Číhošť 22.2.2015 - lidé z celé země přijeli uctít památku mučedníka Josefa Toufara

Malá vesnička na Vysočině, přímo uprostřed naší krásné země. V katastru obce Číhošť leží i geografický střed České republiky. Přesto to nebyl důvod, který na první postní neděli l.p. 2015 přitáhl do této vsi několik stovek poutníků z celé republiky.

Důvodem byla připomínka události, která se zde stala před 65 lety. Události, o níž již byly napsány stovky, možná i tisíce, článků. Události, která vešla do dějin pod označením "Číhošťský zázrak". Události, která zavdala tehdejšímu režimu možnost průchodu té nejhroznější nenávisti, zhůvěřilosti, brutalitě. Události, která stála život jednoho venkovského kněze, poctivého chlapa, člověka z masa a kostí, skutečného kněze, který se svými farníky opravdu žil, pomáhal jim slovem i materiálně a často přidal i svou ruku k dílu.

A právě k uctění památky této nevinné oběti zrůdnosti myšlení tehdejších mocipánů, Josefa Toufara, se při příležitosti blížícího se 65.výročí jeho mučednické smrti, sjelo do vsi, kde žije na 330 obyvatel dalších nejméně tolik lidí.

Ano, v tomto kostele k pohybu oltářního kříže došlo. Malý, nenápadný, vesnický kostelík, barokně přestavěny se zachovaným gotickým prestbyteriem. Všimněte si zídky a oplocení tohoto kostela. Tady si místní stále mohou připomínat dílo Josefa Toufara. Byl to totiž on, který krátce po svém přeložení z nedalekých Zahrádek, se s farníky pustil do díla a zídku vyspravil, či část dokonce nově postavil.

Pohledem do prestbyteria kostela se dostáváme k dění uvnitř chrámu. Na obrázku vidíme úpravu kněžiště po II.vatikánském koncilu, kdy je obětní stůl předsunut před hlavní oltář, aby celebrant mohl sloužit Mši svatou čelem k lidu. Tyto úpravy by Josef Toufar nepoznal, ale kazatelna v levé části obrázku je původní a je to přesně ta, z níž během třetí adventní neděle roku 1949 ukázal směrem ke svatostánku se slovy: "Zde ve svatostánku je náš Spasitel ...", při kterých 20 očitých svědků vidělo, jak se kříž několikrát pohnul. I hlavní oltář je původní. Jen kříž, kříž nad svatostánkem, není ten, který se pohnul a zůstal pak zkroucený nad svatostánkem stát. Je to kříž, který byl před tím na jednom z bočních oltářů v kostele. Ten původní byl odvezen StB 30.ledna 1950 a poslední stopa po něm mizí počátkem března, kdy je na tiskové konferenci médiím předkládáno údajné doznání Josefa Toufara.

u této fotografie se omlouvám za zhoršenou kvalitu, laskavý čtenář snad promine

Přítomni byli i zástupci médií, včetně redaktora idnes, kde již vyšel článek o této události. Zde však poskytuje rozhovor pro Českou televizi pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka, který byl hlavním celebrantem Mše svaté. Rozhovor ještě před vlastním začátkem bohoslužby pak poskytli i Toufarův životopisec, redaktor Českého rozhlasu, Miloš Doležal, a postulátor beatifikačního procesu, p. Tomáš Petráček. A tito tři pak také krátce po jedné hodině byli hlavními aktéry panelové diskuse.

A pak již zazvonil zvonec a ..... Mše svaté byl začátek. Po liturgických čteních přednesl pražský arcibiskup svou homilii. Tradičně z hlavy a tradičně jasnou a srozumitelnou. A přestože byla věnována památce Josefa Toufara, odnášíme si z ní především to, abychom my sami přemýšleli, zda plníme své sliby, tak jak svůj slib splnil za cenu nejvyšší oběti tento mučedník.

Protože se všichni zájemci (a dle odhadu některých novinářů jich bylo na pět set) do kostela nevešli a ani do malého prostoru před vchodem kostela, byla Mše svatá pomocí televizní techniky přenášena i do stodoly na číhošťské faře. Uvnitř kostela jsem viděl lidi nejrůznějšího věku, od dětí až po seniory. Všiml jsem si i několika, především starších lidí, kteří si s sebou přinesli Josefův zarámovaný portrét. Některým z nich se pak v očích leskly slzy.

Po Mši svaté si zájemci mohli prohlédnout malou výstavu o Josefu Toufarovi v prostorách fary, či se občerstvit jak z vlastních zásob, tak v místním hostinci. Nakonec jsem se rozhodl pro lehký oběd z připravených dobrot, které jsem si vezl s sebou a návštěvu a prohlídku fary.

A s tou prohlídkou fary jsem udělal dobře. Čekal jsem, že uvidím nějaké klasické výstavní panely s texty a fotografiemi tak, jak se to dnes často dělává. Ano, ty tam instalovány skutečně jsou. V patře fary, kde měl Josef Toufar pracovnu. Ale otevřená a přístupná veřejnosti je i vedlejší místnost, v níž Josef Toufar odpočíval a bydlel. A v ní byl instalován původní nábytek, který užíval. Z výkladu paní průvodkyně jsem pochopil, že postel i stůl byly odloženy dlouhá léta na půdě fary, ale pak je očistili, opravili a instalovali do původního Josefova pokoje.

Ano, samozřejmě, že topení a nejspíše ani okna nejsou původní, ale podlaha, postel, stůl i židle zcela prokazatelně Josef Toufar užíval. Stůl měl být dokonce pro něj vyroben na zakázku.

Rozloučil jsem se s farou a vyrazil ještě na avizovanou panelovou diskusi s panem kardinálem a s redaktorem Doležalem, kterou moderoval p. Tomáš Petráček.

Zde můžeme vidět současnou podobu budovy číhošťské fary. První dvě okna zleva v patře fary patří právě pokoji, který Josef Toufar obýval. Pokoji, z jehož oken měl pohled přímo na jím spravovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zbývající tři okna pak patřila pracovně. V přízemí fary bývala kuchyně a bydlela v ní i Josefova neteř Marie, později provdaná Pospíšilová, ta Marie, které Josef říkal zásadně: "Maňa", jež od roku 1951 až do roku 1954 bombardovala úřady svými dotazy na osud svého strýce. Tyto dotazy si však úřady přehazovaly jak horký brambor a teprve v polovině roku 1954 se Marie, již Pospíšilová, dozvěděla o smrti strýce.

Způsob, jakým se to dozvěděla byl pro režim typický - necitlivě, jakoby jen tak mezi řečí .... 20.července 1954 přijeli do vsi příslušníci StB, kteří sháněli Marii Pospíšilovou. První, koho potkali a zastavili na cestě byla žena s kočárkem - Josefova neteř Maňa. Bez dalšího vysvětlování jí předali černou koženou peněženku a cibulové hodiny po strýčkovi s tím, že v roce 1950 mu praskl žaludeční vřed, byl operován a po operaci zemřel. Na kus papíru si nechali napsat a potvrdit převzetí věcí a bez dalšího odjeli.

Když se podíváte na fotografii, tak vidíte dvůr fary. A právě na tomto dvoře (nejspíše někde v místech, kde je zachycena jedna z návštěvnic dnešního vzpomínkového setkání) se příslušníci StB Josefu Toufarovi večer 28.ledna 1950 představili, jak jsem popisoval v článku Únos Josefa Toufara a odvezli bez možnosti vrátit na faru aspoň klíče od kostela či se rozloučit do Valdic. Připravené auto stálo za zdí směrem do polí.

Na fotografii, jejíž kvalita opět není nejvyšší, ale pro dokumentační účely tohoto článku je snad postačující, můžete vidět zleva p. Tomáše Petráčka, postulátora beatifikačního procesu Josefa Toufara, Miloše Doležala, redaktora Českého rozhlasu a Toufarova životopisce a Dominika kardinála Duku, úřadujícího arcibiskupa pražského, který se však do Číhoště vracel v podstatě "domů", vždyť před svým jmenováním na pražský stolec, byl biskupem hradecké diecéze, kam farnost v Číhošti spadá.

A i když kostel a prostor před ním již nebyl zaplněn tak, jako při bohoslužbě, přesto byl plný a několik lidí poslouchalo přenos diskuse z venkovního reproduktoru.

Zbývá již jen dodat pár snímků a moje dnešní rychlá vzpomínka na cestu za Josefem Toufarem může skončit.

Do tohoto symbolického hrobu Josefa Toufara byla převezena prsť z Ďáblického hřbitova, kam StB chvatně uložila Josefovy ostatky. Snad již v červenci tohoto roku se ale číhošťský mučedník vrátí do své farnosti. Jeho ostatky však plánují uložit přímo v kostele. Vše závisí na tom, zda se prokáže jejich pravost i analýzou DNA srovnáním se žijícími pokrevními příbuznými. Ale indicie nalezené při exhumaci ostatků nasvědčují, že jde opravdu o Josefa Toufara.

Touto bránou jsem ke kostelu prvně přicházel. Až při odchodu jsem si však všiml jedné maličkosti. Maličkosti, která dokládá Josefovu péči o zvelebování farnosti.

Tím detailem bylo jméno - Pospíšil. Václav Pospíšil, tak se jmenoval místní kovář, první, kdo Josefa Toufara v pondělí 12.prosince 1949 upozornil na pohyb kříže na oltáři. A protože Josef Toufar zeď kolem kostela opravoval, lze předpokládat, že i tato vstupní kovaná brána vznikla z jeho iniciativy a na jeho popud.

Číhošťský kostelík stojí skutečně nedaleko od místa geografického středu České republiky. Vzdušnou čarou ani ne 300 metrů Špička jeho věže vykukuje za stromy v prostřední části fotografie.

Dnešní článek byl jen dokumentační. Kdo se těšil na něco jiného, byl možná zklamán. Pro mne však tento výlet znamená mnohem více, než přátelský rozhovor s Milošem Doležalem, který jsme absolvovali po skončení diskuse. Znamenal více, než pozdravení se s p. Petráčkem nebo krátký, ale příjemný a zajímavý rozhovor s panem kardinálem. Bylo to pro mne setkání s Josefem Toufarem. S člověkem, který dal svůj kněžský slib a stal se skutečným knězem. Knězem mezi lidmi a při tom jedním z nich. Knězem, který svůj slib a věrnost zaplatil svým životem. A i o to jsem se dnes s Vámi chtěl trochu podělit.