Přijímač, střelby, přísaha a jiné osloviny

Být v základní vojenské službě v době kolem roku 2001 bylo, jako bych se vrátil do doby Františka Josefa.

Přijímač 
To bylo jedno jarní ráno a já se slunil v čerstvém vánku. Bylo potěšením poslouchat zpěv ptáků a cítit vůni rašících květů. Mimo to jsem byl oblečen v čemsi zeleném flekatém a byl uprostřed stejně oděných kluků, kteří stejně jako já šermovali rukama a nohama a jakýsi týpek se snažil v tomto šermování hledat estetično. Jeho suverénní vystupování budilo dojem staršího, než dokonce já, nebo alespoň ostatních spolubojovníků. Podle všeho to nebyla pravda. Zvláště roztomilý býval večer, kdy se tento týpek vrátil z vycházky nedůstojně nachmelen. V tuto chvíli ho často přepadl pocit vlastenecké povinnosti a v tomto stavu se snažil kontrolovat především čistotu našich bot. My jsme v tu dobu museli stát v pyžamu, kterému se trefně podle barvy říkalo banány, a v pravé ruce držet výsledek našeho snažení z globin-street-party. Náš vůdce s radostí boty rozkopával po chodbě a křičel cosi, z čehož bylo patrné to, že se asi těší do civilu. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že tyto dvě činnosti jsou ve vzájemném rozporu.
Ony kontroly se děly asi častěji. Pamatuji si na nějaký vojenský piknik, před kterým jsme stáli opět nastoupeni v řadě a týpek nám kontroloval čistotu ešusů a příborů. Tato starost mne dojala tolik, že jsem tomuto týpkovi navrhl, aby nám ještě zkontroloval čistotu zubů. Vedle mne stálo stvoření, které na sebe přiznalo, že mělo problém dokončit základní školu. Ve svém zúženém světě se však dovedl velice rychle orientovat. V tuto chvíli ihned vyštěknul něco ve smyslu, že namístě by byla i kontrola, zda nemáme (dámy prominou) tvaroh za předkožkou, pochopitelně v říznějším podání. Naše návrhy, vedené zkvalitněním výcviku a ušlechtilou snahou dělat věci pořádně, zůstaly tuším nevyslyšeny.

Složení parťáků z přijímače bylo pestré. Pamatuji si na kluka, který měl pořád hlad. Po chudých studentských letech se mi zdálo, že nám v kasárnách dávají větší porce, než bylo opravdu potřeba. Tento parťák si vzal k večeři navíc čtyři krajíce suchého chleba a cpal se tím ještě na pokoji. Když skončil, tak překvapivě prohlásil, že by ještě něco snědl.
Zvláštní kapitola byli třímetři. Ti byli na vojnu vysláni jen na tři měsíce a nikoliv na celý rok, jak my zbytek. Důvodem byly hlavně rodinné poměry – většinou to byli tátové od rodin. Na pokoji jsme měli i kluka, který měl papíry na to, že pečuje o rodiče. Před vojnou jsem se chtěl díky tomuto mermomocí ženit, nejlépe s ženskou, která už nějakého toho potomka měla. Zkrátka byl jsem ještě hloupější než teď, okrást se o toto vytržení z běžného života i trochu té srandy.
V přijímači se stala ještě jedna zajímavá událost, která za dvouleté vojny byla určitě běžnější. A to využití vojáčků jako levné pracovní síly. V našem případě to byl autobusový zájezd na armádní sportovní zařízení u přehrady. Toto zařízení sloužilo výhradně pro vojáky z povolání, ale kdo by jim uhrabal před sezónou kurty? Určitě tam bylo práce více, pamatuji si jen na červenou antuku. Celý den jsme se pro blaho bojeschopnosti armády České republiky a ostatních členů NATO těšili na slíbený okamžik, kdy si budeme moci zajít na pravé alkoholické pivo do nedaleké hospody. Samozřejmě za své a pod dohledem našeho sporťáka. To byl ten motor, který nás donutil dělat něco navíc. Zkrátka někomu se hodila situace, kdy jste se nemohli ani projít po kasárnách nebo dát si lok alkoholu. U úpravy sportovišť pro vojáky se to dá ještě tolerovat, ale na pováženou je to v situaci, kdy myšáci dělají na soukromé zahradě chlapíka, který má v popisu práce posádkový právník. Ale to znám jenom z doslechu, kdoví jak to bylo. Určitě někdo neměl rád tohoto zasloužilého podplukovníka ve výslužbě, toho času civilního zaměstnance kasáren, a tak si historku vymyslel.
V přijímači se objevil ještě jeden zajímavý výraz – kurz přežití. Toto slovní spojení asi týden s úctou rotovalo po budově, než došlo k jejímu naplnění. Výsledek mě zklamal – akorát jsme jednu noc hromadně spali ve vlastnonožně vykopané jámě. Pro mne, starého čundráka, to tenkrát bylo málo. Zajímavá byla příležitost setkat se s nejnižším nám příslušným vojákem z povolání. Povídal nám o svých čundrech, jak pomocí igelitového pytlíku z trávy získat trochu vody či jak jeho kamarád udělal výbornou polévku se slimáků a všelijaké jiné havěti. Jeho životní hodnoty však vyšly najevo, když se z nás snažil dostat, na co jsme se měli před kurzem přežití připravit a určitě jsme to neudělali. Trápili jsme se touto otázkou asi deset minut, zoufale jsme namáhali toho času zahálející houbovitou tkáň mezi ušima. Nebyla to kudla ani zrcátko, byla to sůl. Polní kuchyně přeci postrádá stůl se solničkou. To, že má rád jídlo, bylo i na jeho postavě znát, ale zdaleka v tom nebyl jediný. Mnohdy mi připadalo, že z nás chtějí udělat kvalitní živé terče, na které se dobře míří. Jeden vojáček během ročního pobytu dokonce přibral 20 kilo. Musím přiznat, že vařili kluci setsakra dobře. Jednou jsme ale dostali ke snídani kus bůčku a kelímkový jogurt. Čile jsme potom tyto komponenty pravé chlapské stravy navzájem měnili – jedni konzumenti pak měli dva jogurty, jiní dva bůčky. Až půjdu s kolegy na oběd do restaurace, navrhnu některému, že bychom se podobně podělili třeba o svíčkovou. Jeden knedlíky, druhý maso. Určitě to každý přivítá.
Střelby
Byly chvíle, kdy jsem se chtěl v televizi podívat na zajímavý film. Byla neděle, měli jsme volno, tři televize v baráku, takže paráda, někde se na něj podívám. Nicméně ouha v tu chvíli běžela na jiném programu pravá lidová veselice v podobě fotbalu nebo hokeje. A samozřejmě to běželo na všech patrech a přesvědčit osazenstvo jednoho patra, aby se rozptýlilo na zbylá patra, bylo natolik nákladné, že jsem to jednoduše vzdal a šel si číst. Kdyby se můj pobyt na přijímací rotě prodloužil, asi bych časem také pocítil onen povznášející pocit vlastenectví a patriotizmu, který dokáže způsobit jedině dočasný přesun kusu gumy. Můj život je o to chudší, ale nějak se s tím popasuji. Nejspíše je to moje hloupost, že asi nikdy mi s rukou na srdci nebudou vlhnout oči při pohledu na hadr uvázaný na ocelové tyči doprovázený Fidlovačkou.
Občas jsme byli vysláni na střelby. Chodívali jsme na místo, které bylo opravdu rozkošné a osvěžující po letech v kancelářích a učebnách, kdy vás trápily termíny, mendeje, schůzování, neprůchodná síť a tak. Najednou tu byl zelený dlouhý trávník v rovném údolí sevřeným lesy a my tam furt na něco čekali. Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat a dokochat. Asi bych to přirovnal pocitu zasloužilých managerů na prvním golfu. Rozdíl je jen v tom, že se u odpalu leží. Tady jsem měl jedno zajímavé setkání. Jeden z mazáků se ke mně vehementně hlásil. Když jsme si vyjasnili vzájemnou identitu, vyšlo najevo, že se jedná o kluka, kterému jsem na turistickém táboře dělal vedoucího. Stávající situaci, kdy on mi měl dávat pokud možno ponižující úkoly, jsme se od srdce zasmáli.
Přijímače jsme využili i k tomu, že jsme si chtěli vyzkoušet, jak nám bude slušet účes na Fantomase. Tenkrát to ještě moc v módě nebylo a říkali jsme si, kdy jindy bychom si to mohli beztrestně vyzkoušet. Až na Rybízka. Tento drobný kluk to udělal z pevné vůle a přesvědčení. V sousedním baráku byl jeden romský spolubojovník a v jeho nesmělém pohledu bylo dlouho vidět, že čeká, odkud to přijde. Nakonec to dopadlo tak, že se i on vyholil a s Rybízkem se zdravil hajlováním. Nejsem si jist, že by se tímto směrem měly řešit podobné konflikty, ale v tu dobu se na tomto místě nějaká rasová nesnášenlivost v mírné podobě moc neřešila.
Když jsme byli plešatí, tak jsme se dokonce dostali ven. Byla to obzvláště zajímavá příležitost - hlídali jsme příjezdové cesty do lesa. Les má rozlohu kolem dvaceti kilometrů čtverečních a nás bylo kolem deseti. Důvodem bylo to, že drobný zlomek této rozlohy je právě má oblíbená střelnice a právě probíhaly střelby. Moc se nepředpokládalo, že by někdo šel do tohoto lesa mimo vyjetou cestu anebo tam přespal. Celý den jsem stál na kótě u silnice a tvářil se důležitě, jakože to tam všechno hlídám a mám na povel. Kolemjedoucí řidiči a spolucestující museli drasticky poznat onen pocit nesmírné zodpovědnosti, kterého jsem byl plný a který mi nedovolil povolit v pozoru. Tedy pokud si mne vůbec všimli. Moc mi ani nepomohly historky o tom, že lesáci do lesa vjeli bez ohledu na řeči a činy střežícího vojáka. Když mi bylo při plnění tohoto úkolu smutno, tak jsem měl sebou vysílačku. V době mobilních telefonů to byla skříň na úrovni. Nikoho z ostatních parťáků jsem neslyšel, zato jsem si tam mohl naladit rádio. Přístroj se měl využít pro ukončení akce, ale stejně nás všechny museli odvést vejtřaskou. Takže nebylo nutné se správným fungováním přístroje nějak znepokojovat, sbalit mé dočasné sídlo trvalo chvilku.
Proč jsem se vlastně na vojnu nechal naverbovat? V té době už si zdravý kluk mohl vybrat mezi civilkou tedy civilní službou a nástupem na vojnu. Na civilce člověk musel být rok a půl a nesměl při tom podnikat, zatímco vojna trvala jen rok a podnikání bylo kupodivu dovolené. Měl jsem v plánu nezabalit podnikání a vyrábět drobné databáze na míru i z armádních počítačů. Po pár měsících mě to sice přešlo a dál už nebyl moc důvod své rozhodnutí přehodnocovat. Dalším důvodem byl respekt k jednomu známému, který prošel parašutistickým výcvikem v izraelské armádě. Ani mi nevadilo to, že jeho zájem o Haškova Švejka vydržel pět minut, než kniha velkým obloukem přeletěla místnost. Tehdy jsem byl přesvědčen o tom, že někdy může být potřeba pro řešení globálních problémů samopal v mé ruce. Zkrátka, byl jsem mladý a zbrklý.
Přísaha
Pokud jsem to správně pochopil, tak závěrem přijímače měla být přísaha. Po této době se prý voják, tedy pardon branec, stává opravdovým vojákem. Přísaha měla být vyvrcholením a veřejným představením toho, co jsme se za měsíc naučili. Ve skutečnosti to byla jen maršparáda, kde jsme měli ukázat pochodování. Neustále opakování této činnosti mělo fantastické výsledky. Po pár týdnech mohl přijít sebemenší blbec, říct vám sebemenší pitomosti a vy jste jen zkontroloval, že má víc jak nula pecek nebo hvězdiček na uniformě, a jako osel to udělal. Po přísaze následovalo pár dní volna. Pokud by tam někdo dělal nepřístojnosti, nejspíše by ho z kasáren poté nepustili.
Přehlídka byla parádní, dokonce starosta nám sdělil, že jsme plnoprávní občané města. To jsem si vzal k srdci a když bylo později nějaké fyzicky náročnější cvičení, tak jsem jako plnoprávný občan šel navštívit polikliniku, anebo když byl sanitární den a na oběd byl chleba s paštikou, tak jsem šel navštívit nějaké restaurační zařízení. Ale zpátky k přísaze, po nějaké době se vypovídali i ostatní papaláši a my se měli vydat kamsi. Nicméně v tu chvíli jsem zahlédl v davu čumilů souseda a kamaráda, který se pár dní před tím musel po letech vrátit ze zámoří. To mne natolik rozrušilo, že nějaká levá, pravá, seno, sláma mi bylo v tu chvíli přinejmenším na obtíž. Už jsem se těšil, jak zajdeme na pivo a co vše ze sebe vyklopí. Jen jsem chvíli přemýšlel o tom, k čemu ta maršparáda je vlastně dobrá.
Vysvětlení se mi dostalo asi po týdnu, když jsem opět v kasárnách navštívil knihovnu. Paní, která tam držela stráž, byla manželka snad jediného plukovníka ve městě. Při družné diskuzi se mi s těžkým srdcem svěřila, že už dlouho neviděla tak hrozné pochodování, jako jsme převedli my. V tu chvíli jsem pochopil, že existují lidé, kterým se to líbí. Je to událost, na kterou se těšily generace, které nepoznaly počítačové hry, chat a jiné podoby interaktivní zábavy. Slepě koukat na to, jak zelení otroci do taktu dechovky zvedají nohy a máchají rukama. A vidět v tom symbol hierarchicky uspořádané civilizace.