Prof. Dr. Gunnar Heinsohn: Bude Evropa ostrovem poražených?

Starší článek profesora ekonomiky a sociálních věd na univerzitě v německých Brémách je aktuální dodnes.

„V průběhu pěti generací (1900-2000) se populace v islámských zemích zvýšila ze 150 milionů na 1,2 miliardy, což je nárůst o 800 %. V Číně vzrostl počet obyvatel o 300 %, ze 400 milionů na 1,2 miliardy a v Indii o 400 %, z 250 milionů na 1 miliardu.
Palestinští Arabové nedostali šanci na rozvoj, protože žijí hlavně z mezinárodní podpory. Francouzská politika v Alžírsku se lišila od situace palestinských Arabů. Když začali islamisté v roce 1992 vraždit sekularisty, Francie dodávala sekularistům zbraně. Nikdo nepožadoval peníze a jídlo pro rodiny islamistů, jak se to děje dnes v Palestině.
Španělští, angličtí a dánští dobyvatelé a kolonizátoří nebyli křesťané, ale pokřtění pohané, kteří své vraždění obhajovali křesťanským učením.
V Dánsku máme některé vysoce vzdělané imigranty z muslimských zemí, lékaře a právníky, ale neintegrovali se, stejně jako ti nevzdělaní. Zůstávají extrémisty, jako by vyššího vzdělání nezískali. Muslimští imigranti bez vzdělání vyrůstají na dně společnosti. To oni zapalují ohně v Paříži nebo v Brémách. Domnívají se, že jsou utiskováni kvůli islámu, ale tuto třídu poražených vytvořil štědrý sociální systém.
Kanada rozhodla, že každý narozený v zemi nebo imigrant, má být moudřejší než minulá generace. Jen neustálé inovace dávají šance v soutěži. Ze 100 kanadských imigrantů má 98 lepší profesní kvalifikaci než je kanadský průměr. V Německu a Francii to má jen 10 % imigrantů. Tyto země mají kvantitu, Kanada vsadila na kvalitu. Proč tomu tak je? V Německu se obávají, že by je obvinili z rasismu. Podobné obavy mají ve všech evropských zemích.
Někteří z etnických Němců, tvořících 85 % obyvatel, začínají emigrovat. Ročně jich odchází až 150 000 do Kanady, Austrálie nebo na Nový Zéland. Tyto země jsou připraveny přijmout až 1,5 milionů vzdělaných imigrantů. V Německu 100 dvacetiletých a ve Francii 70 musí podporovat 30 stejně starých imigrantů i jejich rodinné příslušníky. To působí ve společnosti depresivně a hlavně Němci, Francouzi a Nizozemci emigrují.
Svou imigrační politiku Evropa dokončila v lednu 2007 a velice se liší od kanadské. EU upřednostňuje diskriminaci imigrantů v mateřské zemi, následuje sloučení rodin, pak dochází k přeměně ilegálních vstupů do zemí EU na legální a až na posledním místě je zájem uplatnění imigrantů na trhu práce. Obávám se, že všechny slovanské země, spolu s pobaltskými, zkolabují. Z Polska odešly během 15 let 2 miliony nejlepších lidí. Rumunsko je první zemí na světě, kde existuje více důchodců než aktivních pracovníků. Bulharsko má na světě nejrychleji zmenšující se populaci. Do takových zemí cizinci nechtějí emigrovat.
Je naděje na čínské imigranty? Kdyby se mělo Německo vyrovnat Kanadě, muselo by přijmout 3 miliony čínských imigrantů. Ale Číňané o emigraci do Evropy neuvažují. Až 500 000 Číňanů odchází každoročně do Švýcarska, Tajwanu, Singapuru, Hong Kongu a Kanady. V Číně nevidí svou budoucnost. Na území bývalé NDR zbourali Němci 400 000 prázdných bytů, aby netlačily ceny bytů dolů. Německo neumí přilákat mladé a vzdělané lidi. V 17. století dávali v Brandenburgu francouzským hugenotům k dispozici dům. To dnes asi nepůjde.
Ve Francii připadají 2 děti na jednu ženu, ale z 5 novorozenců jsou dvě arabská nebo africká. V Německu má 35 % novorozenců ne-německý původ a tito ne-Němci páchají 90 % kriminality. Ženy imigrantů dostávají přídavky za děti, takže jejich dcery také rodí více dětí, zatímco muži páchají kriminalitu. Když je imigrant v kanadské Otavě nebo australské Kanbeře odmítnut, doporučí mu imigrační úředník s úsměvem, „aby šel do Německa, kde mají jiný systém.“ Studie z roku 2005 ukázala, že 52 % Němců v letech 18-32 uvažuje o emigraci. Hlavně ti nejvzdělanější odcházejí. Zůstávají ti méně vzdělaní a méně bohatí. Na 2 miliony pracovních míst zůstává v Německu neobsazených a 6 milionů žije ze sociálních dávek. To jsou miliardové ztráty. Příjemců sociálních dávek každoročně přibývá, ale volná místa zůstávají neobsazená.
Musíme to říci jasně: na pomoc od státu mohou spoléhat pouze lidé mentálně a tělesně znevýhodnění. Nikdo jiný by neměl čekat pomoc od státu. Jakkoli to zní chladně a cynicky, ale sociální systém byl vytvořen v 19. století pro rodiny s 10 dětmi. Když otec-živitel umřel v důsledku pracovního úrazu, stát se musel postarat o jeho rodinu. To však není dnešní situace. V Austrálii vás nikdo nebude platit za to, že máte hodně dětí. Obdržíte jen mírné daňové úlevy. Zato vám stát ponechá 80 z každých 100 vydělaných dolarů.
Masová imigrace nekvalifikovaných cizinců začala v Německu po roce 1990. V letech 1990-2002 přijalo Německo 13 milionů imigrantů. Je třeba připravit lidi na skutečnost, že si musí své děti živit sami. Bude to znamenat revoluci, ale jiná cesta není.
V předvolební kampani v roce 1992 vyhlásil Bill Clinton „konec sociálního systému jak ho známe.“ Od roku 1935 vyšel v USA zákon o „Přídavku nezletilým dětem“ a v roce 1960 byl přemenován na „Pomoc rodinám nezletilých dětí.“ Zákon garantoval každé matce s malým dítětem pomoc státu, jestliže otec zemřel při úrazu nebo neštěstí. Matek-příjemců tehdy nebylo mnoho.
Ale v roce 1965 se změnila morálka. Do toho roku bylo nemyslitelné, aby těhotná matka, bílá nebo tmavé pleti, tajila otce dítěte a nastavila ruku pro pomoc státu. To způsobilo obrovský nárůst matek samoživitelek, závislých na sociálních dávkách. Jejich počet stoupl v letech 1965-1995 o 10 % a počet narozených „nemanželských“ dětí o 15 %. Takové realitě musel čelit Bill Clinton. Americká zkušenost ukázala, že štědřejší sociální systém vede k ještě větší chudobě. Když Clinton od roku 1997 omezil dobu přijímání dávek na 5 let, poklesl počet příjemkyň dávek z 12,2 milionů na 4,5 milionů. Ženy nižší společenské třídy si zvykly na antikoncepci a poklesla také kriminalita jejich synů. Většina těchto matek byla tmavé pleti a objevila se obvinění z rasismu. Ale Demokraté se domluvili s Republikány a vydali zákon „O dočasné pomoci potřebných rodin.“ Ženy dostaly možnost výběru: mohly jít na pětiletou mateřskou dovolenou, anebo si pětiletou lhůtu rozdělit na menší úseky. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1997. Odpůrci zákona předpovídali zvýšení počtu příjemkyň dávek z 12 milionů na 14 milionů. To byla nejúspěšnější sociální reforma v dějinách USA. V Evropě o tom nezačali ani přemýšlet.“
(ko, www.trykkefrihed.dk/interview-a-continent-of-losers.htm)