Katolíci a nacisté – a jak to tedy bylo?

Včera zveřejnil pan Jaromír Petřík článek Katolíci a nacisté, jako reakci na jiný blog, který zveřejnil Jan Ziegler pod názvem Komunisté osvobodili nacistického zločince, který zničil Lidice. Zde je moje reakce na článek páně Petříka a uvedení některých jeho lží a zjevných nesmyslů na pravou míru, nebo, pro některé, z jiného úhlu pohledu na danou problematiku.

Nejprve několik slov k aktérům lidické vraždy

Na přípravách i vlastním provedení celého zločinu se ve štábu nacistů podíleli následující lidé:

1) SS-Hauptsturmführer Walter Jacobi, velitel vedoucí úřadovny SD v Praze. Walter Jacobi byl po druhé světové válce odsouzen k trestu smrti a 3. května 1947 byl v Praze popraven.

2) SS-Hauptsturmführer Harald Wiesmann, velitel kladenské služebny Gestapa. Harald Wiesmann byl po druhé světové válce odsouzen k trestu smrti a 24. dubna 1947 byl v Praze popraven.

3) SS-Standartenführer Dr. Hans-Ulrich Geschke, velitel pražského Gestapa Staatspolizeileitstelle. Jeho osud není zcela přesně znám, má se za to, že pravděpodobně byl zabit v bitvě o Budapešť v únoru roku 1945.

4) SS-Obersturmführer Max Rostock, velitel SD v Kladně. O jeho poválečných osudech hovoří právě i blog pana Zieglera. Delší dobu se mu dařilo skrývat, ale nakonec byl dopaden. Byl odsouzen k trestu smrti, ale prezident Antonín Zápotocký jemu a ještě dalším třem nacistickým válečným zločincům udělil v září 1953 milost (o tomto existují důkazy v dokumentech politického sekretariátu UV KSČ právě ze září 1953). Stalo se tak v době, kdy ještě mnozí nevinní českoslovenští občané byli odsuzováni k smrti a popravováni ze zcela zřejmě politických důvodů. Posléze byl Max Rostock získán jako spolupracovník StB a v roce 1959 mu byl přerušen i doživotní trest vězení, na nějž byl původní rozsudek smrti změněn, a Max Rostock byl vyhoštěn do NSR. Max Rostock celkem v klidu dožil svůj život v Německé spolkové republice, kde také 13.září 1986 zemřel.

5) SS-Untersturmführer Thomas Thomsen, zástupce Haralda Wiesmana. Po druhé světové válce byl odsouzen k smrti a 24.4.1947 v Praze popraven.

6) Major de Schutzpolizei August Marwedel, velitel kladenské Schutzpolizei. Podle dostupných informací nikdy nebyl postaven před soud a zemřel v roce 1973 v Berlíně (ve které jeho části se mi nepodařilo zjistit)

7) SS-Obersturmbannführer Wilhelm Leimer, velitel protiparašutistického oddělení. Byl po druhé světové válce dopaden. Na nátlak sovětů jim byl však vydán. Na dotaz československé strany sdělili sověti, že Wilhelm Leimer byl v roce 1947 popraven, ale dokumenty o této skutečnosti měly v roce 1948 shořet. Existují důkazy o jeho spolupráci s NKVD již v době druhé světové války. Podle některých zdrojů Wilhelm Leimer dožil svůj život v SSSR, kde byl v hodnosti plukovníka KGB penzionován. Existují (možná existovali, lze předpokládat, že již zemřeli) svědci, kteří Wilhelma Leimera koncem šedesátých nebo počátkem sedmdesátých let měli potkat v Moskvě. Je pravděpodobné, že i Wilhelm Leimer byl komunisty (tentokrát sovětskými) využit jako zpravodajec jejich tajné policie.

Katolíci a nacisté – polemika s Jaromírem Petříkem

V první části svého článku pan Petřík cituje prohlášení Franze von Papena, německého kancléře v roce 1932, který v roce 1933 za Hitlerovu vládu v pozici vicekancléře vyjednal Říšský konkordát. Je pravdou, že tento usnadnil Hitlerovi cestu k moci, ale sám von Papen vzpomínal, že se domníval, že se mu podaří politicky nezkušeného Hitlera ovládnout a že ten brzy padne. Je též pravdou, že Franz von Papen se hlásil k římskokatolické církvi. Co však Jaromír Petřík poněkud opomněl je fakt, že von Papen, jako vedoucí diplomatické mise Německa v Turecku v době druhé světové války pomohl tamnímu nunciovi Angelu Giuseppu Roncalimu se záchranou židovských uprchlíků, kterým hrozila repatriace do Německa a tedy téměř jistá smrt. Stejně opomíjí i fakt, že uvedené prohlášení von Papena lze datovat někdy k okamžiku uzavření konkordátu mezi Německem a Vatikánem (mimochodem, pro SRN je tento dokument stále platný - !) a Svatý stolec se uzavřením konkordátu pokoušel vytvořit jakýsi pomyslný štít mezinárodního práva před pronásledováním Církve nacisty. Že tomu tak nebylo, je spíše věcí toho, že Adolf Hitler v podstatě platnost jakýchkoliv smluv uznával jen potud, pokud měl z toho prospěch. Tedy například i jakýsi klid pro svou „práci“. Názorně Hitlerův postoj k mezinárodním smlouvám ukazuje jak přepadení Polska, které fakticky znamenalo anulaci Mnichovské dohody, tak i následné porušení paktu Ribbentrop-Molotov o vzájemném neútočení mezi SSSR a Německem.

Franz von Papen byl po druhé světové válce postaven před mezinárodní soudní tribunál v Norimberku a …. BYL OSVOBOZEN!!! I tady poněkud pokulhává tvrzení pana Petříka o té těsné spolupráci katolíků s nacisty.

V dalším svém odstavci pak uvádí vyslovenou nepravdu, když tvrdí, že, cituji: „Tři velcí obhájci římskokatolické víry byli Hitler, Mussoliny a Franco.“ Pokud jde o původ Adolfa Hitlera, lze z některých pramenů odvodit, že jeho předci se hlásili k římskokatolickému vyznání (jeho pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler, navíc jeho otec a matka byli vzdálený bratranec a sestřenice a proto ke svému sňatku potřebovali církevní dispens – ovšem uvědommě si, že se píší osmdesátá léta 19.století a v té době ani jiný sňatek, než v kostele nemohl být uzavřen), ale sám mladý Hitler byl po smrti svého otce (1903) vášnivým čtenářem knih o historii a německé mytologii. Odtud nejspíše pramení i jeho snaha o vytváření jakéhosi vlastního náboženství založeného na kultu Prozřetelnosti a doplněnému o mnohé starogermánské kultovní prvky, kterými byly například hořící pochodně, užíváni svastiky a podobně. Vesměs prvky, které dnes nazýváme prvky pohanskými (pro srozumitelnost lze nahradit slovem předkřesťanskými). Adolf Hitler rozhodně nebyl v době, kdy vládl, příznivcem římskokatolické církve, ale ani církví nekatolických. Svědčí o tom i některá z těchto čísel: rukou nacistických vrahů zemřelo na čtyřitisíce katolických duchovních z celé Evropy. Pokud sledujeme Holocaust, tak toto programové vražděním židů má za sebou na 6 milionů obětí. To je číslo známé a zřejmé. Méně známý je fakt, že stejnou rukou stejných vrahů zahynulo na 10 milionů příslušníků nejrůznějších křesťanských církví. Pravdou ovšem v tomto případě je, že se nejednalo o prvoplánový pogrom, jak tomu bylo v případě nebohých příslušníků židovského národa, ale často šlo o to, že mnozí z křesťanů prostě byli v aktivním či pasivním odporu vůči nacistům, protože nacistická ideologie nenávisti byla neslučitelná s chápáním světa milosti a lásky, jak jej má naprostá většina křesťanů v sobě zakódované. Každopádně lze jednoznačně říci, že Adolf Hitler neměl k římskokatolické církvi kladný vztah a i konkordátu s vatikánem chtěl dosáhnout jen k upevnění své vlastní moci.

To by byl první z trojlístku. Co ale Benito Mussolini? Jak na tom byl on a katolická církev? Již v mládí sepsal celou řadu antiklerikálních knih a je i znám z té doby jeho kladný vztah k českému husitství (mimochodem, jako perličku přijměme i ten fakt, že B.Mussolini za to a za svou propagaci československých legií v Itálii v dobách první světové války obdržel v roce 1926 nejvyšší československé státní vyznamenání – Řád bílého lva; ironicky k tomu pak asi zazní to, že o deset let později se nositelem téhož vyznamenání stává i tehdejší prezident ČSR, Edvard Beneš). Minimálně v mladším věku tedy jeho vztah k římskokatolické církvi rozhodně vřelý nebyl. Trochu jiná situace pak nastává, když se dostává k moci. V roce 1929 se mu totiž podařil přímo husarský kousek – uzavření Lateránské smlouvy s papežem Piem IX. Tím se mu podařilo vyřešit otázku vztahů se Svatým stolcem, otevřenou již od vzniku Itálie v roce 1871. Dovolím si k tomu ale podotknout jednu důležitou poznámku. V té době byla již v běhu doba jakési „normalizace“ režimu, kdy v letech 1927-1940 bylo za protifašistickou činnost popraveno pouhých 9 osob. Ovšem ani uzavření smlouvy s Vatikánem osobně nepovažuji za nějak extrémně vřelý vztah k římskokatolickému vyznání tak, jak jej ve svém článku prezentuje pan Petřík. Je však též pravdou, že se katolická církev neocitla v tak špatném postavení, jako na územích ovládaných Hitlerem, a nemám informace o tom, že by ze strany Mussoliniho režimu docházelo k nějakému významnějšímu programovému pronásledování katolické církve.

Poslední ze zmiňovaného trojlístku, generál Francisco Franco, naproti tomu skutečně katolíkem byl. Stejně tak je pravdou, že se jeho režim dopustil celé řady zločinů, ale je též skutečností, že prakticky jediná jeho spolupráce s Hitlerem a Mussolinim spočívala v pomoci uvedených dvou diktátorů v občanské válce na straně generála Franca proti republikánům. Do hodnocení osobnosti generála Franca se nehodlám pouštět, již jen proto, že ani španělská veřejnost v jeho hodnocení dosud nemá jasno a nemá jednoznačné závěry. Existují názory, které jej považují za zločince a spílají mu, na druhou stranu existují i tací, kteří oceňují i to, že se Španělsku i díky němu do značné míry vyhnuly hrůzy druhé světové války. Sám Franco ani nebyl nikdy pohnán před mezinárodní soudní tribunál. V dobách druhé světové války Španělsko zaujímalo více méně respektovanou pozici neutrálního státu a dokonce bylo často zvoleno mnohými židovskými uprchlíky jako bezpečné útočiště, kterým skutečně bylo. Za jedinou pomoc Španělska zemím Osy lze považovat poskytnutí španělských přístavů hitlerovskému loďstvu a vyslání dobrovolnické Modré divize na sovtskou frontu, která pak ale v říjnu roku 1943 byla na nátlak mnoha kruhů ve Španělsku, mezi nimi i katolické církve, stažena a Španělsko se nepodílelo na bojích druhé světové války ani touto dobrovolnickou formou. Pokud pak nějaký Španěl bojoval na kterékoliv straně, činil tak jen jako soukromá osoba, nikoli jako španělský voják – dobrovolník.

Dále pan Petřík zmiňuje pana Avro Manhattana, který si na nenávisti ke katolické církvi založil celkem slušnou živnost. Avro Manhattan se narodil roku 1914 ve smíšené americko/švýcarsko/holandské rodině židovského původu. Své mnohé vývody Avro Manhattan odvozuje od ustašovského hnutí v Chorvatsku a od hrůz, které toto hnutí provádělo. Zde je skutečností, že ze strany chorvatských katolických špiček se dostávalo ustašovcům podpory. Jde však o ojedinělý exces ze strany katolického kléru ve smyslu podpory fašismu, nacismu a podobných zrůdností. Podobně lze přijmout i existenci a fungování Slovenského štátu pod vedením římskokatolického kněze Jozefa Tisa, ovšem tvrzení pana Petříka, že Jozef Tiso byl jezuita lze považovat za báchorku, hloupost a jednoznačný důkaz autorovy nevědomosti.

K osobě Avro Manhattana nemá smysl se mnoho vyjadřovat. Je považován za značně kontroverzního autora, který mnohé konstrukce sice dokládá důkazy, ale často tyto důkazy bývají opět jen výsledkem jiných jeho konstrukcí. Každopádně za nenávistí Avro Manhattana ke katolické církvi nejspíše stojí nejspíše jeho židovský původ a pravděpodobná názorová příslušnost k ultrakonzervativnímu proudu judaismu, který křesťanství z principu neuznává. Některé smutné skutečnosti druhé světové váloky se mu pak velice hodily ke kompromitujícím konstrukcím, z kterých často odvozoval i úzké propojení Vatikánu s Hitlerem, což je zase ale v příkrém rozporu s umučenými čtyřmi tisíci římskokatolickými duchovními.

Mnoho citací a pasáží v článku pana Petříka pochází z díla překladatelské dvojice Jiří Novotný a František Polák „Tajné dějiny jezuitů“, které taktéž zmiňuje příslušnost Jozefa Tisa k Tovaryšstvu Ježíšovu. Tento asi šestisetstránkový elaborát je skutečnou studnicí nejroztodivnějších konspiračních teorií. Je jistě zajímavé, že i Tovaryšstvo Ježíšovo tuto knihu anoncuje a má na oficiálních stránkách české provincie dokonce odkaz na tuto knihu, kde ji doporučuje s notickou: „Pro pobavení může také posloužit unikátní kniha: Tajné dějiny jezuitů, kterou najdete na následující adrese:“ bohužel, odkaz již není aktivní, ale lze ji na internetu dohledat.

Některé citace, jako například ona část: „Vatikán nebyl českému národu příznivě nakloněn po všechna ta léta od roku 1415....“ jen odrážejí úroveň znalostí a vědomostí panem Petříkem citovaných autorů. Konkrétně mnou citovaná pasáž je přímo ukázkou klasického konglomerátu polopravd a lží smíchaného z některých buditelských myšlenek národního obrození, fikcí Aloise Jiráska a vědomých dějepisných lží profesora Nejedlého. Pokud jde totiž o vztah Vatikánu k českému národu, lze říci, že spíše než národ vnímal husitské a utrakvistické hnutí v české kotlině, kterému nepochybně nakloněn příznivě nebyl, ovšem to nebylo doménou národa, ale oblasti. Přemnohá utrakvistická centra byla totiž německá, ale to autor panem Petříkem citovaného výroku poněkud opomíjí.

Snad již jen závěrem. Pokud se chcete i nadále pokoušet podsouvat církvím zločiny, kterých se nedopustila, rád Vám posloužím další lekcí z historických reálií. Je pravdou, že církve v minulosti mnohá příkoří a mnohé nepravosti napáchaly, ale v období dvacátého století spíše patřily k obětem bezpráví, nežli k jejich strůjcům (tedy až na některé příslušníky kléru i vyššího kléru, kteří tvoří velmi nečestné vyjímky). Každopádně lze považovat kompilát pana Jaromíra Petříka, na nějž reaguji za směs výmyslů, polopravd, údajů vytržených z kontextu, ale též i vědomých a úmyslných lží. Důvod šíření těchto zlých lží se sice mohu domnívat, leč pravidla blogů mi neumožňují jej správně a přesně pojmenovat, takže o důvodech, které pana Petříka vedly k šíření vědomých lží, ale i oněch polopravd, výmyslů, nepřesností a neznalostí historických reálií si, vážení čtenáři, rozhodněte sami. Já svůj tip mám.