Za pravdu se musí platit. Někdy kopancem, jindy vězením

Mizerná nálada, nervy našponované. Happy Birthday! Před dvěma týdny v noci z 2. na 3. září 2014, jsem tady, na gauči v obýváku, taky takhle seděl. Skoro celou noc. Sám. Nic divného, až na to, že jsem měl slavit, protože druhý den jsem měl narozeniny. Jenomže ráno jsem měl jít k soudu. Dárek k nezaplacení, perfektně načasovaný. Náhoda? Nejsem si jistý. Nic kolem mého obvinění, obžaloby, soudu a rozsudku nevypadá jako náhoda.

Dobře, neslavil jsem narozeniny; to se dá pochopit, den před soudem by to nebyl skvělý nápad. Ale proč ty nervy? Soudy jsou nezávislé, spravedlivé, nic jsem neudělal, není se čeho bát. Nebo snad… Nějaký čas před termínem soudu jsem dostal „dobrou radu“. Prej když se na nějakou dobu, řekněme půl roku, nebudu ukazovat, nebudu mluvit a psát, dopadne to dobře. No jasně, kandiduju do Senátu, takže nejlepší předvolební taktika je někde se zašít a mlčet. Ale to není můj styl; volby- nevolby. Vidím svinstvo, ukážu na svinstvo a pojmenuju svinstvo. Už jsem si to zažil loni a předloni.

Jen pro připomenutí: během projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (církevní „restituce“) jsem po opakovaném upozornění občanů na fakt, že „je to tunel“ začal proti „restitucím“ ve sněmovně bojovat. Musel jsem nastudovat neuvěřitelné hory materiálu, abych se o tomto supertunelu dověděl co nejvíce informací. K tomu pár konzultací s odborníky a měl jsem jasno: tento zákon, tak, jak je napsán a předložen ke schválení, je obrovský podvod. Zlodějna. Začal jsem bojovat. Sám proti všem – byl jsem ze začátku jediným koaličním poslancem, který proti tomuto zákonu vystupoval. Jenom později se mi podařilo přesvědčit ostatní členy vlastního poslaneckého klubu, aby mne podpořili. Moje „nevhodné“ jednání ale samozřejmě vyvolalo reakci. Byl jsem upozorňován, že nedělám dobře. Bylo mi „naznačováno“, že se do „restitucí“ nemám navážet, dostával jsem různé „přátelské rady“, abych „restituce“ „nechal na pokoji, nebo…“

Nenechal. Vidím svinstvo, pojmenuju svinstvo. Pamatujete? Našel jsem právníka, sepsal stížnost a za pomoci několika senátorů jsem tuto stížnost dostal až k Ústavnímu soudu. Víc v té době udělat nešlo (to ale neznamená, že boj skončil; v přípravě je další krok ke zmírnění následků tohoto podvodu). Nicméně moje neochota ustoupit přinesla ovoce: byl jsem obžalován z korupce (!!!) a musel si projít ročním vyšetřováním a zdlouhavým soudním procesem. Úplně vymyšlené obvinění, evidentně trest za neposlušnost. Jenom díky neutralitě a poctivosti soudce jsem byl zproštěn obžaloby.

Posun o malý kousek dopředu: někdy uprostřed roku 2013 přepadla banda cikánů v Duchcově bílý manželský pár a brutálně jej zmlátila. Těsně před tím někteří z útočníků přepadli a zranili jiného muže. V té době nic výjimečného, takových útoků bylo víc. Celý incident byl natočen kamerou Městské policie, ta pachatele identifikovala, probíhalo vyšetřování, byla naděje (?), že pachatelé budou spravedlivě (ehm…) potrestáni. Tedy víc jsem tomu nevěnoval pozornost. Co mne však pobouřilo, bylo vyjádření Františka Tomáše, otce jedné z pachatelek, který se v dopise starostce Duchcova vyjádřil k napadeným manželům, že „vždyť se jim nic nestalo“! Takové bagatelizování brutálního útoku, taková arogance a bezohlednost mne přinutila reagovat. Situace na mnoha místech České republiky byla napjatá, probíhaly první demonstrace proti násilí, páchanému některými příslušníky cikánské menšiny na většinové populaci. Útoky byly častější a častější, jejich brutalita narůstala, ve hře byly nože a mačety, a díky tomu, že policie nevypadala na to, že by pro ochranu stále častěji napadaných lidí chtěla cokoliv udělat, napětí ve společnosti nebezpečně narůstalo. Arogantní vyjádření Františka Tomáše reálně hrozilo dalším eskalováním vyhrocené situace, tedy dalšími, tentokrát ostřejšími a četnějšími demonstracemi.

Proto jsem na Facebooku napsal otevřený dopis Františkovi Tomášovi, ve kterém jsem ho upozornil, že situace ve společnosti je napjatá, lidé byli ještě schopni akceptovat to, že musí živit tisíce cikánských rodin, ale už dlouho nemusí snášet fyzické útoky. Mají strach o svoje bezpečí, bojí se o své děti. Upozornil jsem Františka Tomáše, že jeho arogantní vyjádření může situaci ještě zhoršit, a lidé, kteří nemají ochranu policie, by mohli vzít ochranu do svých rukou. A pak by bylo zle.

Můj dopis byl jen trochu obsáhlejší, v podstatě jsem v něm popsal fakta a reálnou situaci a upozornil Františka Tomáše, že není vhodná doba na provokace. Nic jiného.

Odezva ale nepřišla od Františka Tomáše. Nějaká aktivní slečna nebo paní na mne podala trestní oznámení, něco o rasismu. Nevím, jestli z nadbytku energie, z nudy, z pomateného nutkání někomu ublížit. Policie mne pozvala k podání vysvětlení a celkem logicky případ odložila. Tak to i přijalo státní zastupitelství. Případ odložen, jak jinak, nic jsem neudělal, řekl jsem si. Špatný odhad.

Po několika měsících jsem byl předvolaný na kriminálku k výslechu. Prý dostali nařízeno mne obvinit. Náhodou (?) to bylo zrovna v době, kdy jsem zveřejnil, že zakládám politickou stranu Republika a ta že bude kandidovat ve volbách do EP. Náhodou. Nicméně proběhl výslech, policistovi se do obvinění nechtělo, marně jsme v mém dopise hledali něco rasistického. Případ odložil.

Po několika týdnech mi ale bylo doručeno oznámení, že jsem byl samosoudcem odsouzený k šesti měsícům kriminálu s podmíněným odkladem na jeden rok. Okamžitě jsem se odvolal, čímž rozsudek byl zrušen. Ovšem během několika málo dní (a pak že jsou soudy pomalé) jsem už dostal termín soudu. To jsem se ovšem dověděl z médií mnohem dřív, než oficiálně od soudu. Náhodou.

Ona ta média jsou vůbec velmi schopná: podal jsem stížnost u Nejvyššího soudu, že dopis jsem psal v Poslanecké sněmovně během svého poslaneckého mandátu, takže by se na mne logicky měla vztahovat poslanecká imunita. To, že Nejvyšší soud mou stížnost neuznal, jsem se dověděl v den jeho zasedání z médií, ale oficiálně od soudu až o dva týdny později! Samozřejmě i v tomhle sehrála roli náhoda – Nejvyšší soud zamítnul mou stížnost den poté, co jsem zveřejnil, že budu v Kladně kandidovat do Senátu. Náhodou.

Jen pro pobavení – tři „rebelové“ z ODS, kteří za své „služby“ vlasti obdrželi „trafiky“, u stejného soudu uspěli, imunita jim byla uznána.

Nadešel čas soudu. Pokusím se být stručný. Před budovou a soudní místností se sešlo několik lidí, kteří mne přišli podpořit. Většinu z nich jsem znal, všichni ale znali detaily mého „zločinu“ a přišli se podívat, co z toho soud dokáže „vykouzlit“. Většina z nich však do místnosti nebyla vpuštěna, ikdyž tam zůstalo několik volných míst. Nicméně přítomno bylo i několik lidí z médií s mikrofony a záznamovým zařízením, takže nebudu sdělovat žádné tajemství.

Dostal jsem možnost přednést své vyjádření. Chtěl jsem popsat všechno, co s kauzou souvisí, protože jsem se domníval, že soud nemá všechny informace; kdyby je měl, nemohl bych přece stát před soudem, říkal jsem si. Myslím, že se mi to podařilo, popsal jsem situaci, jaká panovala v té době, vysvětlil jsem dostatečně všechny své výroky a formulace. Byl jsem spokojený, soudkyně musela poznat, o co šlo, zprostí mne obžaloby (v duchu se mi omluví) a pošle mě domů. Všechno špatně, jak se mělo ukázat později.

Požádali jsme o předvolání dvou svědků. Zamítnuto.

Státní zástupkyně neodpověděla na několikrát položenou otázku mého obhájce, která část mého dopisu podněcuje k rasové nenávisti.

Státní zástupkyně mi vkládala do úst výroky, které jsem neřekl ani nenapsal.

Pauza 15 minut před vynesením rozsudku. Po návratu do soudní síně jsem si vyslechl rozsudek: vinen podle obžaloby, trest 6 měsíců s podmínkou na rok, tedy spodní hranice. Následovalo odůvodnění, které paní soudkyně četla snad 20 minut, nevím přesně, ale jistě déle, než by stihla napsat během patnáctiminutové přestávky.

Ihned jsem se odvolal, odchod ven, jsem rád, že jsem venku, rychle na kafe. Také se mohlo vyplnit varování, že „je to připravené natvrdo, abys nemohl kandidovat“. Takže momentální úleva.

Co na to média? V podstatě stručné vyjádření: Exposlanec dostal půl roku s podmínkou za protiromské výroky. Hotovo. Byli tam, nahrávali, poslouchali. Ale nenapsali, o čem to všechno bylo. Chaloupka je rasista. Hotovo. Nezávislí státní zástupci. Nezávislé soudy. Nezávislá média. Opravdu?

Co bude dál, nevím. Ale po pár hodinách úlevy bezprostředně po soudu to na mne dolehlo. Dvě noci jsem vůbec nespal, přes den se mi to celé honilo hlavou. Co se to stalo, jak je to vůbec možné? V onom dopise jsem jenom popsal pravdivě situaci, konstatoval jsemnevyvratitelna fakta. Upozornil jsem na reálné nebezpečí. Napsal jsem pravdu. Nic víc. Nikde ani náznak nějakého podněcování nebo výzvy k čemukoliv, kromě výzvy ke zdrženlivosti ve vyjadřování se k napadení v Duchcově.

Mimochodem, není bez zajímavosti, že velká část pachatelů napadení v Duchcově nebyla potrestána vůbec, někteří dostali podmínečný trest, a jenom dva útočníci odešli od soudu s nepodmíněným trestem – 2, resp. 3 roky vězení. Mně hroziltrestaž 3 roky v kriminále!

Mám si z toho vzít ponaučení, že pachatel trestné činnosti může u soudu České republiky dostat nižší trest, než ten, kdo na trestný čin upozorní?! To by ale znamenalo, že je lepší pachateli nařezat, než na něj upozornit.

V každém případě jsem si udělal jasno v jednom: je rok 2014, Česká republika leží uprostřed Evropy. Máme 25 let od „revoluce“. Ale nějaký zatracený stroj času nás přenesl nenápadně do padesátých a pozdějších let, do doby, kdy se vyslovení pravdy tvrdě trestalo. Lidé byli mučeni, zavíráni do kriminálů a ústavů, nahnáni do uranových dolů, někteří prostě byli „zmizeni“. Za pravdu. To stejné tady máme i dnes. Řekneš pravdu, budeš potrestán. Církevní „restituce“ nasypaly do některých kapes ohromné peníze. Není radno do toho rýpat. Obchod s nepřizpůsobivými je také výnosný business. Miliardy v různých dotacích na sebe nalákaly spousty „podnikatelů“ (na úkor samotných nepřizpůsobivých), tedy také není dobré se kolem této problematiky motat. Všechno si naši vládci pohlídají, nepohodlní budou tvrdě potrestáni.

Je konstatování pravdy o reálné situaci podněcováním k nenávisti? Potom je potřeba změnit reálnou situaci, ne trestat toho, kdo vysloví pravdu.