Neznalost, nebo antisemitismus

Na Protiproudu Petra Hájka(1) jsem našel články pisatele se jménem Karel I.Šimek. Po přečtení mám smíšené pocity. Pisatel se pustil do blízkovýchodní politiky. Ne žeby mladý člověk nemohl mít přehled o dané problematice, ale přece jen je k tomu zapotřebí znalost historie a náboženství. A to hned těch tří hlavních: judaismu, islámu i křesťanství. Nezdá se mi, že by pisatel tyto požadavky splňoval. Soudím tak z jeho slov:

„Ve skutečnosti je to právě Izrael, nevyzpytatelný jaderný hegemon v regionu, kdo vede agresivní válečnou rétoriku. Je to právě jaderná nadvláda Izraele, co vede k politické nestabilitě regionu.“
Izrael nevyhrožuje žádné zemi zničením. Jen předem upozorňuje, že nebude nečinně čekat, až íránský islámský režim splní svou hrozbu a pokusí se „vymazat Izrael z mapy.“ Je to logické a morálně oprávněné. Kdyby Izrael v červnu 1967 čekal, zda Arabové své hrozby splní a preventivně nezaútočil jako první, učili bychom se o prvních 19 letech židovského státu jako o historii, jako o nepodařeném pokusu.
Izrael nabízel mírové soužití arabským sousedům už ve své květnové Deklaraci nezávislosti v roce 1948. Žádný jiný národ na této planetě netrpěl pro svou víru tolik jako Židé. A proto si nikdo neváží života v míru jako Židé. Mají právo žít bez ostřelování svého území islámským režimem v Gaze a bez arabských teroristických útoků na civilisty. Svými arabskými sousedy byl napaden v roce 1948 a v roce 1973. Vlastnění nukleárních zbraní naopak přispívá ke stabilitě, poněvadž odrazuje útočníky od hazardu. Stabilitu v regionu naopak narušují revolty islámských bojovníků, jak to vidíme v Libyi, Egyptě a v Sýrii.
„Vnímám chaotickou teroristickou iniciativu na straně Palestinců, která přetrvává mimo jiné z důvodu frustrace z boje s nerovným soupeřem. Pokud by nastala rovnováha, byla by, obecně vzato, muslimská i židovská strana spíše motivována ke konstruktivnímu jednání a nevyhnutelně vedena k ústupkům.“
Tyto věty ukazují, že pisatel je zcela mimo realitu. Ve válkách v letech 1948, 1967 a 1973 měly arabské sousední země obrovskou vojenskou převahu. Tedy žádná rovnováha. Naopak! Vědomí převahy v lidech i zbraních podněcovalo Araby k válce. Jestliže má pisatel na mysli pouze Araby na tzv. Západním břehu, měl by zajisté pravdu. Ale to se může během několika let změnit.
Kdyby totiž vznikl opravdu suverénní stát palestinských Arabů, mohl by se nejenom vyzbrojit nejmodernějšími zbraněmi, ale mohl by také uzavírat „spojenecké“ smlouvy s nepřáteli Izraele. K čemu jinému shromažďují Hamás a Hisb´allah zbraně, ne-li proti Izraeli? Dovolit totéž v budoucnu arabské autonomii by se rovnalo obrovskému hazardu. Stačí připomenout slova Džibríla Radžúba, náměstka tajemníka Ústředního výboru Fatáhu a předsedy Olympijského výboru Palestinské správy: „„Přísahám, že pokud bychom měli jadernou zbraň, použili bychom ji hned ráno.“
„Arabové nikdy nezapomenou teroristické metody židovských oddílů při záboru země ani exodus tři čtvrtě miliónu lidí z Palestiny v době, kdy Izrael s mezinárodní podporou, ale i do jisté míry svévolně, vznikal.“
V těchto větách se zřejmě pisatel pokouší ukrýt své názory odkazem na Araby. Až na pár výjimek, Židé nepoužívali teroristické metody proti Arabům. V naprosté většině případů tomu bylo naopak. O tom je dostatek hostorických dokumentů. Někteří Židé začali používat metody teroru proti Britům, kteří zjevně odmítali splnit své povinnosti, plynoucí z mandátu OSN. Nic jiného už Židům nezbývalo.
„…je to dáno povahou jejich náboženství, které je ostatně založeno na odmítnutí Spasitele, což jej logicky staví na dokonalý a nesmiřitelný protipól křesťanství, byť se nám i mnozí zmatení křesťané snaží namluvit něco jiného.“
Tyto věty dokumentují důležitost poznání judaismu a křesťanství. Také zde pisatel selhal. Judaismus není založen na odmítnutí Spasitele, neboť rabínský judaismus vznikl v době Ezdráše, asi 400 let před křesťanstvím. Nový zákon nepopírá, že pokud jde o Mesiáše, nejsou křesťané a židé ve shodě. Křesťané učí, že „už přišel“, židé zase, že „ještě ne.“ Sám rabín z Tarsu, apoštol Pavel, byl ochoten položit svůj život za spasení Izraele, což je nejvyšší důkaz lásky. Stát na straně Izraele a šířit pravdivé informace o židovském státě není zmatenost, ale poslušnost Boží vůle.
„Svět islámu je mi osobně stejně vzdálený jako svět židovský. Nechme další vývoj na Boží Prozřetelnosti…“
Jak se mohl pustit do blízkovýchodní problematiky, když je mu židovský svět vzdálený? Co je to za křesťana, když nezná tvrzení evangelia, že „spása pochází ze židů.“ Že mu je vzdálený také svět islámu je zjevné. Jinak by nezlehčoval hrozby islámského režimu v Íránu.

Poznámky:

1. http://www.protiproud.cz/