Narodil jsem se deset let před pádem komunistického režimu na vesnici. Na svoje dětsví mám hezké vzpomínky. Pamatuji si, že život byl jednodušší. Člověk neměl mnoho možností toho co si vybrat v samoobsluze k jídlu, kam jet v létě nebo v zimě na dovolenou, jaké LP si pořídit. Všichni jsme měli podobné zázemí, podobné možnosti. Nechci tuto dobu nijak glorifikovat ani shazovat. Prožil jsem v ní své "šťastné a relativně bezstarostné" dětsví.
Od mala bylo zcela normální, že když potkám staršího člověka, že ho nahlas a zřetelně pozdravím. Věděl jsem jak mám mluvit s učiteli, rodiči, babičkou a dědou. Všichni staří lidé byli pro všechny symbolem rozumu, úcty, respektu. Nikoho by ani nenapadlo staršího člověka v autobuse nepustit sednout. Nemusel nás to nikdo učit ve škole, bylo to něco normálního. Ve škole jsme si mezi sebou pomáhali. Na ty časy vážně vzpomínám podobně jako pan Foglar, když psal o rychlých šípech. Nemuseli jsme z nudy vysedávat na autobusových zastávkách, vždy se našla nějaká zábava. Hrály se nejrůznější hry, jezdili jsme na kole. podnikali jsme tajné výlety do místních lesů.
Dnes je mi už přes třicet let a čím jsem starší tím víc je mi smutno, když se podívám kolem sebe. Vše se zrychlilo. Na nic a nikoho není čas. Výjimkou jsou peníze, na ty je tedy čas vždy. Když potkáte mladé lidi nebo děti, pozdraví vás maximálně jedno z dvaceti. Když vidím jakým způsobem mezi sebou děti mluví a o čem, styděl bych se za ta slova i já, dospělý člověk. Když jedu okolo kterékoliv autobusové zastávky, vidím shluk těchto dospívajících jak pokuřují, povalují se po sobě a kdoví co jiného. Občas nemám ani odvahu studovat to nějak důkladněji.
Nedávno jsem potřeboval k lékaři. Přišel jsem odpoledne do čekárnyi. Protože v čekárně nikdo nebyl, tak jsem jemně zaklepal na dveře. Vyšla paní sestřička a oznámila ať se posadím, že je uvnitř paní (to jsem nemohl vědět). Sedím vedle dveří a přichází mladá paní, vidí mě jak tam sedím, jde kolem mě a klepe. Za chvilku ji sestřička zve dál. Za chvíli přichází mladý muž, dělá naprosto to samé a už je uvnitř. Když po deseti minutách přichází dealerka a suveréně jde dovnitř, musím se jenom "zoufale"smát. Strávil jsem tam asi hodinu a půl času než jsem se dostal na řadu.
Jindy jsem zase potřeboval jít na vyšetření k lékaři, přišel jsem o půl hodiny dříve. Když už se blížil čas ordinace přijde stará paní se svou dcerou, míjí mě a již klepou a diví se, že ještě neordinují. Za chvilinku se dostavila maminka s dvojčaty v kočárku a já si hned říkal, no tak tu budu muset pustit, kdoví kdy se dostanu na řadu. O chvíli později přibyla další žena s kočárem a v čekárně a začaly se ženy mezi sebou dohadovat, která bude mít přednost. A stará paní vedle mě se dušuje, jakto že ji někdo předběhl. Vážně smutné.
Nebudu ani mluvit jak se projevuje ohleduplnost nás lidí při každodenní cestě po dálnici do práce.
Kde nastala chyba? Člověk se stal ještě více sobeckým, zakoukaným jen sám do sebe. Možná za to může i moje generace, jejíž děti teď vídáme jako jsou dobře "nevychované" nebo možná vychované televizí, počítačem a partou kamarádů. Bohužel i staří lidé se rozhodně nechovají tak důstojně jako dříve.
Je jasné, že já to nezměním. Ale mám radost, když na přechodu pro chodce pustím čekajícího chodce. Mám radost když pustím auto, které již pět minut čeká v křižovatce a nemůže vyjet. Mám radost, když někomu udělám radost. Vša samozřejmě v rozumné míře.
Dokud v nás bude stále alespoň trochu ohleduplnosti, myslím že lidskost nás jako lidi neopustí.
