Tolika vzedmutých vášní, kupení polopravd a lží, vytrhávání dějinných událostí z kontextu, urážek a nenávistných projevů, propojování pravdivých informací s domněnkami či dokonce vědomou lží v rádobypravdivý celek.
Nemám dostatečně potvrzené všechny informace, které se týkají historie vlastnictví majetku, který má nyní být navrácen církvím. Proto se nebudu příliš pouštět na, pro mě, tenký led obhajování či zatracování vládou schváleného zákona o narovnání majetkových vztahů státu s církvemi, či jak se to oficiálně nazývá. Předesílám, že jsem zastáncem narovnání mezi státem a církvemi a plné odluky státu a církví.
Stručně, proč. Někteří oponenti tvrdí, vycházeje z některých článků a studií, že církev v roce 1948 žádný majetek nevlastnila, ale měla jej pouze propůjčený k užívání od státu a to již od dob císaře Josefa II. Naproti tomu jsem zaznamenal ale i opačný názor, že po josefínských reformách byly tyto vztahy zapsány do Zemských desek, tedy do formy zákona, v podobě vlastnictví těchto majetků. Kdo má pravdu? Nejsem historik, neumím zcela zodpovědně říci, ale domnívám se, že spíše zastánci toho, že zapsání do Zemských desek se de-jure i de-facto rovnalo zákonému uznání vlastnictví předmětných statků.
Mnozí odpůrci navrácení majetku církvím argumentují oblíbenou větou: „Církve to všechno nakradly“. Je to jednoduchá, snadno pochopitelná věta, která v nás byla živena pokřiveným výkladem dějin z doby vlády jedné strany. Fakt je, že některé prvky ohýbání našich dějin lze nalézt již o celé století dříve, kdy se začala budovat gloriola národního hrdiny nad hlavou loupeživého rytíře a masového vraha, zemana Jana Žižky řečeného z Trocnova. Asi i odsud pak pramení naše národní nevraživost k církvím, které pro mnohé obyvatele naší země představuje Církev římskokatolická. Ta také nárokuje největší podíl na navraceném majetku.
Tito odpůrci pak velice neradi slyší ten fakt, že naprostá většina klášterů byla založena a obdarovány světskými feudály (panovníky, příslušníky panovnických rodů, šlechtou …). Je pravdou, že na těchto majetcích nejprve robotoval a po zrušení nevolnictví pracoval za mzdu (a asi ne příliš velkou) vesnický lid. Totéž lze ovšem říci i o práci vesničanů pro velkostatkáře a nikdo nezpochybňuje jejich nároky na navrácení jejich statků. Budeme-li brát existenci feudálních vztahů jako historický fakt, nelze pak ovšem hovořit o krádežích. Myslím, že naprostou většinu majetků církve získaly právě dárcovstvím, odkazem v závětích či výnosem ze svých statků a nákupem nových statků z těchto výnosů.
Mnozí pak poukazují na současnou krizi veřejných rozpočtů a tím pak i „nemorálnosti“ nároků církví. Na otázku morálnosti snad ani nebudu reagovat, ale s otázkou případných problémů díky neuspokojivému stavu veřejných financí by se snad i dalo souhlasit. Kdyby …. Kdyby zde nevyvstala otázka, proč k narovnání nedošlo již dávno? První zablokování narovnání vztahu státu a církví bylo za vlády Václava Klause, ovšem tam šlo více méně o jakousi osobní ješitnost nejméně na jedné straně. K faktickému zablokování pak došlo za vlády Miloše Zemana a i další vlády ČSSD v této blokaci pokračovaly. A to i přes to, že veřejné rozpočty by podobné narovnání snášely podstatně lépe (stát za jejich vlády mohl hospodařit s přebytkem, ekonomika byla v růstu, celkové klima bylo rozhodně příznivější). Neučinily tak. Táž ČSSD nyní argumentuje právě především krizí veřejných financí, na jejímž vzniku se lvím podílem zasloužila. I proto, a nejen proto, mi přijde svalování neochoty navrátit, co bylo ukradeno, na ekonomickou krizi jen jako zástupný argument, když všechny předchozí argumenty již vyčpěly. Skutečný důvod, proč se tak brání, mi není znám a mohu se jej pouze domnívat, ale nepromluvím křivého slova na adresu bližního svého a tak se zdržím fabulací a vývodů.
Podstatnější, než případné kladení argumentů pro a proti a jejich vzájemné vyvracení, je v této chvíli spíše zobecnění používané rétoriky jednotlivých skupin (zastánců a odpůrců církevních restitucí). Na zpravodajských serverech lze nalézt obsáhlé diskuse, kde se do sebe obě skupiny pouštějí mnohdy nevybíravým způsobem, ale je smutným faktem, že vulgarity a osobní invektivy na straně příznivců majetkového narovnání jsou méně četné, až vyjímečné, zatímco vulgaritami, vůhružkami, urážkami na opačné straně se to hemží mnohem častěji.
Co z tohoto zjištění vyplývá? Chtělo by se skoro i říci, že Ti, kteří nesouhlasí jsou více nakloněni vulgaritě, obhroublým argumentům, lžím. Do jisté míry to platí i když ne všeobecně. I mezi odpůrci restitucí jsou lidé, kteří se snaží argumentovat, vyvracet vývody druhé strany. Přesto jich, bohužel, není většina. Je pravdou, že na argumenty: „Ty ku.vy flanďácký by měli vrátit i to, co mají dosud.“ „Tak si ty svoje tlustý pupky teď ještě více nacpou.“ a podobně (to z těch slušnějších) se příliš reagovat nedá, ale krom jiného to svědčí i o tom, že odpůrcům schází argumenty. Zbývá jim jen jejich nenávist, závist a zášť.
Pravdou je, že i v současné sekulární České republice je úloha církví nezastupitelná. Charity, hospice, ale též starost o kulturní dědictví národa, to jsou jedny z činností církví. Nikoli jediné, ale jsou dosti důležité pro celou společnost. Nelze pak ani opominout historický význam církví (především pak Římskokatolické – ano, po dlouhou dobu byla tou jedinou povolenou, ale to je zase poněkud jiné téma) v otázkách vzdělávání, starosti o chudé, nemocné a bezmocné. Nezapomínejme, že před několika staletími byly právě kláštery střediskem vzdělanosti, jiné řehole pak měly přímo v programu starost o nemocné a chudé. Chceme-li hodnotit celkový význam čehokoliv, nesmíme se dívat jen na chyby, poklesky, či přímo zločiny některých vrcholných představitelů, ale musíme hodnotit celek. Podle mého názoru je historický přínos církví, byť mnozí mohou namítat určité zpátečnictví a ultrakonzervativnost, tak jak nám bylo v dřívějším režimu vtloukáno do hlav, značný a pro celkový rozvoj lidstva a rozvíjení kultury a dokonce i sociálního vnímání podstatný a v určitých dobách i klíčový. Proto mě i mrzí, jakým způsobem je právě otázka navrácení církevních majetků zneužívána k denunciacím, osočování, šiření vědomých lží ze strany mnohých lidí, vrcholných politiků nevyjímaje.
Z mnohých slov, výtek, napadání čpí závist, zloba, stále podporovaná i z některých politických subjektů, ale současně i neznalost a nepochopení. Vy, kteří tolik brojíte proti církvím, vy kteří stále do zhloupnutí opakujete, že je to vymývání mozků, vy všichni přicházíte o jednu velikou radost. Radost ze společenství lidí rozdílných povah, profesí, věku, ale přesto spojených vírou a nadějí. Ano, i uvnitř církví, jako všude jinde se najdou lidé horší, lidé špatní. Nezabráníte tomu a ani věřící s tím nic nenadělají. Mohou na ně v rámci svých společenství působit, ale ne vždy toto působení padne na úrodnou půdu. Přesto je přerod člověka v člověka lepšího v rámci církevního společenství častější, než kde jinde. Více má tendenci ctít právo, více má v úctě druhého člověka, více je ochoten věřit v obecné lidské dobro. Mnozí svou víru prožívají vnitřně, mnozí naopak se snaží své přesvědčení a cítění šířit dál. Pravdou je, že lidé s vírou asi trochu více mají v krvi elementární lidskou slušnost. Už jen pro to přesvědčení, že je jednou za jejich skutky bude soudit všemohoucí a vševědoucí Bůh.
Nechci komukoliv vnucovat víru, ale snad jen, kdybychom se zamysleli nad tím, zda se nám nevytratila slušnost a trocha empatií. Možná by to chtělo restituovat i onu elementární lidskou slušnost a sounáležitost a úctu. No jo, ale kde vzít?
