Obdivuji tu záplavu slov, kterými jsou teologové schopni popsat nějaký
problém. Domnívám se, že kdyby oni psali evangelia nebo epištoly, pak
by jeden člověk Bibli neunesl. A jak honosně to zní: bohoslovecká
fakulta, bohoslovci, studium bohosloví. Přejmenoval bych to na studium
náboženství. Proč? Bratři teologové studují Bibli asi až na posledním
místě.
Pozadí nějakého verše, to by jim ještě šlo, s vysvětlením smyslu verše už to je slabší. Někdy to vypadá tak, jakoby napodobovali Talmud. Rabín ten a ten řekl to a to, jiný k tomu dodal to a ono a další začali jejich výroky po desetiletích a staletích „studovat“. Někdy se mi zdá, že teologové rezignovali na studium Bible a nahradili ji studiem svých kolegů: Schleiermachera, Bultmanna, Tillicha, Bartha atd. Někteří z nich dosáhli takové „moudrosti“, že se stali nevěřícími teology, jako např. německý teolog Lüdemann, který ovšem není zdaleka ve své nevěře osamocen.
Jak to začalo?
Je zarážející, že první nežidovští církevní teologové vyšli z pohanského helénistického prostředí, neměli takové náboženské vzdělání jako dnešní teologové, mysleli zásadně v pohanských kategoriích a vnesli do křesťanství takový zmatek, že se církev dodnes s tím neumí a ani nechce vypořádat. Neporozuměli správně ani tak prostým naukám, jako je křest, platnost Desatera, otázka židů nebo smrtelnost duše, ale ve své troufalosti „řešili“, a podle nich také „vyřešili“ vztahy v nebi. Rozhodli ve své nemoudrosti až pýše, jaký kdo měl počátek u Boha, je-li kdo komu podřízen více nebo méně. Nakonec z toho vzniklo smutné, nebiblické a nejtrapnější dogma o trojici. Zařadili se tímto dogmatem do „rodiny pohanských triád“, ale to je tak všechno. Nejtragičtějším výsledkem jejich „bádání“ je, že ten svůj výplod pod trestem ztráty věčného života nařídili přijmout celému církevnímu společenství. Není podezřelé, že si teologové troufli kritizovat Bibli, podrobovat její pravdivost svému zkoumání a oddělovat „pravdu od mýtu“, zatímco některé nebiblické názory „prvních teologů“ přijali jako neměnné dogma, přestože o nich v Bibli není vůbec zmínka?
Jak to pokračuje dnes? Při hledání na internetu jsem neúmyslně narazil na časopis pro teologii - Teologickou reflexi. Obstaral jsem si některá starší čísla a byl jsem opět zklamán. Dva bratři napsali své pochopení novozákonního křtu s otázkou, zda je zavedený křest nemluvňátek biblicky oprávněn.
Křest dětí z pohledu Nového zákona, od ThDr. Jiřího Mrázka, profesora Nového zákona na ETF UK. (Teologická reflexe, 1996)
Jedna z jeho prvních vět zní, že pro Nový zákon „není důležité, zda budou křtěny děti nebo dospělí“. To mi připadá jako levný alibismus. Je-li to pravda, vyplyne z dalšího. Prof.Mrázek „obhajuje“ křest dětí několika metaforami. Jako první uvádí EXODUS. Jenže, nemluvňátka nevyšla, musela se vynést v náručí. Neměla ani ponětí co se v té noci dělo.
Jiným obrazem k vysvětlení je podán NOE. „Ti, kteří se přidrželi Noho, prošli skrze smrtonosnou vodu do nového světa a stali se součástí nového stvoření“, napsal prof.Mrázek. Jenže si nevšiml, že v korábu nebyli žádné děti, ale všichni dospělí! Kdyby je tam chtěl někdo „propašovat“, pak apoštol Petr napsal, že v korábu opravdu bylo jen 8 duší. Žádné děti. Vrcholem trapnosti pak byla věta, že „tento obraz mluví až téměř demagogicky pro křest dětí“. Tak nevím, zda si dělá prof.Mrázek legraci, nebo psal článek pro „biblicky negramotné“.
Další „perlou“ je věta, že „katechumen…pro ten nový začátek nemůže udělat více než právě narozené dítě“. Snad se prof.Mrázek neurazí, ale přidám několik PODMÍNEK ke křtu, které musí splnit POUZE dospělá bytost. Všechny by měl znát zpaměti. Proč je zamlčel?
- „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen…“, přikázal Pán Ježíš, a to platí dodnes!;
- „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci…“, což je nutný vnější projev víry, poněvadž do srdce nevidíme;
- „Čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jméno Ježíše Krista na odpuštění hříchů“; V prvním kázání apoštola Petra od Letnic je dána první podmínka křtu, změnit své smýšlení (řecky tam je „metavoesate“ od „metanoia“; obrátit je „epistrepsein“)
- „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku“;
Ty čtyři kroky opravdového katechumena nemůže udělat nemluvně, profesore Mrázku. A to byste měl učit studenty, ne vaše smyšlenky.
„Nový zákon otázku pro nebo proti křtu dětí slovně neřeší“, myslí si prof.Mrázek. Ty verše v Bibli jsou a není vhodné je zatajovat. Zbytečně se bratře profesore obáváte, že u křtu dětí „jde o akutní nebezpečí, že jde o život“. Bible učí, že děti v rodině, kde je alespoň jeden věřící „jsou svaté“. Jen je třeba Bibli znát.
V dodatku ke článku se pak píše, že se hojně diskutuje o souvislosti křtu a obřízky.
„Křest i obřízka mají společné především to, že svým charakterem upomínají na iniciaci -obřad, který vyjadřuje vstup do nového života“, míní profesor Mrázek. A kousek dál čteme, že „Jak církev, tak i synagoga přesunula tento svým charakterem iniciační obřad na samý začátek (biologického) života. Učinily tak nezávisle na sobě.“(zvýraznil prof.Mrázek)
Domnívám se, že to není pravda ani biblicky ani historicky.
Podstatný rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou
Pravděpodobně prof.Mrázek vychází z církevní tradice a ne z Bible. Mezi oběma smlouvami je totiž zásadní rozdíl:
a) Ve Staré smlouvě bylo nemluvňátko obřezáno, čímž bylo připojeno do společenství Izraele a „nikdo se ho neptal“. Ocitlo se tím „pod zákonem“. Kdo odmítal později nařízení zákona plnit, musel odejít od společenství Izraele nebo být ukamenován. V této smlouvě mělo smysl lásku k Bohu přikazovat. Kdo uposlechl, měl pochopitelně Boží požehnání.
b) V Nové smlouvě je situace podstatně odlišná a v tom je to chybné srovnání křtu nemluvňat s obřízkou. Do společenství lidu této smlouvy vstupuje člověk dobrovolně po zvážení všech pro a proti, jak to řekl Pán v podobenství o vojenském střetu slabšího s početně silnějším. Dokonce Pán církve umožňuje „beztrestně odejít“, jak to udělalo 70 učedníků.
c) Zmatek vnesli ti učitelé, a dodnes jsou takoví, kteří učí, že i v Nové smlouvě platí tzv.“dvojpřikázání lásky“. Samozřejmě je to nepochopení Písma. Nikde není v Nové smlouvě příkaz milovat Boha (posvěcovat Krista v srdci není totéž!). Jestliže Pán toto starozákonní přikázání cituje, pak jen jako odpověď na otázku, nikoli jako platný příkaz lidu Nové smlouvy. Jde to ovšem Písmem prokázat? Jistěže ano. Kromě absence příkazu Boha milovat je také změněno a tedy zbaveno své podstaty přikázání o lásce k bližnímu.
Ve starozákonním příkazu lásky k bližnímu byl měřítkem lásky člověk – „jako sebe sama“. V Nové smlouvě platí nový příkaz: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás…“; měřítkem lásky se tak stává láska Pána Ježíše, tj.až do „položení života za druhé“.
d) Domnívám se také, že církev nejednala stovky let „nezávisle na synagoze“. Sledovala dění v synagoze tak moc pozorně, že zakazovala křesťanům jakékoli kontakty se židy. A co se dalo, od synagogy „okopírovala“, např.oblečení kněze, kadidlo a křest nemluvňátek. I hlavní svátky křesťanství mají svůj původ v judaismu. Jsou to zejména Velikonoce (židovská Pascha) a Letnice (Šavu'ot) a částečně i Vánoce (Chanuka).
Problém křtu ve světle Nového zákona, od Jana Roskovce (Teologická reflexe 1998)
Autor postupuje podle Písem. Správně zdůraznil křest „ve jméno Pána Ježíše“, že smysl řeckého „baptisma“ je vnoření, bytí v Kristu nebo „obléci Krista“, což u nemluvňat nelze. Velice pěkně vystihl ono „do Krista“, což podle něj znamená do „sféry“ Kristova panství. Správný důraz položil na „chození v novotě života po křtu“, což nemluvňátka nemohou. Jako jeden z nemnohých správně napsal, že Duch je Duch Kristův následně zmínil symbol křtu jak „očištění/obmytí“, což se v žádném případě nemůže týkat nemluvňat.
Autor pokračuje v biblických termínech, jako „být v Kristu“ znamená „nové stvoření“, což opět vylučuje nemluvňata, a také připodobnění křtu do položení starého člověka „do hrobu“, což u nemluvňátek nelze - Řím6,3-4. Dále autor shrnul, že „základním obsahem křtu je sjednocení s Kristem“ a to není u nemluvňat možné, „neboť spojení s Kristem nemá smysl bez života pod jeho panstvím, tedy v poslušnosti“. A dále, „křest je přimknutí k osvobozujícímu, ospravedlňujícímu Bohu“.
Autor správně odmítá paralelu mezi křtem a obřízkou a zdůrazňuje, že se má „zásadně konat křest ve shromáždění církve“, což je dobré až na výjimky, jako je např. křest komorníka Filipem nebo křest žalářníka v noci ve vězení ve Filipech.
Ke konci naprosto biblického pojednání, jakoby se autor „zalekl kam až došel“, napsal větu, která všechno pěkné, biblické pošpinila. „Novozákonní způsob řeči o křtu nikde nevyžaduje dospělého. Vše podstatné, co je pověděno, se dá povědět i o dětech.“ To pokládám u takových teologů až za rouhání! Vysvětlí všechny texty z Písma o křtu, která jednoznačně vylučují nemluvňata a malé děti, a pak všechno popřou, jakoby si dělali za čtenářů blázny. Nebo je to zbabělost? Daň církví, která mu snad přispívá něčím k existenci? Nebo by ztratili dobré zaměstnání. Není morálnější „upřímné přiznání“ Lüdemanna, že ničemu nevěří, ačkoli to dál učí?
V jedné z posledních vět autor napsal: „Odmítneme-li zásadně křest nemluvňat, pak je třeba odpovědět na vážnou otázku, zda je plné křesťanství vyhrazeno jen určité kategorii lidí (dospělých, svéprávných).“ Každý poctivý,Bibli znalý a slušný křesťan musí odpovědět jasným, hlasitým ANO! Že autor od odpovědi zbaběle utekl, vysvětluje bídu teologů. A tak ubohá církev, díky zbabělým vykladačům Písma, musí vymýšlet takové tupé nesmysly, jako je „obřad obnovy křestního závazku“. Jaká je hodnověrnost takových teologů? Proč nereagovali jejich „nadřízení“, proč se neozvali jejich kolegové? Že by vrána vráně oči nevyklove?
Společný omyl Jana Husa a Majmonida?
Je sice mezi rozdíl 200 let, ale některé „nebiblické názory“ měli společné. Ve vyznání víry „Aní maamín“ napsal slavný židovský myslitel Majmonides v 3.článku: „Bůh je netělesný“. Jistě znal Talmud, filosofii, jazyky, ale s Biblí to už bylo slabší. Jinak by ten 3.článek nemohl napsat.
a) Musel by číst Genesis o Hospodinu, procházejícím se v zahradě, nebo o dvou andělích, kteří přišli s Hospodinem navštívit Abrahama. Po jídle andělé odešli zničit Sodomu a Gomoru a Hospodin stál před Abrahamem, kterému slíbil potomka ze Sáry a zjevil své rozhodnutí na zničení těch dvou bezbožných center.
Musel by vědět o Jákobově zápase s Hospodinem, kterého Jákob viděl tváří v tvář. A o dalších navštíveních Hospodina pod opisem „anděl Hospodinův“. Podobně i Jan Hus smýšlel, že mezi židy ve Starém zákoně „Bůh v tu dobu nebyl tělesný, jako nyní jest po vtělení“.
b) V posledním 13.článku vyznává Majmonides, že lidská duše je nesmrtelná. Těžko říci, zda pod vlivem křesťanství, ale každopádně v rozporu s prorokem Ezechielem: „Zemře ta duše, která hřeší“. (18,4) Podobně i Mistr Jan Hus věřil jako katolický kněz v nesmrtelnost duše. Hus také věřil v souladu s učením tehdejší církve, že Hospodinem Starého zákona je Otec Pána Ježíše. Neměl ještě takové poznání jako J.L.Hromádka a jiní, že JHVH a Ježíš Kristus je jedna a táž duchovní bytost.
Proč píšu o těch významných osobnostech v dějinách? Oba jistě ovlivnili mnoho svých čtenářů a následovníků, ačkoli se v některých svých názorech mýlili.
Pokračování zde
