V odezvě na můj poslední článek dlužím některým čtenářům pár vysvětlení. Takže:
V Libanonu existovalo opravdu pokojné soužití, ale pouze v době, kdy měli křesťané naprostou většinu a mohli v této zemi vybudovat „Švýcarsko Blízkého východu.“ Pak se tam natlačili a rozmnožili muslimové a, jak správně napsal čtenář, také OOP, a tuto krásnou zemi postupně devastovali.
Je pravda, že tureckým muslimům moc nešlo o misii a o „čistotu islámu.“ Spokojili se záborem území pro islám a ekonomiku na dobytých územích vedli „od deseti k pěti.“ Zasloužili se tak o přirovnání o „tureckém hospodářství.“ Jejich největším zločinem byl odvod křesťanských chlapců od jejich rodičů, z kterých pak vychovávali bezcitné zabijáky.
Je samozřejmě pravda, že „Bible byla napsána dávno před Mohamedem“. A apoštol Jan v ní píše: „Antikrist popírá Syna, kdo nemá Syna, nemá ani Otce.“ (I. Jan 2, 22-23)
Na Omarově pozlacené mešitě v Jeruzalémě je nápis Bůh nemá syna, což je popření křesťanství.
Lukáš Lhoťan psal o knize profesora historie Kennetha Wolfa, který popisoval popravy křesťanů v Andalusii v 9. století. Divná to „tolerance“. Kdyby byla propaganda o toleranci a pokojném soužití muslimů a křesťanů na jihu Španělska, proč by se ji domorodí obyvatelé snažili opakovaně zbavit? Proč by Arabové povraždili v roce 1066 v Granadě přes 5000 Židů?
Historik Rajmond Ibrahim: „Co nazýváme „arabskou civilizaci“ nebylo arabské ani původem a strukturou. Čistě arabským příspěvkem byl jazyk a to hlavně v náboženské oblasti. Arabskou islámskou civilizací tvořili v podstatě helenizováni Aramejci a íránská civilizace, jak se vyvinula z chalífátu a byla vyjádřena mediem arabštiny. Jinými slovy to byla semitská civilizace úrodného půlměsíce, vytvořena Asýrií, Babylonem, Féničany, Aramejci a Hebrejci. V ní nalezla středozemní civilizace západní Asie svou konečnou kulminaci.“
Bývalý muslim Ali Sina: „Írán vždy udával na Středním východě směr. Islámský racionalismus, islámský mysticismus, zlatý věk islámu, to vše má kořeny v Íránu, Rúmí byl Íránec a dokonce i al-Ghazzálí, otec islámského fundamentalismu, byl Íránec. Zakladatelé čtyř sunnitských škol myšlení, Hanafi, Maliki, Shafi'i, Hanbali byli také Íránci. Ti, kdo shromáždili hadíthy, byli Íránci. Současný nárůst islámského fundamentalismu také pochází z Íránu. Bin Ladin přiznal, že byl inspirovaný Chomejním, který mobilizoval obrovské masy ke svržení šáha tím, že využil jejich náboženského cítění. Bez Íránu a jeho přispění by islám nebyl považován za náboženství, ale za kult loupeživých pouštních obyvatel. Islám by byl zbaven filosofie, mysticismu a nadpřirozena. Dokonce i „islámská“ architektura a umění jsou íránské. To, čím islám je, je jen díky íránskému duchu.“
Historik Philip Hitti: „Tzv.“arabská literatura“ nebyla o nic více arabská, než byla latinská literatura ve středověku italskou. Její autoři byli z různých národností a jejich díla trvají spíše jako pomník civilizace, než jednoho národa. Dokonce i takové disciplíny jako filologie, lingvistika, lexikografie a gramatika, ke kterým se hlásí Arabové jako autoři, byly dílem ne-Arabů. Tvůrcem abecedního lexikonu byl Turek al-Jawhari (zemřel okolo roku 1008). Jeho současníkem byl filosof ibn-Jinni (1002), sám syn řeckého otroka.
Nájezdníci z pouště nepřinesli sebou tradici vzdělávání se ani kulturní dědictví do zemí, které dobyli. V Sýrii, Egyptě, Iráku a Íránu sedávali jako žáci u nohou porobených. Abbásovská dynastie v Bagdádu čerpala od svých předchůdců – Řeků, Syřanů i Peršanů. Umajjovská éra byla obecně vzato inkubační. Když se Peršané, Syřané, Koptové, Berbeři a jiní ocitli v náručí islámu a smísili se s Araby, padla původní hradba mezi Araby a ne-Araby. Národnost muslimů ustupovala do pozadí. Ať měl muslim jakoukoli národnost, jako stoupenec Mohameda platil za Araba. Od té doby byl Arabem ten, kdo vyznával islám, hovořil a psal arabsky, bez ohledu na svou rasovou příslušnost. To je jeden z nejdůležitějších faktů v dějinách islámské civilizace. Hovoříme-li o „arabském lékařství“, nebo o „arabské filosofii“ či o „arabské matematice“, pak nemáme na mysli bezpodmínečně produkt arabského myšlení anebo vývoje obyvatel arabského poloostrova, nýbrž souhrn poznání, uchovaného v arabsky psaných knihách lidmi z Persie, Sýrie, Egypta, nebo Araby, Židy, křesťany či muslimy, kteří čerpali ze zdrojů řeckých, aramejských nebo indo-perských.
Na hranici s Persií se začalo se studiem arabštiny včetně gramatiky, což sloužilo hlavně pro cizí konvertity. Primární potřebou byla snaha opatřit jazykovou pomoc ke studiu koránu.“ (The History of Arabs, str. 174-5; 240-41; 286-87; 402)
David Pryce-Jones: „BBC zrušila smlouvu s jedním populárním televizním zpravodajem, který se prý vyjadřoval negativně o přínosu muslimských Arabů lidstvu. Židé a křesťané kdysi žili v říši tradičního islámu jako dhimmis – jako menšiny s druhořadými právy, tolerované, ale diskriminované zákony i zvyky. Vypadá to, že pro mnoho dnešních muslimů je tato dlouhotrvající nadvláda nad ostatními ideálem a usilují proto o její obnovu.“
