Pomalu se probíral, cítil, jak jej bolí celé tělo, v hlavě hučí, oči slepené zaschlou krví nedokázal ani pořádně otevřít. Nevěděl, zda je den, či noc, ba ani kolikátého je. Nevěděl, jak dlouho bude ještě jeho utrpení trvat. Věděl jediné. Nesmí povolit! Nesmí!
Jen velmi zvolna přicházel k vědomí a rozburácené myšlenky, jedna přes druhou, mu tanuly, aby zase odešly. Maně si dokázal vybavit tu brunátnou tvář jeho trýznitele, ale už nedokázal ty myšlenky seřadit v jednu posloupnou řadu. Věděl, že po něm chtějí nějaké přiznání. Ale k čemu? Nechápal zcela přesně, k čemu se má přiznat. Věděl jediné. Nic tak strašlivého neprovedl a neměl k čemu se přiznávat.
V bolestí stažených útrobách cítil svou vlastní teplou krev. Bitím zlámané tělo mučivě pálilo snad všude, kde dokázal ještě cítit. Nemohl ani ležet. Neviděl je, ale cítil, že podlitiny má po celém těle. I jen drobné pohnutí vyvolávalo nesnesitelnou bolest.
„Co ještě chtějí?“, ptal se sám sebe, „už mě mají, už nemohu nic udělat. Vždyť jsem to ani neviděl. Jen moji farníci mi o tom vyprávěli.“ Kříž. Kříž na oltáři se v průběhu kázání měl pohnout. „Já nejsem přeci hoden ….“, myšlenky se pomalu srovnávaly, „... ne, proč? Pane! Mne sis vyvolil za svého služebníka a já Ti věrně sloužil. Já nevím, kdo s křížem pohnul. Byls' to Ty, Pane? … Proč sis vybral mne? Já nejsem hrdina. Já … já mám strach. Strach, že to nevydržím!“
Nedokázal ani usnout. Palčivost svírala jeho žaludek, který v křečích se stále ozýval nutkavostí zvracet.
Ach, ano, byl zase ve „svém“ kostele. Kdy to bylo? Včera? Dnes? Před týdnem? Ztrácel pojem o čase. Toužil aspoň zahlédnout nějakou známou tvář. Kdyby aspoň Marušku zahlédl. Co je s ní? Netrápí ji také někde? Vůbec nic neví. Nemá nejmenší tušení. Jen zvířená mysl mu opět přináší úryvky z posledních dnů.
Nemohl ani stát, když jej přivezli do kostela. Všude světla, kamera. Nějaký člověk, který mu neustále říkal, co má dělat. Chtěl ještě jednou vyjít na kazatelnu. Nohy ho neposlouchaly. Opuchlá chodidla nedokázala nést to zmučené tělo.
„Bože! Neopouštěj mě!“, jasně si uvědomoval, jak moc touží žít, „Dej mi sílu.“, poslední slova si už nemyslel, sám sebe slyšel, jak jeho ústa šeptají: „Ještě není můj čas. Ještě jsem nesplnil, proč jsem přišel na svět.“
A zase to strašné hučení v hlavě. Opět se vrací obrázky z posledních výslechů: „Kde je ten tvůj bůh?!“, jasně cítil, jak se mu ta zlá tvář vysmívá, „Proč ti nepomůže?“ ….
„Proč mi nepomůžeš?“, s námahou otevřel zaschlou krví slepené oči a upřel je nad sebe, „Prosím, Pane, dej mi sílu. Dej mi život.“
Ještě zaslechl odraz vojenských bot z chodby před jeho celou, když jeho vědomí opět pohltily milosrdné mrákoty.
Další útržky již vnímal jen vzdáleně. Poznal, že jej někam vezou. „Snad zase do kostela?“, pomyslel si. Chtěl se aspoň posadit, ale nedokázal se už vůbec ani pohnout. Pak jen cítil, jak jej cizí ruce svlékají. Nebránil se.
Ještě jednou mu na mysl přišla zlá, výsměšná věta: „Kde je ten tvůj bůh? Proč ti teda nepomůže?“ Nechtěl odpovědět a už se ani snad nechtěl sám ptát. Cítil, že jej nějaké ruce berou do náruče. Ne, to nejsou ruce. To je … . Nedokáže to popsat. Cítí jen obrovskou lásku a něhu. Cítí dokonalost a chápe, že právě mu On pomáhá. Je večer, 25.únor roku 1950 a Josef Toufar odchází za Stvořitelem.
