Z otcovy krabice 1. - Strach

Tuhle jsem dělal na půdě pořádek a našel tam krabici se spoustou starých dokumentů, účtů, výstřižků z novin... No a pod tím vším, na samém dně, ležely strojopisy s torzy otcových šuplíkových povídek, veršů, úvah a vyprávění.

Přiznám se, trochu jsem vyprávění učesal a dotvořil. Snad mi to, tati, nebudeš mít za zlé, když se s tím pochlubím!

Strach

Nemyslete si o sobě, že jste nějací velcí hrdinové. A věřte, že i ten nejudatnější a nejhrdinštější bojovník má chvíle, kdy jeho pánem začíná být strach!
Strachu jsou různé druhy, jejich variace a také strach má různou hloubku.
Jaký můžeme mít strach?

Začneme od nejjednoduššího. Například strach před kulí neboli sardelí. No prostě strach před pětkou ve škole bývá u žáků někdy velmi mocný. Strach před deštěm nebývá hluboký a většinou jej vyřeší deštník. Vážně hluboký a vtíravý může být strach před nemocí či před smrtí, i když leckdy k tomu nemusí být žádná příčina. Když je opodstatněný, je už to o něčem jiném...

Strach před manželkou. To je kapitola sama pro sebe. Může nás zasáhnout kdykoliv to nejméně očekáváme. Stačí se mnohdy jen křivě podívat, nebo se podívat vpravo, vlevo, či před sebe aniž bychom se podívali za sebe…a je vám malér, o kterém se nám ani nesnilo! Manželky dokážou být v těchto věcech nekompromisní. Vzápětí začnou provozovat činnost jako renomovaný detektiv Scotland Yardu a zároveň fabulovat ve své hlavě příběhy hodné spisovatele fantastické literatury.

Strach má i zvíře, ale řeší ho po svém. Buď uteče, nebo zaútočí.

Věřte, že strach může být i příjemný. Svým účinkem vám tak „zvláštně“ polechtá bránici a přitom nás mrazí na zádech. Mistři na výrobu tohoto druhu strachu, ať v literární nebo ve filmové podobě, byli většinou Angličané se svými mlhou zastíněnými ulicemi Londýna. Či se zámky v hrabstvích plných zamlžených jezer a slatin, kde se to jen hemží duchy, upíry, nebo kde slyšíme kradmé kroky zavražděného pána zámku, který nenalezl pokoje po smrti…

Lidové pořekadlo, že strach má velké oči, vyjadřuje stav věcí docela dobře. Člověk, který se bojí, vnímá vše jinak než ostatní lidé. Při strachu se vytvářejí v mozku zvláštní stavy vzruchu a útlumu, z čehož vzniká psychické napětí a silná vnímavost pro očekávání věcí příštích…
Znal jsem jednoho muže, který pracoval v lese jako dřevorubec. Síly měl jako medvěd. Udělat pořádek v hospodě, kde se něco semlelo, byla pro něho opravdu maličkost. Ale i on měl svou slabinu. Jak se začalo smrákat, ujížděl z lesa jako namydlený blesk! Když mu zaměstnavatel nabízel za práci prodlouženou do pozdních večerních hodin dvojnásobný plat, rozklepal se jako osika. A když jsem se ho optal čeho se v lese v noci bojí, on upřímně přiznal, že se mu zdá, jakoby za každým stromem někdo číhal. Ba i prý slyšel zvuky, které se podobaly tlumenému hovoru. Jednou se stalo, jak byl tak zabrán do práce, že nezpozoroval příchod soumraku. Když si to uvědomil, utekl z lesa jako malý kluk. I když byl v lese jako doma, cestou zazmatkoval a zabloudil. Do vesnice přiběhl v příšerném stavu. A jeho manželka, jako "slabá žena", musela jít do lesa pro vůz s koňmi a nářadím. A k tomu měla ještě nejméně dva dny co prát.

Bylo by určitě nespravedlivé, kdybych hovořil jen o jiných a o sobě tvrdil, jaký jsem hrdina.
Stalo se to před lety, kdy jako posluchač Univerzity Karlovy jsem šel v rámci přednášky na exkurzi do pitevny. V pitevně jsem byl již vícekrát, ale vždy když se pitvaly jednotlivé lidské údy. Nechci se chlubit. Nikdy to na mě nijak nepůsobilo a klidně bych při tom mohl třeba přežvykovat rohlík s máslem a paštikou. Alespoň jsem si to myslel. Dnes tam však bylo docela něco jiného. Na mramorovém stole ležela mladá, asi pětadvacetiletá žena. V prudkém osvětlení vypadala jako živá. To jsem byl ještě docela klidný. Odložil jsem zimník s kloboukem na věšák a oblékl bílý plášť. Čekalo se na hlavního chirurga. Dlouho nešel a tak se mí kolegové pomalu vytratili zakouřit si na chodbě. Ani jsem to nezpozoroval a byl jsem v místnosti najednou úplně sám.

Žena tam stále ležela na mramorovém stole. Nehybná. Jakoby jen spala... Napadlo mě, že třeba před několika hodinami se ještě mohla smát a žertovat. Co udělalo konec tomuto životu? A proč zrovna ona…
Teprve teď jsem si dokonale uvědomil svoji samotu v místnosti. Nohy mě vrostly do podlahy. Začala se se mnou točit svět. V  hlavě mi hučelo a bylo mi příšerně zle. Nepřidalo mě také, že jsem se ráno v samém spěchu nenasnídal. A ještě ta proklatá nasládlá vůně konzervačních látek! Sevřel se mi hrudník. Déle jsem se již nemohl ovládnout! Popadl jsem zimník a s vypětím všech sil vyrazil ze sálu. Zastavil jsem se až na Karlově u stanice tramvaje. Bylo mi ještě stále špatně a také zima na hlavu. Klobouk samozřejmě zůstal na pitevně. Pomalu jsem se vracel po schodech na Albertov. Cestou do vrátnice patologického ústavu jsem byl už zcela klidný. Do pitevního sálu se mi ale ten den nechtělo. Nakonec vyřešil zapomenutý klobouk ústavní sluha. Když mi ho konečně přinesl, s radostí jsem mu vecpal do ruky svou poslední pětikorunu. Cesta domů tedy proběhla pěšky.
Zážitek z tohoto šedého prosincového dne se mi po dlouhá léta objevoval v mysli. A asi už nikdy dokonale nevymizí. Ochromující strach před něčím neznámým…

Prameny: Text i obrázky moje