Výroky některých teologů o Duchu svatém

Jako první budou věty kardinála Waltra Kaspera, neboť tak přesně podle Písem se vyjádřilo jen velmi málo teologů v dějinách teologie. Kardinál Kasper tak zahanbuje mnoho evangelíků i protestantů:

Walter Kasper: „Příští Ducha a příští Kristovo je pro apoštola Jana prakticky totéž, neboť v parakletovi přichází Ježíš sám. Vyvýšený a oslavený Kristus je PNEUMA a LOGOS Písem. Boží plán spásy nás tedy vede „od Pána jako těla k Pánu jako pneumatu.“

Těžkosti, které se objevují, pramení z nepřítomnosti rozvinuté teologie o Duchu svatém v západní teologii. Správná teologie by měla ukázat Ducha jako Ducha Kristova – Gal.4,6; Fil.1,19; I.Petr.1,11- jako způsob existence a vyzařující moc Pána v církvi a v křesťanech – II.Kor.3,17.“ (kardinál Walter Kasper: Dogma pod Božím slovem; předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů)


Gerhard Friedrich napsal v Theologisches Woerterbuch zum Neuen Testament, Stuttgart, VI.díl: „Moc Ducha není bezejmenná, neznámá. Je identická s vyvýšeným Pánem. Vztah mezi Bohem, Kristem a Duchem Pavla nezajímá. Proto je chybné vidět v Duchu „třetí osobu trojice“. Pro Pavla není moc něčím tajemným, nejasným nebo záhadným, nýbrž „druh a způsob“, ve kterém je Pán-Kyrios přítomen v církvi. Řím.8,1-11, zvláště verš 9. zaměňuje Ducha Božího s Kristem. Boží jednání v Synu nebo v Duchu jsou totožná. V PARAKLETU přichází Ježíš sám.

U II.Kor.3,17 je pneuma (Duch) totéž co Kyrios. „Vyvýšený Kristus je pneuma (Duch).“


Ingo Hermann v Kyrios und Pneuma, Muenchen,1961, napsal: „Ztotožňovat Pavlovo Pneuma s třetí osobou trojice je nebiblické!“ Je-li řečeno ve II.Kor.3,17, že Kyrios je Pneuma, pak zde není místo pro duchovní představu trojiční. Pneuma je pojem funkční, je to Boží moc, skrze níž vyvýšený Kristus je přítomen a působí v církvi. PNEUMA je sám vyvýšený KRISTUS. Setkání s Kristem je setkání s Duchem!

Jednotě těla Kristova odpovídá jeden Duch. V jednom těle se Kristus dává jako Duch, začleňuje údy v jedno tělo.Pavlovi je Kristus Duchem, když píše v Řím. 15,30: „Pro Pána Ježíše Krista a pro lásku jeho Ducha“, tj.tuto lásku dává sám Pán Ježíš. Pneuma je medium komunikace mezi Pánem a lidmi. Ježíš Kristus je konec zákona, protože je Duch. Jak to napsal novozákoník Kaesemann:“ V Duchu přichází k nám vyvýšený Pán.“ (ne někdo třetí). Hamilton to řekl v knize Holy Spirit, London,1957 takto: „Kristus nemá k člověku jiný přístup než skrze svého Ducha.“ (svého, ne někoho třetího!)


Tomas Schumacher: „Ruach-pneuma princip odpovídá více židovskému způsobu myšlení jako o síle a energii, než o ontologii (příčině bytí) a osobě Ducha svatého.“

„Jen Otec je bez počátku (ursprunglos), jen Syn je zplozen před věky.“

(katolický Institut zur Förderung der Glaubenslehre, na podporu věrouky)


Augustin Jankowski: „Duch není jen mocí vzkříšení, ale také nová forma existence Krista.“ (polský katolický kněz ve své knize Duch dokonawca, Katovice 1983)

„Ve Staré smlouvě je souběžnost (paralelismus) mezi Duchem a Slovem. Mocí, která v běhu času uskutečňuje Boží plán spásy, je Duch svatý.“

(A.Jankowski, Zarys pneumatologii nowego testamentu, Krakov, 1982)


Mieczyslaw Bednarz: „Ruach má mnoho významu. Od životadárného dechu, přes mírný vánek až ničitelskou bouři. Duch svatý ve Staré smlouvě není pojímán jako osoba. Je Boží mocí, skrze níž JHVH vstupuje do života lidí.“

( polský kněz v knize Przyjdź i odnów nas, Kraków, 1984)

Ve vyznání čteme „který z Otce vychází“, ale u Jana čteme, který „od Otce vychází“(para tou patros). Krédo z roku 381 tedy necituje Písmo přesně.


Hippolytos, metropolita arabský ze 3.století, nepovažoval Ducha svatého za osobu.


Cyril z Alexandrie(440): „Apoštol Pavel nedělá žádný rozdíl mezi Synem a Duchem.“; „Duch svatý je Duchem Ježíše.“


Eduard Schweitzer: „Teologie Ducha není v Novém zákoně plně rozvinuta (reflected).“


Wolfhart Pannenberg: „Není snad obtížnější téma v moderní teologii, než nauka o Duchu svatém.“


Athanasius vnímal Ducha svatého neosobně.


Justin Mučedník hovoří o Otci, Synu a andělích a pak dodatečně o Duchu, nečiníc rozdílu mezi Slovem a Duchem. U prvních teologů nebyl Duch v centru zájmu. Duch je pro něho přítomnost Krista mezi námi, jako toho „jiného“.


Papež Pavel VI. Žádal novou teologii Ducha jako logický důsledek II.Vatikánu.


Jan Damašský: „Syn je obraz (image)Otce a Duch obrazem Syna. Jedině Duch není obrazem jiné božské osoby.“


Ernst Kasemann: „Nový zákon nikde nepřipojuje Duchu osobní vlastnosti.“


Franz J.Schierse: „Kdo hledá v Novém zákoně nauku o Duchu, je na falešné stopě. Vše je o Synu, kterého Otec poslal k nám. Království je v Ježíši přítomno v Duchu. Po vzkříšení nastala proměna ve vztahu mezi Ježíšem a Duchem. Jako poslední Adam je Ježíš Duchem, dávajícím život. Duch je božství Ježíšovo a Ježíš je osobností Ducha.“


Piet Schoonenberg: „Duch je aktivní v Ježíši jako „prodloužení Boha“.


Olaf Hansen: „Pavlovo tajemné „Pán je Duch“ je funkční identifikací, ne ontologickou. Po vzkříšení přestal být Ježíš závislý na Duchu a sám se stal „Pánem Duchem.“

(z knihy Kilian P. McDonnella, The Determinative Doctrine of the Holy Spirit; McDonnell je prezidentem Institutu pro ekumenické a kulturní bádání v Collegeville, Minnesota; studoval teologii v Otawě a v německém Trieru; The Determinative Doctrine of the Holy Spirit )


„Duch svatý je Duch Otce i Syna.“ (Duchovní pastýř 2/1988)


Hans Küng: „Duch-ruach, je ona „Boží boře“, která se vznáší nad vodami.“

„Ježíš je nám přítomen ve způsobu existence Ducha.“

(Hans Küng, Otázky po Duchu)


„Duch svatý je Duchem vzkříšeného Krista. (Hans Küng, Křes.revue 6/1982)„Kristus neopustil svůj lid, pouze změnil způsob své přítomnosti. Duch je způsob, ve kterém je vzkříšený Ježíš přítomen ve svém lidu.“

(Magazin Verdict, CA/USA, č.2/1984)


„Duch je moc Božího života, která byla činně přítomná v Ježíšovi samém a on ji prostřednictvím svého života, smrti a vzkříšení dává svým učedníkům. Duch svatý je Duchem Kristovým a v Duchu je sám Kristus přítomen svému lidu.“

(Křes.revue 1/89,Alasda.Heron)


Don Matzat: „Duch svatý je prodloužením služby Ježíšovy. Apoštolé vyměnili osobu Ducha svatého za osobu Ježíše Krista. Být veden a kontrolován Duchem svatým je totéž, jako být veden a kontrolován Ježíšem(Sk.16,6-7; Řím.8,9). Žít a chodit v Duchu svatém je totéž, jako žít a chodit v Ježíši Kristu (Kol.2,6). Být naplněn Duchem je totéž, jako být naplněn přítomností Kristovou. Duch svatý nemůže být oddělen od Ježíše Krista.

Ježíš nikdy neslíbil, že bude pokračovat ve svých zjeveních po nanebevzetí („Neopustím vás, přijdu k vám“!!!).

Duch svatý je spojen se Slovem Božím. Je náš jediný učitel (Pán říká: „Já jsem váš učitel“) Přijímáme Ducha svatého od Ježíše Krista, který k nám přichází skrze Slovo Boží.

(Don Matzat: Služba Ducha svatého, Issues Etc.Journal, 2/96, ko)


„Duch je přítomnost Boží a přítomnost vyvýšeného Krista věřící obci i jednotlivci.“

(Křesť.revue, 1982/6, str.141)


Duch svatý je Duch Otce i Syna. (Duchovní pastýř, 2/1988) Duch vzkříšeného Krista.

(Küng, Křes.revue 6/1982)


„Duch svatý je ten, který působí, že Kristus, který odešel, NYNÍ a NAVŽDY PŘICHÁZÍ NOVÝM ZPUSOBEM“.

( katolický duchovní Benda, Duchovní pastýř 12/1988)


„Duch JHVH je sám JHVH.“

The International Standard Bible Encyclopedia


W.Panenberg: „ Starý zákon úzce spojoval Božího ducha s větrem a bouří. Tak se začíná zpráva o stvoření tím, že Boží duch uvedl do pohybu vody praoceánu. Ezechiel viděl Boha jako Sturmwind (37.kap.).

V Novém zákoně patří Duch k úzkému spojení se zmrtvýchvstalým Kristem a přítomnost Ducha nemá být izolována od Krista.

„odem“ se vrací k Bohu (Kaz.12,7) (Glaube und Wirklichkeit, 1975)


V Pastýři Hermově je „Kristus podřízen Otci, jakkoli má před stvořením přednost. Logos je s Duchem postaven na jednu rovinu: Praexistentního Ducha svatého, který stvořil stvoření, Bůh nechal sestoupit do těla jež vyvolil.“ (Hermův pastýř je starokřesťanský spis od Herma, o kterém píše Pavel v Řím.16,14; citát je z Třetí patristické čítanky, česká katolická charita, 1985, str.78)


Zdeněk Trtík: „Bible trinitární nauku neobsahuje. Chybným pojetím trojiční nauky přispěla křesťanská teologie ke vzniku ateismu. Podle Nového zákona je Duch svatý Bůh sám, totožný s Duchem Kristovým. V trinitologii existuje tradicí nám předaný pojmový zmatek.

(Trtík,Trojiční teologie,1984)


Arend Remmers: „Duch Boží je Duch Kristův. Oba výrazy jsou jména Ducha svatého, který je častěji nazýván Duchem Božím, ale také Duchem Ježíšovým, Duchem Ježíše Krista nebo Duchem Kristovým. Duch Kristův a Duch Boží je jedna a táž božská osoba. Zatímco jméno Duch Boží odkazuje na vnitřní charakter Ducha svatého, Duch Kristův pak na fakt, že byl poslán Kristem. Duchem Kristovým není míněno Kristovo smýšlení. Také nelze vztahovat výraz Duch Kristův na na dílo Ducha v Pánu Ježíši jako v člověku během pobytu na zemi. K tomu se vztahuje výraz Duch Ježíšův.

Je-li tedy Duch Kristův a Duch Boží jedna a táž osoba, nelze mít jednoho bez druhého. (v článku Gottes Geist - Christi Geist? Ermunterung und Ermahnung, Jahrgang 1989, str.119, autor píše do www.biblecentre.org )


G.W.H.Lampe: „Přestože je Boží Duch základním Lukášovým tématem, nepíše o povaze Ducha, ale o vztahu člověka k Ježíši. V židovském písemnictví je Duch Boží všeobecně chápán jako neosobní božská moc. Ruach je odvozen od „vítr“ nebo „dech“, tedy životní síly a moci. Zejména je to prorocká energie, umožňující příjem a interpretaci Božího zjevení, jako tomu bylo u Baláma a Saule – Num.24,2; I.Sam.10,6nn a Elíši – II.Král.2,15. Prorok byl muž Ducha – Oz.9,7 (Septuaginta má: „muž, nesoucí Ducha“) Někdy je Duch opsán jako „ruka Hospodinova.“ – I.Král.18,46.


Duch, inspirující projevy proroků, je Boží nástroj, kterým se zvěstuje lidu Boží požadavky nebo i soudy. Je nástrojem Boží suverenity a pastýřské péče. Někdy je Duch více než jen dotek božské energie, je způsobem Božího zjevení. Je identický s přítomností, se slávou Pána – Ag.2,5; Iz.63,11; někdy Božího Ducha, tj.Boha samotného lidé „trápili“ – Iz.63,10. Věrné Duch vede – Žalm 143,10.


Podle Berkhofa je trojiční nauka tajemstvím mimo lidskou schopnost ji pochopit. O existenci Ducha svatého nikdo nepochybuje, jsou jen dohady o jeho povaze a jeho vztahu k Bohu. Je božský a osobní. Avšak podle Písem nemá oddělenou „tělesnou“ existenci podle trojiční nauky. Biblické texty hovoří o dynamické síle, o „pokřtění Duchem“, o „naplnění Duchem“, o „uhašování Ducha“.

Jako je podvrhem text u I.Jan 5,7, tak je podvrhem i Mat.28,19 o křtu ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“


Teologická revue CČSH 7-8/19855: „Nicesko-cařihradské“ vyznání říká, že Duch svatý vychází jen od Otce. Z toho plyne, že principem božství není celá trojice, nýbrž jen sám Otec. Augustin vnáší dodatek, že Duch vychází také od Syna.

Pokračován zde