Nejprve upřesním, že se v tomto případě nejedná o popis mých dojmů z otevření nové prodejny z řady low-cost supermarketů, ale ze včerejší pražské premiéry operního skvostu „NORMA“ Vincenza Belliniho.
Tenhle zážitek byl naopak high-cost a věřím, že k podobnému závěru dojde po zítřejší 2. premiéře i můj kamarád, brilantní recenzent všeho, co se děje kolem opery a klasické hudby vůbec….
Milý Richarde Mandelíku,
Včera kolem půl osmé večer Ti nepochybně muselo zvonit v uších, neb jsem Ti věnoval tichou vzpomínku. Právě dozněla "Casta Diva" a mrazení v zádech, které se stupňovalo od prvních tónů téhle nádherné árie, vyvrcholilo současně s výbuchem publika v hledišti Státní opery. Ano, bylo to jako zásah granátu, který z jeviště odpálila ta drobná osůbka, kterou jsem já osobně měl možnost vidět a slyšet prvně v životě, nicméně tvé opakované ódy na Marušku Fajtovou ji naprosto právem dávaly už předběžně punc kvality nejvyšší.
Před několika měsíci se mi podařilo vyškrábnout poslední dva lístky na premiéru tohohle skvostu operní hudby a zároveň údajně jediného díla z období belcanta, které ocenil i mistr opery vůbec největší, Richard Wagner. Poslední pražská premiéra se konala ve stejném divadle (tehdy ovšem ještě Novém německém) před 116 lety! A čím víc se blížila tato premiéra, přes Tvé ujištění, že Marie Fajtová je nejkrásnější zpěvačka na světě, rostla úměrně i moje nervozita, srovnatelná snad jen s napětím před rozhodujícím vyřazovacím zápasem Sparty v předkole Ligy mistrů. Nenaložilo si vedení ND-Státní opery příliš odvážný cíl a neskončí to gólem do vlastní sítě? Navléknete-li si totiž dres Normy, prakticky neslezete s placu od začátku až do konce. Navíc když člověk zná tuhle věc třeba s Marii Callas nebo Joan Sutherland....
Tahle tajenka byla naštěstí vyřešena už v první půlhodině tohohle víc než sto let očekávaného mače. Kouč Vincenzo Bellini totiž tradičně neponechal nic náhodě a vypálil to do publika naplno hned v prvních minutách nádherným sborem "Ite colle, o Drudi" , aby krátce na to vyslal na zteč svého hrotového hráče (-čku) s "Casta Diva" . Akce začala celkem nenápadně pianissimem v hloubi pole nad posvátným jmelím, nicméně Maruška postupně ovládla celý prostor hřiště svým nádherným belcantovým sopránem s lehkým mezzo-témbrem, aby nakonec uštědřila finální zásah zkoprněnému publiku z forbíny. Od tohohle momentu nebylo pochyb o tom, že vítězství je doma, zvláště když hlavní protagonistce naprosto suverénně sekundovali i Aleš Briscein v roli Polliona a Jana Horáková Levicová jako Adalgisa.
I když bych měl sto chutí podělit se ještě o více konkrétních zážitků ze včerejšího nádherného večera (precizní orchestr, skvělé režijní nápady, jednoduchá, ale o to víc působivá scéna), pro tuto chvíli skončím, abych Tě, milý Ríšo, nepřipravil o nenahraditelný prožitek osobní při zítřejší 2.premiéře.
Takže snad na závěr za mne jen tolik: Dozrála generace českých zpěváků, kteří jsou schopni zhostit se takhle náročného a přitom nádherného úkolu, které jim připravil mistr belcanta Vincenzo Bellini na vysoké úrovni.
Po Tannhauserovi jsem začal věřit, že začíná renesance opery v Praze, po včerejší Normě jsem o tom už bytostně přesvědčen.
Zítra budu držet palce, ať to dopadne stejně dobře a už teď se moc těším na Tvoji recenzi!
Otto
