý, protože „spolupráceů obou mužů rostla a později se dokonce Blaschtowitschka faráři Vysloužilovi svěřil, že má k dispozici utajovaný seznam konfidentů a spolupracovníků gestapa na Zlínsku a Vizovicku. Krátce před koncem války tento seznam Blaschtowitschka předal faráři Vysloužilovi do úschovy. V tomto seznamu však nebyla jen jména, ale i originální udavačské dopisy konkrétních osob. Na konci války materiál vskutku výbušný.
Poslední dějství
Ke konci války se celá řada udavačů a konfidentů přiklonila k partyzánům a jako „vítězové“ pak ovládli významné funkce ve Zlíně a řada z nich pro potvrzení svých „odbojářských postojů“ vstoupila i do KSČ. Mezi nimi i Bedřich Pokorný. Zda i on byl na oněch seznamech, je dnes však těžko říci, ale některá svědectví potvrzují spekulace o jeho spolupráci s gestapem.
Jeden z těch, kteří přežili zatčení gestapem na samém konci války, ing. Tišnovský, ve své výpovědi učiněné v roce 1952 před přípravou procesu s Pokorným vypověděl: „Pokorný jen po velkém přemlouvání mne nechal u sebe přespat a stále měl obavu z prozrazení. Více jak jednu noc mě u sebe nenechal. Pokornému jsem také řekl o tom, kde jsem se schovával a kam půjdu... Nyní vidím, že jsem spal u Pokorného předposlední den před svým zatčením... Gestapo znalo další podrobnosti o mé činnosti, např. Chystané přepadení skladiště zbraní, o nichž věděl jen Vojta, Pokorný, Hlava a já. Přesto, že jsem já při výslechu neuvedl nic podstatného, jistě když gestapo vědělo o chystaném přepadení skladiště, vědělo také již o Pokorném a Hlavovi. Přesto však tito dva nebyli zatčeni...“. Pravda, nelze této výpovědi dávat stoprocentní relevantnost, protože se jednalo o výpověď v chystaném procesu, který se konal v období padesátých let, ale na druhou stranu ing. Tišnovský v tomto procesu nevystupoval jako obviněný, ale jako svědek, tak nejspíše neměl příliš důvodů si vymýšlet.
JUDr. Blaschtowitschka byl obviněn a následně i odsouzen ve vykonstruovaném procesu podle Retribučních dekretů k trestu smrti a 14.září 1945 popraven. Jeho žena, ač původem češka, byla po mučení a zmrzačení zařazena do odsunu. Farář Vysloužil se snažil o záchranu obou manželů, ale veškerá jeho podání byla komunistickými funkcionáři na Ministerstvu spravedlnosti zastavena a veškeré důkazy byl vždy ničeny.
Po popravě JUDr. Blaschtowitschky se snažil otec Marie Blaschtowitschkové o její záchranu a získání osvědčení o národní a státní spolehlivosti. Při tom se neopatrně zmínil i o tom, že archiv popraveného je v držení právě vizovického faráře. Tak nastalo poslední dějství v životě R.D. Antonína Vysloužila.
Na tuto skutečnost byli upozorněni příslušníci tajné policie oddaní komunistům. První pokus o nařčení faráře Vysloužila z kolaborace a tím o jeho odstranění z Místního národního výboru ve Vizovicích nevyšel. Nepodařilo se jim ani získat tento archiv výhružkami, proto přistoupili k násilí.
Protože žádné podání faráře Vysloužila nebylo řádně prošetřeno, rozhodl se intervenovat osobně a vydal se na cestu do Prahy. To však již byl sledován zlínskými komunisty, především oněmy „partyzány“, kteří před tím udávali gestapu i na Státní zastupitelství (díky tomu se Blaschtowitschka k těmto vlastnoručně sepsaným a podepsaným dokumentům dostal).
Psal se 9.prosinec roku 1945, když se vydal rychlíkem do Prahy farář Vysloužil do Prahy i s aktovkou, kde měl zbytek archivu. Necestoval však sám. Ve vlaku s ním cestovali i nejméně dva příslušníci právě oné partyzánské skupiny prolezlé konfidenty gestapa a ovládané komunisty. Otec Vysloužil byl nalezen mrtev u železniční trati poblíž Kolína. Oficiálně k jeho úmrtí došlo nešťastnou náhodou, když „vypadl“ z jedoucího rychlíku.
Jak toto vypadnutí asi vypadalo, se lze dnes již jen domnívat. Pitva nebyla povolena, ale dostatečně jasně o tom hovoří i záznam z ohledání mrtvého přivolaným lékařem, který konstatoval, že „zlomeninu lebky a zhmoždění zápěstí mrtvého podle něho jednoznačně způsobilo zavinění cizí osoby, nikoli pád z vlaku.“ Následné vyšetřování smrti Antonína Vysloužila zkušenými kriminalisty bylo vzápětí nařízením „vyšších míst“ zastaveno. To již komunisté ovládali nejvyšší posty v SNB i ministerstva vnitra.
Reverendus Dominus Antonín Vysloužil byl 15.prosince 1945 za účasti věřících pochován na hřbitově ve Vizovicích, kde přes 27 let vykonával svou duchovní službu, z toho dvaadvacet let jako farář.
Dovětek
Bedřich Pokorný, důstojník tajné služby, byl v letech 1951-1956 svým vlastním režimem vězněn a ve dnech Pražského jara spáchal 25.3.1968 sebevraždu. Bedřich Pokorný pravděpodobně, byť před válkou byl důstojníkem zpravodajské služby tehdejší československé armády, spolupracoval s nacisty (pracoval mimo jiné jako Úředník zemského finančního ředitelství v Brně, kde měl především na starosti potraviny a zásobování a ač nacisté věnovali zpravodajcům velkou pozornost, na Pokorného jakoby pozapomněli). Po osvobození vstoupil do KSČ a přihlásil se k nově vznikajícímu Sboru národní bezpečnosti, kde jako „odborník“ dostal prakticky ihned místo zemského velitele SNB a začal svůj „boj“ proti Němcům. Krom jiného se pak podílel i na falšování důkazů a podstrčení vymyšlené výpovědi do spisu s K.H.Frankem, který měl kompromitovat dr. Vladimíra Krajinu. Bedřich Pokorný pravděpodobně kryl celou řadu konfidentů gestapa, jak se na to snažil upozornit i zavražděný R.D. Antonín Vysloužil, a to se mu nakonec stalo osudným. 28.1.1951 byl zatčen a v procesu s celou řadou dalších důstojníků SNB a StB byl 23.12.1953 odsouzen k šestnácti letům vězení. Z vězení byl po pěti a půl letech propuštěn s podlomeným zdravím. Dostal invalidní důchod a nakonec i odškodnění 90.000,- Kčs. Dne 31.března 1968 byl nalezen oběšený v lese v blízkosti Brna. Datum jeho smrti bylo stanoveno na období šest dní před nálezem jeho těla.
Za použití portálu wikipedia.org, stránek farnosti Přerov, stránek města Vizovice, studie ThDr. P. Milana Miča „P. Antonín Vysloužil“, stránek Českého rozhlasu, sborníku AMV 2/2004 a celé řady nejmenovaných zdrojů a za použití vlastních znalostí sestavil
Jiří Oulický
