Včera v podvečer jsem se vypravil do jedné hospůdky na Rašínově nábřeží na další ze série akcí „Na pivo s Karlem“. Sice se už smrákalo, nicméně na Palackého náměstí jsem narazil na pouťovou atrakci, která oznamovala Pražanům, že se právě blíží úsvit....totiž úsvit nové dokonalejší demokracie. Z tlampače vábil hlas česko-japonského podnikatele, který sliboval kolemjdoucím pořádek, prosperitu, resp. úplně všechno, na co jste si ani ve snu netroufli pomyslet. Po chvíli mi ovšem došlo, že se zřejmě jedná o playback, protože principál osobně tvořil živou dekoraci v hloučku asi pěti lidí, ve kterém početně převažovali jeho nadháněči.
Karel dorazil do hospody s menším zpožděním, na protější Náplavce totiž probíhalo pivobraní. Hospůdka útulně zakouřená, jak se na tuhle kategorii patří, zaplněná lidmi všeho věku i všech sociálních skupin od studentů až po řidiče kamionů. Karel postupně přisedl ke každému stolu, připil si pivem, dal řeč o tom, co lidi zajímá, aby se nakonec rozloučil: „Tak já už zase budu muset“…. Mám pocit, že nikdo z přítomných nemohl vnímat tohle setkání jako plánovanou předvolební agitaci.
Asi právě v tomhle tkví kouzlo osobnosti sedmdesátníka, který občas zadrhává v řeči, usíná během zasedání parlamentu (čemuž se ovšem nelze divit) a přes svůj věk oslovuje především mladší generaci. U těch starších může hrát ještě určitou roli úcta k majestátu, kterou má tento národ zakotvenou v genech. Pod rakouskou monarchií jsme úpěli tři sta let, ale slovy Cimrmana „dalo se to celkem vydržet“, a tak si zdejší lid i po jejím svržení zachoval občas až nekritickou úctu především k hlavě státu, Masarykem počínaje, Klausovou tenisovou raketou konče. Šlechta byla sice jako kategorie brzy po vítězném 28. říjnu 1918 jako kategorie zrušena, určitý punc výjimečnosti si ovšem v podvědomí většiny lidí uchovává dodnes.
V případě výše uvedeného knížete se ovšem k tomuto aspektu váže aspekt další a to zásadnější. U tohoto chlapíka se jedná hlavně o šlechtictví ducha. Tedy o široký záběr vědomostí, nadhled, humor, schopnost „shodit“ sám sebe, ale především o vrozený šarm a přirozenost, se kterou komunikuje se svým okolím bez ohledu na prostředí, ve kterém se právě ocitl. Na pivu s Karlem se prostě musíte cítit jako na pivu s kámošem, který především naslouchá, a když promluví, nepotřebuje tlampač, protože ta slova mají svou sílu, smysl i význam sama o sobě.
Možná tak trochu inspirace pro všechny naše příští zákonodárce: Poslanecké dny se svými voliči nemusíte trávit jen v poslaneckých kancelářích. V české kotlině se odjakživa skutečná politika, tedy to, čím vaši voliči skutečně žijí, co je zajímá a trápí, neřešila nikde tak intenzivně jako v hospodách.
Takže páni ( a třeba i dámy) poslanci, vzhůru na pivo s …….!
