Mezinárodní právo je vytvářeno smlouvami (nazývanými také „úmluvy“) mezi státy anebo dlouhodobým zvykem. Mezinárodní právo nemůže být vytvořeno OSN.
Mandát = důvěra, oprávnění, pravomoc, pověření; někdo opravňuje/pověřuje někoho k něčemu.
V případě Mandátu pro Palestinu se jedná o politická a národní práva k/na Palestinu. Komu je adresován, kdo je příjemcem důvěryhodnosti? Porovnáním s Mandáty pro Mezopotámii (= Irák), pro Sýrii a Libanon dospějeme k jedinému závěru: příjemce židovský národ. Skutečnost, že Britové nakonec situaci v Palestině nezvládli a Mandát OSN vrátili, neznamená, že tím Mandát zanikl.
Podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, čl. 70(1)(b) z roku 1969, se dá použit princip mezinárodního práva, zabezpečující, že smlouva nezaniká ani v případě, že jedna smluvní strana nesplnila povinnosti, které ji byly uloženy.
Rezoluce VS OSN č. 181 o rozdělení Palestiny nebyla aktem mezinárodního práva, přestože s ní Židé souhlasili. Protože ji Arabové odmítli, „zemřela při narození.“
Mezinárodní právo je vytvářeno smlouvami (nazývanými také „úmluvy“) mezi státy anebo dlouhodobým zvykem. Mezinárodní právo nemůže být vytvořeno OSN. Valné shromáždění OSN tuto pravomoc nemá ani nemá žádný mezinárodní subjekt. Ani Mezinárodní soudní dvůr nemá pravomoc vytvářet mezinárodní právo. To platí zejména v případě, kdy mezinárodní právo uznává svrchovanost nad oblastmi, jako je Palestina. Charta OSN v článku 80 nedovoluje provádět pozdější změny ve smlouvách před rokem 1945.
Tvůrcem „důvěry“ nebyla Společnost národů, ale vítězové války na konferenci v San Remu. Mohli naložit s dobytým územím, jak uznali za vhodné. Rozhodli se přijmout britskou nabídku na dočasnou správu území. Společnost národů posloužila jako právní nástroj k realizaci záměru vítězů.
Ale vítězové neudělili politická práva židovskému národu jako dar, nýbrž jako „uznání dlouhého historického spojení židovského národa s Palestinou“, přes 3500 let trvající, nepřetržité přítomnosti v zemi izraelské. Chaim Weizmann označil rozhodnutí ze San Rema za „nejvýznamnější politickou událostí v celé historii našeho (sionistického) hnutí a možná není přehnané říkat v celé historii našeho lidu od exilu."
Židovský národ a izraelská země jsou jako siamská dvojčata. V Bibli čteme nejméně 30 krát, že Bůh dal tomuto národu izraelskou zemi s přísahou. Silnější důraz nenajdeme! Z 613 přikázání Tóry se 343 váže na zemi izraelskou. Přežívat můžou Židé kdekoli, ale prosperovat můžou pouze v Izraeli. Kdyby jim izraelská země nepatřila, byli by Židé bez domova.
„Naše právo na izraelskou zemi nevyplývá z Mandátu pro Palestinu ani z Balfourovy deklarace. Oběma dokumentům předchází jim Bible, to je náš mandát ... mohu říci ve jménu židovského lidu: Bible je náš mandát, Bible, kterou jsme napsali v našem hebrejském jazyce a v této zemi, ona je náš mandát“, uvedl ještě před vznikem Izraele David Ben-Gurion.
Kdekoli byla Bible důsledně aplikována, dramaticky změnila civilizaci a kulturu těch, kteří přijali její učení. Žádná jiná kniha nikdy tak dramaticky nezměnila životy jednotlivců i celé společnosti.
Je-li nějaké období označené za „temné“, nemusí to znamenat nedostatek světla, ale že odpovědní vůdcové odmítali vidět. Na izraelském území se vystřídalo několik okupačních armád, ale nikdy tam neexistoval arabský stát Palestina. Neinformovaní obviňují židovský národ z „uloupení arabské země“. To, co nikdy neexistovalo, nelze uloupit ani ztratit.
