Podle Bible začalo stvoření světa rozkazem „Budiž světlo“. Následující řádky by mohly vnést trochu světla do arabsko-izraelského konfliktu.
Woodrow Wilson: „Národní aspirace musí být respektovány. Sebeurčení není pouhá fráze, nýbrž imperativní princip k jednání.“
Právo národů na sebeurčení je principem, ze kterého státy odvozují svou samostatnost. Toto právo je odvozováno z ideje národního státu. Každý národ má právo na vlastní suverénní stát. Některým národům postačí autonomie, jiné se spokojí s federativním uspořádáním, jiné požadují samostatnost a nezávislost.
Národnost je příslušnost jedince k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství jedinců, jehož utváření ovlivňují společné dějiny, kultura, jazyk a území. Národnost jedince se může v průběhu života změnit. Buď se za původní národnost stydí, nebo to udělá z politických důvodů za účelem nabytí nějakých výhod. Než se arabsko-židovský konflikt vyostřil, používalo se pojmenování „palestinský“ shodně pro Židy i Araby. Z toho je evidentní, že pojem „palestinská národnost“ je nesmysl. Navíc, název „Palestina“ pro dávné izraelské území sice poprvé použil řecký historik Herodotos (484—432), ale oficiálně přejmenoval Judeu na Syria Palestina až římský císař Hadrián v roce 135 n. l. Pro „Erec Izrael“ se později používal také jednoslovní název „Judea.“ Takže platí rovnítko: Palestina = Judea, neboli „palestinská národnost“ = „judská národnost.“ Izraelské království bylo rozděleno na severní Izrael a jižní Judeu. Židovští přistěhovalci od konce 19. století však tvoří, ve shodě s proroky, jeden židovský národ. Dnešní území Judeje a Samaří je kolébkou židovského národa.
Izraelci přišli na území „Erec Izrael“ před 3500 lety. Arabové až v roce 636 n.l. při šíření islámu, ale o izraelskou zemi nejevili zájem jako hospodáři, spokojili se s nabytým územím ve válce. Noví muslimští vládcové, chalífové, řídili zemi postupně z Damašku, Bagdádu a Egypta. Z potomků chalífů, majitelů nabytého území, vznikla arabská šlechta. Když turko-tatarští Seldžukové dobyli v roce 1071 Jeruzalém, ponechali arabské šlechtě jejich privilegia. Vládu Arabů (636-1099) ukončili křižáci (1099-1291), ty vystřídali egyptští mamlúkové (1291-1516) a po nich vládli osmanští Turci (1517-1917). Tureckou nadvládu ukončil bez jediného výstřelu 11. prosince 1917 britský generál Allenby.
Během turecké vlády bylo 90 % půdy v majetku velkostatkářů, kteří pronajímali půdu arabským rolníkům. Všechny pozemky starého sultána v Palestině pak turecká vláda rozprodávala, zejména Židům za přemrštěné ceny a ti se stávali pravoplatnými majiteli půdy. Mezi Araby byli hlavně nevzdělaní kočovní beduíni a drobní zemědělci, feláhové. Jejich primitivnímu zemědělství také odpovídala bídná sklizeň. Suma sumárum: Arabové nedali Palestině nic a Turci ještě méně. Arabové nechali černé kozy pást po celé Palestině. Kozy spásly trávu až do kořínků, vrchní půda erodovala a byla odváta. Země se stala prašnou krajinou. Jak vypadala Palestina pod tureckou vládou?
1738: Thomas Shaw (1694-1751), anglický duchovní a cestovatel, zažil „jen prázdnou zemi bez obyvatel.“
1835: „Mimo Jeruzalém jsme neviděli živou bytost, jen naprosté ticho. Jakoby tu byl jeden velký národní hřbitov.“ (Alphonse de Lamartine (1790-1869), francouzský spisovatel a politik)
1857: „Země je povážlivě vylidněna a potřebuje naléhavě obyvatele.“ (britský konsul v Palestině James Finn)
Sebeurčení palestinských Židů
Z pohledu mezinárodního práva se židovský národ může odvolávat na tyto právní dokumenty: Na Balfourovou deklaraci, na rozhodnutí vítězných mocností v San Remu, na Mandát pro Palestinu z dílny Ligy národů a následný britský Mandát pro Palestinu. Všechny čtyři právní dokumenty opravňují Izrael spravovat celé území západně od Jordánu.
Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 byl dopis britského ministra zahraničí Arthura Jamese Balfoura židovskému bankéři Rothschildovi, v němž vláda britského království vyjádřila sympatie pro „zřízení židovského domova v Palestině.“ Antisemité dodnes namítají, že „židovský domov“ ještě neznamenal samostatný stát. Mají pravdu? Vezměme na pomoc českou hymnu. Slova „Kde domov můj“, jasně znamená vlast a vlast znamená suverénní stát. Národní domov pro židovský národ v Palestině nemůže mít jiný logický význam než suverénní stát. Z dosavadního soužití Židů a Arabů jasně plyne, že jiná forma než samostatný židovský stát je nemyslitelný. Bez pravidelné armády by Židé nepřežili. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je doporučení VS OSN z listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na dva samostatné státy: arabský a židovský.
Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 byla zřízena Liga národů se sídlem v Ženevě.
Konference v San Remu
Na konferenci vítězných mocností (Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska a USA jako pozorovatele) v San Remu v dubnu 1920 bylo rozhodnuto, že území na západ od Jordánu, včetně Jeruzaléma, se má stát součástí židovské vlasti. Rozhodnutí konference akceptoval Kongres Spojených států v roce 1922 a bylo potvrzeno mezinárodní britsko-americkou dohodou o Palestině v roce 1925.
Důsledky konference v San Remu:
Palestina se stala právnickou osobou, Balfourova deklarace byla začleněna do mezinárodního práva, Británie byla povinná realizovat zřízení židovské vlasti v Palestině, právní nárok na Palestinu převedly vítězné mocnosti na židovský národ a Židům byla vrácena svrchovanost nad jejich historickým územím. Tato rozhodnutí jsou neodvolatelná. Arabské nároky byly uspokojeny vznikem Libanonu, Sýrie, Iráku a Jordánska.
Liga národů, Mandát pro Palestinu, červenec 1922
Mandát pro Palestinu jasně rozlišoval politická práva a práva civilní. Politické právo pro území na Západ od Jordánu bylo uznáno pro Židy. Arabům, žijícím v židovském státě měla být zajištěna práva občanská a náboženská. Politická práva Arabům uznala Liga národů mandáty pro Libanon, pro Sýrii, pro Transjordánsko a pro Irák. V Mandátu pro Palestinu není arabský národ zmíněn ani jednou. Rozhodnutí Ligy národů o zřízení židovské vlasti bylo učiněno všemi 51 členskými zeměmi, je nezrušitelné a platí tedy dodnes!
„Vzhledem k tomu, že vítězné mocnosti vyslovily souhlas s realizací Balfourovy deklarace z 2. 11. 1917 za účelem zřízení národního domova v Palestině pro židovský národ na základě znovuzřízení židovské vlasti v této zemi“:
Článek 2
Pověřená země bude odpovědná za vytvoření takových politických a ekonomických podmínek, aby bylo zajištěno zřízení židovské vlasti, jak výše uvedeno.
Článek 4
Židovská agentura ať je uznána jako vhodné politické těleso pro realizaci židovské vlasti a pro zájmy židovské populace v Palestině. Takovou agenturou ať je sionistická organizace. Ta zajistí, ve spolupráci vlády Jejího veličenstva, pomoc všem Židům, kteří chtějí asistovat při zřizování židovské vlasti.
Britský Mandát pro Palestinu (MpP)
V San Remu rozhodly vítězné mocnosti 24. 4. 1920 udělit Mandát (pověření) Ligy národů Velké Británii. Text Mandátu následně potvrdila Liga národů 24. 7. 1922 a nabyl účinnosti v září 1923:
Článek 5
Británie je odpovědná, že žádné území Palestiny nebude odstoupeno, pronajato nebo dáno pod kontrolu vlády cizí země. (odevzdáním Golan Francii v roce 1923 to Británie porušila!)
Článek 6
Administrativa Palestiny usnadní židovskou imigraci ve spolupráci s židovskou agenturou pro vznik židovských osad na státní a neužívané půdě.
Článek 7
Administrativa Palestiny umožní nabytí palestinského občanství Židům, kteří projeví zájem o trvalý pobyt v Palestině.
Článek 25
Na území mezi Jordánem a východní hranicí Palestiny má pověřená země právo, se svolením Rady Ligy národů, odložit nebo odmítnout aplikaci toho mandátu.
Článek 27
Souhlas Rady Ligy národů je zapotřebí k jakékoli změně smluvních podmínek mandátu.
Bílou knihou z 3. 6. 1922 Britové sabotovali Mandát pro Palestinu (MpP). Namísto suverénního židovského státu začali prosazovat kulturní a duchovní centrum pro židovský národ. Churchill vytvořil Transjordánsko a zakázal Židům vstup na toto území východně od Jordánu. Sám hlavní tajemník britské vlády Mark Young přiznal před komisí na 23. zasedání v roce 1933: „Je pravda, že v MpP nebylo n i c, co by zakazovalo židovské přistěhovalectví do Transjordánska.“
Jestliže území západně od Jordánu bylo právně přiznáno židovskému národu, pak se nesmí bránit Židům ve výstavbě bytů a domů na tomto území. Po rozpadu Osmanské říše toto území nepatřilo žádnému suverénnímu státu.
Ke změně podmínek v MpP by musela dát souhlas Rada Ligy národů, což se v případě Churchillovy Bílé knihy nestalo! Tím, že se ani Spojené státy nepostavily proti Britské zradě, bylo na dnešní problém zaděláno. Britové stranili Arabům během nepokojů ve 20. a 30. letech. Často zabíjení Židů jen přihlíželi. Židy pak za odvetné akce dávali do vězení. Před svým odchodem z Palestiny darovali všechny zbraně Arabům!
Připomeňme, že Anglie vyhnala Židy ze svého území v roce 1290 jako první evropská země. Královna Alžběta II. navštívila během svých 250 oficiálních návštěv 129 zemí, ale ani jednou Izrael! A to navštívila také 14 arabských zemí, takže v regionu už byla.
