Našinec nebo cizinec?

„Jeli jsme šest set kilometrů, abychom se jich zbavili, a máme je tu zase,“ utrousil místo pozdravu nařvaný Pražák, jehož v Alpském hotýlku posadili s rodinkou k vedlejšímu stolu.

Bylo nám smutno při pohledu na Němce a Holanďany, zjevně se radující z toho, že si mohou při večeři popovídat s krajany. Během našich cest jsme si museli zvyknout na to, že v cizině se k nám z česky mluvících kolemjdoucích vřele hlásí jenom emigranti, žijící dlouhá desetiletí v západní Evropě. Komunistický režim nám vštípil vzájemnou nevraživost, které jsme se, bohužel, dosud nezbavili.

Při našem posledním lyžařském pobytu v Rakousku jsme vídali v hotelu usměvavý mladý český pár, jenž nás vždy mile pozdravil. Zaradovali jsme se, že se konečně blýská na lepší časy, a že nová generace, nezatížená neblahým dědictvím života v totalitě, vyměnila zapšklou zamračenost rodičů za úsměv a přátelskost.  Naše radost však vzala za své, když jsme je na konci pobytu viděli nastupovat do auta s cizí značkou. „ Žijeme trvale v Belgii,“ dostalo se nám vysvětlení.