V pátek 7. června se naše fotbalová reprezentace utká v Praze na Letné v kvalifikaci pro mistrovství světa v Brazílii v roce 2014 s vícemistrem Evropy Itálií. Pro zachování naděje na postup musíme bezpodmínečně bodovat. Při této příležitosti bych rád připomněl naše úspěšné vystoupení na loňském mistrovství Evropy.
Na konci února minulého roku jsem se u UEFA přihlásil do slosování o možnost zakoupit čtyři lístky na zápasy ME ve fotbale. Po několika týdnech mi přišlo očekávané vyrozumění, že se na mne nedostalo. K mému velkému překvapení mi však po dalším měsíci přišla zpráva, že jsem byl vylosován jako náhradník a byly mně a mým hostům přiděleny vstupenky na zápas s Polskem. Když jsem zjistil, že mi strhli peníze z karty, začal jsem věřit, že nešlo o kanadský žertík. Asi tři týdny před utkáním vstupenky skutečně přišly zásilkou UPS.
Naše těšení vystřídaly po nevydařeném úvodním zápase s Ruskem obavy, že neuspějeme-li ani podruhé, nebudeme mít v posledním zápase skupiny šanci na postup. Negativističtí rejpalové, zosobnění moderátorem Šípem, nenechali na našich reprezentantech nit suchou. Herec Pavlata v pořadu „Jak to vidí“ na ČRo zašel ještě dále, když se ztotožnil s hospodskými štamgasty, kteří by byli raději, kdybychom na ME vůbec nepostoupili, protože by nenáviděný trenér Bílek musel skončit. Generace notorických remcalů, jejichž charakter byl zřejmě nenapravitelně pokřiven životem v nesvobodě, naštěstí už zdaleka není hegemonem vytvářejícím veřejné mínění. Mladý bard Tomáš Klus sympaticky prohlásil před zápasem s Řeckem, že bude fandit našemu týmu, i kdyby prohrával pořád. Chovám naději, že on, herec Vojta Dyk a desetitisíce dalších mladých úspěšných lidí jsou předzvěstí celkového ozdravění vztahu fanoušků k reprezentaci. Prognózy škarohlídů vzaly naštěstí v zápase s Řeckem za své, takže jsme se 16. června 2012 dočkali přímého souboje o postup.
Do Wroclawi jsme dorazili kolem poledne, abychom nasáli atmosféru před velkým zápasem. K prasknutí nabitá tramvaj, jíž jsme se vydali do centra, burácela skandováním polských fanoušků mj. „Kdo neskáče, není Polák“. Fanoušci se k nám chovali přátelsky, podávali ruku a dávali se do hovoru. Když mne obrovitý pankáč, disponující muskulaturou připomínající boxera Klička, oslovil „Tak jak to dopadne?“, pochopil jsem, že jde do tuha. Při památce odkazu Gabčíka, Kubiše, Palacha a dalších hrdinů českého národa jsem se zmužil a pevným hlasem špitnul: „Bude to nerozhodně“. Před zápasem jsme totiž snili o remíze, protože jsme netušili, že Řekové porazí Rusko. Vzápětí jsem se zalekl vlastní odvahy a dodal jsem: „Jsme přece přátelé“. On se dobrosrdečně zasmál a opáčil: „Ne, tak to nebude“, a podal mi ruku, přičemž mi rozdrtil od volejbalu namožený palec. Netušil, že se jeho prognóza naplní, ovšem jinak, než si přál. V centru města vládl mumraj. Prošli jsme fanzónu, zavítali k hotelu Monopol, jenž se stal dočasným bydlištěm české reprezentace, a s velkým předstihem se vydali na stadión.
V novotou vonícím překrásném fotbalovém stánku pro čtyřicet tisíc diváků byla českým divákům vyhrazena sekce v rohu. My jsme seděli přes uličku na kraji smíšené zóny. Zavalitého kamaráda, znaveného několikahodinovým křepčením ve fanzóně, po chvíli přestalo bavit vstávat kvůli bloudícím divákům marně hledajícím svá místa v naší řadě. Pasoval se do role samozvaného vrátného, začal kontrolovat vstupenky a pouštěl dál jen ty, kteří tam skutečně patřili. Je pozoruhodné, že smířliví Poláci mu vstupenky ochotně ukazovali.
Sledování zápasu bylo strhujícím zážitkem. Po Jiráčkově postupovém gólu propukla mezi českými fanoušky euforie vystřídaná obavou, abychom výsledek udrželi. Jakmile se čas naplnil, skandovali jsme ze všech sil „Pískej konec!“. Skotský rozhodčí však nevzal náš pokyn v potaz a nastavil čtyři minuty, završené Kadlecovou životní hlavičkou, po níž jsme propukli v nepopsatelný jásot. Polští fanoušci byli smutní, ale nadále se chovali jako džentlmeni, někteří nám dokonce blahopřáli. A tak jsem si z výletu do Wroclawi vedle nezapomenutelného sportovního zážitku odnesl velké sympatie k polskému národu.
