O armádě

Být v základní vojenské službě v době kolem roku 2001 bylo jako bych se vrátil do doby Františka Josefa.

Ano, byl jsem tam. Vyhýbal jsem se tomu, jak to šlo – většinou po univerzitách, které mé pozdější skutečné práci moc znalostí nepřinesly. Nakonec jsem se na vojnu dostal ve dvaceti osmi, tj. byl jsem o deset let starší, než většina mých spolubojovníků. Měl jsem za sebou pár pracovních zkušeností, naposledy v softwarové firmě. Už tenkrát si člověk musel hlídat, na kterých projektech dělá, pamatovat si jakési kódy projektů a vykazovat po minutách. Z tohoto pohledu vojna a hlavně první dva měsíce připomínala dětský tábor. Jediná vážnější starost byla mít večer vyčištěné a naleštěné boty. Zbytek byla hra – s buzolou, maskou, rozebrání a seskládání zbraně a tak podobně. Jídlo obstojné, žádný stres, zkrátka pohoda. Trochu rozdílné prostředí v porovnání s firmou – v jednu chvíli po mě chtěli, ať zajistím financování projektu, ve kterém firma už pár miliónů utopila, ale příjmy byly v nedohlednu. Ještě k těm botám – natírali jsme je nějakou mazlavou černou pastou, které se říkalo globin. A protože bylo jaro, sedávali jsme u toho na obrubníku před budovou. Říkali jsme tomuto večírku „Globin street party“.

Vojny jsem se dlouho bál, už od dětství mne rodiče strašili, že díky mému laxnímu vztahu k jakémukoliv pořádku, to tam budu mít těžké. Do toho zkazky o šikaně, kdy například nějakého kluka vyhodili ve skříňce z okna a jiných ponižujících věcech. Nakonec jsem si řekl budiž, na civilku nepůjdu, to je další půlrok života, a taky jsem chtěl při vojně podnikat, to na civilce legálně nešlo. Asi měsíc před nástupem nám dali brožurky s popisem co a jak, potěšilo mne telefonní číslo, kam jsme mohli hlásit šikanu. Pod polštářem jsem měl schovaný mobil a dost mne to uklidnilo, i když jsem nikdy neměl potřebu tam volat. A já jim na oplátku dal životopis, jako bych se hlásil někam do práce. Odpověděli mi, že můžu být klidný, že mi dají pozici písaře a zakopávat tank nebudu.

Když jsme nastupovali, čekal nás už na nádraží autobus, který nás odvezl do kasáren a tam hned začala jedna bojovka – z civilisty udělat vojáčka. Nejdříve nás vyhnali do jídelny, tam nám ukázali plánek kasáren a popis, co všechno máme během následujících pár hodin obejít – někde nás stříhali, někde nás zapisovali a dávali identifikační průkazy, dále jsme fasovali oblečení nebo jiné věci – ešus a tak. Mezi budovami jsme se pohybovali individuálně. Starší vojáci, kteří nás viděli, při pohledu na nás vylovili výraz „Tvar stádo“. Tomu jsem samozřejmě moc nerozuměl. Později jsem pochopil, že jakýkoliv pokus o hromadné přesunutí více vojáku musí budit dojem organizovanosti. Vojáci se seřadí do více řad a právě tomu se říká TVAR, který má ve předu velitele, který určuje směr pohybu. Při pohybu vpřed pak synchronizovaně zvedají nohy, ale asi jste o pochodování slyšeli. Přemýšlel jsem často, k čemu to je dobré. A došel jsem následujícímu závěru – jít nějak do boje, tam po někom střílet a neptát se, proč musí zrovna na tamhlety střílet, je natolik normálnímu člověku nepříjemná činnost, že se musí zblbnout. Aby se po pár měsících věčného pochodování a poslouchání příkazů těch, kteří mají na rameni o odznáček více, neptal vůbec na nic a jako robot tyto pitomosti vykonávat.

Po obchůzce budov nás ubytovali. V místnosti bylo asi 10 postelí. Byli jsme 3, lehli jsme si na postele a čekali, co se bude dít dále. Žvanili jsme a postupně se postele začaly naplňovat. Trvalo to asi 4 hodiny, než nás bylo deset. Mezi námi jako obchodníci s cizokrajným zbožím chodili zkušenější vojáci a pokoušeli se nám furt něco prodat. Vzhledem k tomu, že jsme u toho leželi a neobtěžovali se zvednout, mělo to něco z atmosféry sultánova paláce. Až později jsem pochopil, že jsou to naši velitelé. Zvlášť pikantní byla situace, kdy nám zkoušeli prodat zámky na skříňku, jehož koupě byla doporučena už ve výše zmíněné brožuře. V obchodě stál zámek asi 50 korun, zatímco naši velitelé nás chtěli napálit neskutečnou dvacetikorunou. Zkrátka, měli to spočítané. Atmosféra sounáležitosti, pohody a veselí zkrátka neměla chybu a nebylo k tomu potřeba ani alkoholu.